31.10.2018 00:06


Rozhovor: Trh to vyřešil, říká šéfredaktor Ondřej Trhoň o tvorbě nezávislého časopisu

Autor: Jakub Krahulec | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Fotosérie vedle osobních vzpomínek, levicový intelektuál Mark Fisher vedle Chlumce nad Cidlinou. Student nových médií na Univerzitě Karlově Ondřej Trhoň přibližuje začátky vydávání nezávislého magazínu Dýpt i smysl roztříštění mezi příběhy a filozofické texty.

Audio

    O úspěchu na trhu.
         
    Autor: Jakub Krahulec.

Ve skupině přátel vydal před čtyřmi lety Ondřej Trhoň první číslo nezávislého magazínu, zkráceně zinu, které se uchytilo na festivalu Prague zine fest. Do třetího čísla časopisu Dýpt, které na podzim vydává spolu s grafičkou Hoai Le Thi, přispívá už řada dalších českých osobností. „Svoji roli vnímám v přinášení myšlenek lidí, kteří už toho vědí hodně, blíž lidem,“ říká student nových médií a publicista Radia Wave.

Autor se společně se zpovídaným zná, proto si v rozhovoru tykají.

Ondřeji, jako začínajícího novináře by mě zajímalo, jak tě napadlo přijít s vlastním časopisem?

Není úplně fér říkat, že to napadlo mě, protože to bylo kolektivní. Minimálně pro první dvě čísla časopisu to byl takový zinový komunismus. Zjistili jsme, že v Praze bude Prague zine fest, což je akce pro nezávislé nakladatele ziny a knížky. Časopis jsme pak udělali během asi dvou týdnů.

Byla to pro tebe hlavně zábava, nebo si myslíš, že jste řešili důležitá témata?

Já nevím, jestli jsi ten časopis četl. Reálně to první číslo bylo kompilátem věcí, co jsme už vyrobili. Není to falešné dilema? Vážná témata můžou být zábava. Polovina z toho časopisu byla takové „hej, máme nějaký věci“, povídky, věci co jsme dělali do školy a chtěli jsme je někam dát. Já tam ale zároveň měl koláž o svých zdravotních trablích, bylo tam něco o víře. Ale byla to samozřejmě zábava.

Jaké jsi měl po zine festu ohlasy?

To nepůjde bez té materiální stránky, protože na ní se to krásně ukazuje. My jsme těch časopisů udělali patnáct, přičemž jeden stál neuvěřitelných dvě stě padesát korun. Bylo to na krásném papíře a vlastně nám to přišlo v pohodě. Pak jsme přišli na ten zine fest a tam byly věci za stovku nebo za padesát. Říkal jsem si, že to nemůžeme prodat, ale nějak se to povedlo a spousta lidí právě oceňovala to, jak je to krásná a vyumělkovaná věc. Vedle zavedených skejtových zinů jsme neměli žádnou značku, ale prodali jsme všechno. Potom jsme dotiskli dalších padesát a ty jsme taky všechny rozprodali, takže zine fest byl dobrá zkouška toho, že lidi mají o tu věc zájem. Zpětně ale si říkám, což se také potvrdilo u druhého čísla, že lidi víc bavilo to, že to byl artefakt, že to bylo pěkný. Přestože z dnešního pohledu máme k obsahu i k té grafické podobě výhrady a udělali bychom to jinak.

Kolik kusů nákladu plánuješ pro třetí číslo?

Na to teď neumím odpovědět. My ještě reálně nevíme, kolik bude mít stran, protože je zatím v raném stádiu sázení. Podle toho, jak to Hoai nasází, se ukáže, kolik to bude stát. Chceme to udělat co nejlevnější. Myslel jsem, že to bude stát tak sto korun, ale teď cílíme asi na stopadesátikorunovou hranici. Zároveň mám trochu větší oči, protože třetí číslo je svou koncepcí dost jiný. Přizvali jsme k němu řádově víc autorů, kteří, doufám, mají všichni kámoše a budou to nadšeně sdílet. Přibylo nám sto lajků na Facebooku, takže by se toho mohlo prodat víc než dvojky, který jsme vytiskli sto kusů a všechny se neprodaly. Tak možná sto padesát, nemyslím si, že bychom tiskli rovnou dvě stě.

Začal jsi o obsahu. Kterého příspěvku si vážíš nejvíc a je to Lukáš Likavčan?

Teď jsem v koutě. Teď řeknu, že ne a Lukáš mě nebude mít rád. Já na to odpovím diplomaticky: nedokážu říct, co je nejlepší, protože mám ze všeho radost. Já myslím, že se to krásně ukáže v kontrastu s druhým číslem. První dva časopisy byly vyráběny v pětici kamarádů a byl to hlavně kompilát našich děl. Bylo to de facto o nás a o naší pseudoumělecký nebo umělecký tvorbě, což lidi nějak bavilo. To mě tehdy extrémně překvapilo, že lidé zaplatí za to, že jiní lidé fotí a píšou povídky – trh to vyřešil!

Teď, když už budu časopis dělat hlavně já a Hoai, jsme se rozhodli, že přece jen by to mohlo být trochu ambicióznější. Časopis, co je „poučný i zábavný“. Dneska jsem ještě vymyslel, že je „hluboký i přístupný“, což znamená, že se v něm proplétají témata toho nejsoučasnějšího intelektuálního světa. Ať už je to právě rozhovor s Lukášem Likavčanem, filozofem z katedry environmentálních studií Masarykovy univerzity, nebo překlady autorů jako je Benjamin Bratton. Bude tam překlad jedné z podkapitol jeho zásadní knihy The Stack od Adama Hrubého, Lukáše Likavčana a Romana Novotného anebo můj překlad Jussiho Parikky, což je další důležitý mediální teoretik. Lidi, co chtějí tu hutnou filozofii, důležitá politická a společenská témata, je tam najdou.

Zároveň si ale nemůžeme čtenáře znechutit tou hromadou cizích slov a poznámek pod čarou, takže tam máme taky rozhovor s mým kamarádem Robertem Candrou a jeho fotosérii brutalistických domů z Pobaltí. Robert rád cestuje a fotí při tom domy. Zní to banálně, ale je to podle mě krásný vizuální materiál. Máme tam moc pěknou ilustraci od Báry Tauerové, fotosérii studentky FAMU Barbary Gorbunové, povídku o ztrátě iluzí z práce v korporátu, črtu o tom, jaké to je být na Erasmu v Nantes, a mohl bych pokračovat a pokračovat.

Co tě z toho baví nejvíc? Naznačil jsi tu hutnost, hodně ses teď věnoval překladům a filozofickým textům. Myslíš, že se sám posouváš do akademický sféry?

Rozhodně nejsem akademik, nemám ani ambice sekundovat těm lidem, které překládáme. Minimálně v téhle fázi mojí kariéry nemám ambice přicházet s novými myšlenkami, protože toho vím málo. Svoji roli vnímám v přinášení myšlenek lidí, kteří už toho vědí hodně, blíž lidem. Ať už skrze věci, co jsem dělal pro Radio Wave (Trhoň je autorem série podcastů Otevřené hlavy, pozn. red.) nebo i skrze tento časopis. Třeba z toho Benjamina Brattona mám vážně radost, protože je to první jeho překlad v češtině.

Tuším, že jsi jednou říkal, že úvod Dýptu spolu s dalšími příspěvky funguje jako příběh.

Ne, ten časopis jasný příběh nemá. Jsou tam ale části, které na sebe navazují. Jinak je hodně fragmentovaný, roztěkaný a je to tak správně. Jestli narážíš na můj editorial, tak v něm jsem se právě tuto fragmentovanost snažil reflektovat. Téma časopisu je „Místo“, což je z podstaty rozteklá věc, která má hodně významů. Místo jako bod v síti společenských vztahů, místo jako romantický bod osobní vzpomínky, místo jako topologická záležitost, geografická záležitost, bod konfliktu, místo fyzické nebo mentální. Té spoustě významů odpovídá, co všechno za obsah v časopise je, i forma mého editorialu.

Je to text, který hodně cituje. Cituji tam z knih o tom, jak se rekonstruovala Paříž a jak začalo místo bulváru fungovat. Pak vzpomínám, jak mě téma napadlo na polní cestě v Chlumci nad Cidlinou. Cituji tam kapely a Marka Fishera, protože to je potřeba, kdykoliv to jde, a vlastně se tím snažit poukázat právě na tu spoustu významů, které „místo“ má. Ten základní cíl je nesnažit se mít časopis, který by byl o jedné věci, protože taková není ani skutečnost. A teď tam musíš dát do závorek ten smích.

Klíčová slova: Trhoň, Dýpt, rozhovor, Bratton, Fisher

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.