17.10.2017 10:00


ROZHOVOR: Skončil komunismus, bezdomovci vylezli na povrch a nikdo neví, jak s nimi pracovat, říká Lukáš Pavka

Autor: Zuzana Slámová | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Když se vysloví slovo chudoba, mnoho lidí si vybaví země třetího světa a jejich obyvatele žijící na pokraji vyhladovění. V materiálním nedostatku však žijí, či spíše přežívají, i desetitisíce lidí v Česku. Při příležitosti mezinárodního dne boje proti chudobě promluvil o svých zkušenostech s bezdomovectvím a sociálním vyloučením koordinátor záchranné charitní sítě Lukáš Pavka.

Brno – Vystudoval restaurátorství starožitného nábytku, místo práce na hradech se však začal věnovat sociální práci. V brněnské charitě strávil čtyři roky, kdy pomáhal v nízkoprahovém denním centru pro lidi bez domova, než se přesunul do Břeclavi pomáhat uživatelům drog. O tom, co vše obnáší práce s bezdomovci a proč není dobrý nápad jim chodit na svatbu za svědka, se rozpovídal koordinátor záchranné charitní sítě Lukáš Pavka.

Jak jste se dostal k práci v charitě? 

To byla spletitá cesta. Původně jsem vystudoval restaurátorství starožitného nábytku, ale abych mohl opravovat nábytek ze zámků, potřeboval jsem deset let praxe. Pokoušel jsem se pak studovat na Mendelce, ale byl jsem dvakrát vyloučen. Dělal jsem pak různé věci, na stavbách, skladníka, v obchodě s oblečením. Stalo se, že jsem přišel o práci a nemohl jsem žádnou najít, když mi zavolala mamka, že v Brně v charitě hledají pracovníka do nízkoprahového centra pro lidi bez domova. Zkusil jsem to a vybrali mě, protože jsme se tam hlásili jenom dva.

Jak vypadal váš běžný pracovní den v centru pro lidi bez domova?

Ráno jsme chodili do práce zhruba hodinu před otevírací dobou. Museli jsme připravit hygienické pomůcky pro lidi, kteří se k nám chodili osprchovat. Chystali jsme i šatník a jídlo. Moje práce spočívala v tom, že jsem seděl na malinké recepci, kam jeden po druhém přicházeli bezdomovci, hlásili se mi jménem a říkali, co všechno potřebují, zda se chtějí osprchovat, najíst se, vyměnit si oblečení. Já jsem jim na to dával lístečky a případně jsem řešil i jejich osobní věci, které nechtěli řešit s nikým jiným než se mnou. Což jsem ale nemohl dělat naplno.

Proč ne?

Byl jsem tehdy pouhý pobíječ much, pracovník v sociálních službách. Jako takový jsem tenkrát ještě neměl oprávnění, abych mohl suplovat práci skutečného sociálního pracovníka. Na to je potřeba minimálně bakalářský titul v oboru. Takového pracovníka jsme tam sice měli, ale ne všem klientům padl do oka, takže za mnou chodili i s věcmi, které měli řešit s ním. Tak jsem jim alespoň omezeně pomáhal. Byly to ale jen rady typu co mám dělat a kam jít, když mě okradli.

Jaké to je, pracovat s lidmi bez domova? Jak byste se k nim měl jako profesionál chovat?

Zjistil jsem, že ke každému musím používat jiný postoj a chování, jiné metody práce a komunikace. U některých jsem poznal, že spíš vyhledávají kamarádský přístup, bavení se na férovku. Nechali si říct, jak se věci mají, jak bych to třeba udělal já, nechali si navrhnout nějaké řešení. Jiní zase neměli vůbec rádi, když se s nimi bavilo jako s kamarádem. Další zase radši řešili svoji nepříznivou situaci, když jsem jim zadával drobné úkoly.

Bál jste se, že chytíte nějakou nemoc?

Nic jsem nechytil, ale v Brně bylo dost časté, že bezdomovci přišli se svrabem. Svrab je nehezká věc, která se může přenést pouhopouhým dotykem při podání ruky. Naštěstí jsem to nechytil, ale naučil jsem se tam až úzkostlivé hygieně. Podal jsem si s někým ruku a hned jsem si šel pro dezinfekční gel, protože když jsem to viděl... Z toho svrabu jsem byl kolikrát opravdu špatný. Pokud jsme měli podezření na někoho, kdo měl svrab, byl mu zamezen přístup do zařízení. Pokud chtěli docházet dál, museli donést lékařskou zprávu, že se léčí. Vyskytovaly se tam i vši. Ale třeba žloutenky jsem se nebál, protože zaměstnancům, kteří pracují s cílovou skupinou bezdomovci a uživatelé drog, proplácí charita očkování.

Jaká další pravidla je důležité dodržovat při práci s lidmi bez domova?

Zásadní je taky dodržování hranic. Nesmí se porušit hranice mezi pracovníkem a klientem, protože se to velmi často a velmi rychle zlomí a zneužije. Stačí, když jim jedinkrát podáte pomocnou ruku. Jeden den si přijde pro cigaretu, druhý den pro dvacetikorunu a třetí den přijde za tebou domů. Z mnou nikdo nepřišel, protože nikdo z klientů nevěděl, kde bydlím. Snažil jsem se hranice dodržovat.

Zažil jste v práci něco, co se do vás vrylo hluboko?

Někdy se stalo, že k nám přišli kriminalisté a ptali se, zda by někdo z nás šel pomoct identifikovat tělo. K nám do toho zařízení chodilo sto, sto padesát bezdomovců denně a já jsem znal v podstatě všechny nazpaměť. Jednou mi z toho bylo dost smutno, protože k nám chodil pán, podařilo se nám zkontaktovat s jeho rodinou, vyřešit splátkový kalendář na dluhy, už to vypadalo, že pán každou chvíli odcestuje zpátky za bratrem na sever Čech, zkrátka že se z toho bezdomovectví dostane. Pán byl hrozně fajn, upovídaný, vtipný, byl motivovaný řešit svoji situaci. Vždycky když přišel do centra, lusknul na mě. To bylo jeho poznávací znamení. Ale nakonec jsem z něj byl smutný, protože tady v Brně došlo k situaci, kdy mladí chlapci ukopali bezdomovce, když se vraceli z párty. Potkali večer na Petrově muže, bezdomovce na lavičce, který si četl knížku, a oni ho natřikrát ukopali k smrti. Byl to ten veselý pán, co na mě vždycky lusknul.

Jak se s takovými situacemi dokážete psychicky vyrovnat?

Každý se s tím vyrovnává jinak. Mně pomáhá jet za starými kamarády do Brna a úplně vypnout od pracovního týdne, zajít si na párty, zahrát si florbal nebo třeba šachy. Každý musí najít způsob, jak si práci netahat domů. Občas se mi ale stávalo, že jsem nemohl spát a přemýšlel jsem nad jedním člověkem, který byl v situaci, která byla dost těžce řešitelná, a já se snažil vymyslet, jak mu z toho pomoct.

Máte z charity i šťastné příběhy?

Ano, mám i pěknou příhodu. Chodil k nám neobvyklý pár, mladá Romka opravdu malého vzrůstu, asi metr padesát, a starší pán, běloch, kteří se seznámili díky tomu, že se potkali jako bezdomovci na ulici. Tak se do sebe zamilovali, že mě jednoho dne požádali, zda bych jim šel za svědka na svatbu. Nevěděl jsem, jestli můžu, aby nebyl nějaký problém, když pracuju v sociálních službách, ale nikdo z mých vedoucích ani z jiných zařízení netušil, zda se to může, tak jsem to risknul a šel jim za svědka. Nicméně jsem zjistil, že to nakonec asi nebyl úplně dobrý nápad, protože potom měli tendence žádat mě o půjčení peněz a telefonu, o stravenky na jídlo, o přenocování u mě doma. Bylo těžké je v tom odmítat a vysvětlovat jim, že jít za svědka na svatbu ano, pomoct jim v rámci mé práce ano, ale dál ne.

Co plánujete dál, až dokončíte magisterské studium?

Chtěl bych na vysoké učit sociální práci. Na úřadech sedí lidé, kteří by tam sedět neměli, protože o tom nic neví. Kolikrát klientům nedokážou ani poradit, pomoct, nejsou schopní rozpoznat, zda člověk, který za nimi přijde, tu dávku nebo pomoc potřebuje nebo jestli ji jenom zneužívá. A taky jsem zjistil, že obor sociální práce je tak široký, že studenti sami neví, co chtějí potom dělat - neví, jestli je bude bavit práce s bezdomovci, s postiženými dětmi nebo s důchodci. Chtěl bych vyučovat předměty sociální práce a ukazovat to studentům po praktické stránce tak, aby si sami představili, zda je třeba práce s bezdomovci skutečně to, co by chtěli dělat.

Je něco, co byste vzkázal lidem, kteří vnímají bezdomovce jako stereotyp opilého povaleče na nádražní lavičce? Jak se na ně máme dívat?

Já vím, že kolikrát jsou bezdomovci takoví, že smrdí, žebrají, jsou nehezky vypadající a představují zkrátka všechno ošklivé, co existuje, ale jsou i bezdomovci, kteří jsou mezi námi, ale normální člověk je neodhalí. Jak se na ně dívat asi neporadím. Je to zakořeněné. V éře komunismu se o bezdomovectví nemluvilo,  ale ti lidé existovali, jen bydleli na ubytovnách, nikoho a nic neměli, občas šli do práce, ale byli skrytí. Skončil komunismus, bezdomovci vylezli na povrch a nikdo neví, jak s nimi pracovat. A když už se s nimi pracovalo, pracovalo se s nimi od začátku tak špatně, že ti lidé postupem času ztratili chuť svou situaci řešit. Bylo jim příjemnější žít na dávkách nebo někde v lese, být špinaví a chlastat. Ale co vzkázat... Když je potkáte, berte je normálně jako lidi, rovný k rovnému.

 

Medailon

Lukáš Pavka se narodil před třiceti lety v Hodoníně. Vystudoval restaurátorství starožitného nábytku a řezbářství, osud ho však nakonec zavedl až do brněnské charity, kde si dodělal kurz pracovníka v sociálních službách a posléze i bakalářský titul. V nízkoprahovém denním centru pro lidi bez domova strávil čtyři roky, než odešel do charity v Břeclavi pomáhat v kontaktním centru pro uživatele drog. 

Klíčová slova: charita, bezdomovci, sociální práce

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.