14.11.2017 19:36


ROZHOVOR: Šel jsem na konec světa, říká bývalý student Masarykovy univerzity

Autor: Kristýna Klazarová | Kurz: Stisk | Kategorie: Zpravodajství

Vzít batoh a jít. Neohlížet se na nic, nemyslet na to, co udělám zítra. Jen já a cesta. No nezní tohle jako ráj? Čerstvý absolvent Masarykovy univerzity Karel Král šel až na konec světa. Letos jeho cesta vedla z Paříže na nejzápadnější bod pobřeží Španělska. Jaká byla cesta a co všechno viděl?


„Je těžké o tom mluvit nějak pompézně,“ říká po své cestě bývalý student Masarykovy univerzity Karel Král. Foto: Kristýna Klazarová

Cestovat pěšky jen s batohem na zádech je v posledních letech velkým hitem. Poutničení má ale dlouhou historii a rozhodně není záležitostí několika posledních let. Snad nás něco táhne k prostému životu bez stresu, plánů a povinností. Zejména během zkoušek. Absolvent Masarykovy univerzity Karel Král si několik dní po státnicích sbalil batoh a vyrazil.

Věděl jsi od začátku, kam pojedeš?

Nápad cesty vznikl někdy ve třeťáku na střední, protože jsem nesouhlasil s ideou, že maturita nějakým způsobem prověřuje dospělost. To je výsměch. Do toho se nás lidi ptali, co budeme dělat, kam půjdeme dál. Ostatní říkali „já půjdu na právníka“ a „na doktora“ a takhle. Tak jsem řekl „no a já půjdu na konec světa.“ Po maturitě jsem pak vyšel ze svého domova a došel do Paříže. Ale tou dobou jsem už věděl, že mě vzali na školu, takže jsem nešel dál a zbytek cesty odložil až na dobu po magisterském studiu.

Ale jel jsi už po dokončení bakaláře. Proč jsi změnil plán?

Když jsem jel těsně před státnicemi vlakem domů, abych se trochu psychicky srovnal, poslouchal jsem písničku od Prago Union o tom, jak „utéct z patra, ze kterýho vedou nes(c)hody...“ A to byl přesně ten moment, kdy jsem si uvědomil, že není na co čekat a musím vyrazit hned.

Takže kudy a jak dlouho jsi šel tentokrát? Minul jsi cestou nějaké památky a zajímavé přírodní úkazy?

Letos jsem šel z Paříže na nejzápadnější bod pobřeží Španělka, co se jmenuje Fisterra.  Šel jsem osmdesát tři dní a památky a přírodní úkazy jsem míjel prakticky každý den.

Francie a Španělsko. To jsou oblasti proslulé vínem. Jaké bylo?

Francie je rezervovanější. Ve městech to ještě pulzuje, ale mimo velká města je to hodně uzavřené. Většinou Francouzi jen sedí doma nebo jezdí někam autem. Taky si spíš potrpí na dražší, vyzrálejší vína. V některých oblastech začínají vína na ceně přes třicet eur. V Bordeaux jsem viděl v supermarketu víno, které stálo dvacet tři tisíc euro. Bylo asi z roku devadesát šest. Španělé oproti tomu rádi mladá vína. A mají je hodně levná. Na rozdíl od Francouzů se po práci nebo během siesty schází v barech a pivnicích. Je tam taková spíš barová kultura.

Nějaká další komodita, kterou sis po cestě oblíbil?

Pinchos! Takové baskické jednohubky. Jsou tedy z bagety, takže jsou větší než naše jednohubky. Dávají na ně téměř cokoliv a propichují je párátkem Mívají desítky druhů v barech rozložené na pultu a lidi si naberou na talířek místo večeře. Nakonec zaplatí podle počtu zbylých párátek.

Narazil jsi po cestě na nějakou slavnost?

V Bilbau jsem narazil na pouliční protesty před budovou radnice. Pak jsem byl ve Španělsku na trhu s domácími zvířaty a přehlídce býků.

Neběhali v ulicích?

Neběhali v ulicích, jen byli vystavení a jejich majitelé jim drhli koule a zadky, aby vypadali co nejlépe a ohromili porotu. Jako jsou u nás soutěže o nejhezčí psy, ve Španělsku mají soutěž o nejhezčího býka.

Ještě nějaká kulturní zvláštnost tě po cestě zaujala?

Na severu Španělska neznají flamengo. To je typické pro jih, ale na severu to není kulturní tradice. To je jako kdyby si Číňan vzal český kroj. Kultury jsou úplně odlišné. Vlastně všechno je odlišné. Krajina, biota... Na jihu je mnohem tepleji a méně tam prší. Severní pobřeží je ochlazováno oceánem, není to to klasické slunné Španělsko.

Byla ta cesta drahá? Na kolik tě to nakonec vyšlo?

Byla hodně drahá. A to i přesto, že jsem se snažil šetřit, sám si vařil, nekupoval žádné věci ani nedával peníze za vstupy nebo atrakce. Prakticky jsem žil v běžném studentském standardu, ale protože ve Francii a ve Španělsku je všechno dvakrát až třikrát dražší než u nás, podařilo se mi dvojnásobně překročit plánovaný rozpočet.

Jak ses stravoval a kde jsi spal?

Jídlo jsem nakupoval po supermarketech. Jednou, dvakrát týdně nějaký kebab nebo hamburger. Na večeři jsem byl za celou dobu asi jen třikrát. Měl jsem s sebou samozřejmě vařič. Spal jsem polovinu všech nocí pod širákem, další část v poutnických ubytovnách ve Španělsku a několik dní ve stanu.

Takže jsi s sebou táhl mimo jiné vařič i stan. Kolik vážil tvůj batoh?

Suchý batoh vážil jedenáct kilo, plus jídlo a voda.

Co bylo na cestě nejtěžší? Bál jsi se někdy? Byl jsi v nebezpečí?

Nebyl jsem v nebezpečí a nebál jsem se. Nejtěžší bylo asi udržet se v dobré kondici, protože když namáháme tělo a do toho je špatně živené, snadno podlehne nějaké nemoci, je unavené. Člověk se pak musí jít zas někam pořádně najíst, a to se prodraží. Takže nejtěžší bylo asi mít dostatek kvalitního jídla.

Potkal jsi na cestě nějaké zajímavé lidi?

Potkal jsem jich hodně. S jednou holkou jsem se dal do řeči a do půl hodiny jsme věděli, že si nemáme, co říct a rychle se rozešli, s jinou jsem si zase povídal dva dny. Slyšel jsem spoustu názorů, myšlenek a příběhů, ale po čase mě to začalo unavovat. Vyprávět pořád to samé dokola a ptát se stále na ty samé věci. Napadlo mě, že by to mohlo být zajímavé, kdybych si každý den vymyslel novou postavu, ale neudělal jsem to.

Co nejúžasnějšího jsi na cestě viděl? Co ti utkvělo v hlavě?

Toho bylo hrozně moc. Asi ten cíl. Je to poloostrůvek s velkým převýšením. Šel jsem tam s představou, že bude teplo, sluníčko, já se natáhnu na pláž a budu koukat na moře. A to se samozřejmě vůbec nestalo, protože tři dny předtím přišla studená fronta a bylo chladno. Pršelo, byla zima. Spal jsem v takovém lesíku na kopci asi dvě stě padesát metrů nad mořem. Klesly mraky, takže byla viditelnost asi deset, patnáct metrů, prosvítaly jenom stromy. To místo bylo hodně magické. Pak se mi rozbil telefon.

Rozbil telefon? Co se stalo?

U moře mi mobil vypadl z kapsy a spadl do vody. Byl to vlastně perfektní závěr cesty, protože jsem si uvědomil, jak jsem na té technologii závislý. Celou dobu jsem ho používal nejen jako telefon, ale měl jsem tam mapy, foťák a připojení k Wi-Fi. Když spadl, došlo mi, že cesta kvůli němu proběhla strašně hladce a nudně. Bez něj by byla asi mnohem zajímavější.

Změnila tě ta cesta nějak?

Ani ne. Z předchozí zkušenosti jsem věděl, do čeho jdu. Bylo to spíš splnění slibu, který jsem si dal. To, co jsem v ten moment hledal, jsem v té cestě nenašel. To jsem si splnil už při té první cestě. Přijde mi divné o té cestě mluvit nějak pompézně. Když člověk řekne „došel jsem na konec světa“, zní to strašně dobrodružně, ale tak to vlastně nebylo. Žádné velké vzrůšo. Prostě fajn výlet.

Doporučil bys tedy takový výlet každému?

Ano i ne. Dělat takovou pouť má smysl, pokud k tomu člověk má nějaký vážný důvod, čeká ho velké rozhodnutí, nebo neví, kudy jít životem dál. Pouť by měla člověka uvolnit a oprostit od kolotoče pracovního nebo studijního života. Jen chůze, jídlo a spánek. Pak už stačí nic neplánovat a poddat se situacím, které přicházejí. To bohužel na Camino de Santiago moc neplatí. Ubytovny, suvenýry, tištěný průvodce v lepším případě, v horším případě pak předem rezervované penziony a taxíky. Jestli někdo opravdu chce jít na pouť, ať si zabalí batoh, zaklapne za sebou dveře do domu a jde. Cesta je cíl.

Klíčová slova: Španělsko, Francie, Pouť

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Nový komentář