11.10.2016 12:59


Rozhovor s cestovatelkou Petrou Voráčkovou, majitelkou blogu Restless Child

Autor: Petra Slavíková | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Petra Voráčková je třiadvacetiletá cestovatelka, která navštívila přes třicet zemí. Snaží se cestovat co nejlevněji a své zážitky z cest sdílí se svými čtenáři na blogu. Několikrát jela pomáhat jako dobrovolnice do uprchlického tábora.

Je něco, co vás inspirovalo k cestování?

V dětství jsem chodila do skauta a každý měsíc probíhalo promítání cestovatelských fotek od někoho, kdo zažil nějaké dobrodružství. Myslím, že tam to celé začalo. Lidé tam mluvili o stopování, seznamování se s místními lidmi a mně to přišlo neuvěřitelně zábavné. Celé se to zlomilo před více než rokem, kdy jsem si vybírala, čím bych chtěla v životě být. Cestování vyhrálo.

Takže se cestováním živíte?

Živí mě dělání fotek a videí a konzultování sociálních sítí. Před rokem jsem dělala svatební videa a šetřila díky nim na cesty. Teď se snažím skloubit to, co mi vydělává s cestováním. Znám lidi v zahraničí, kteří to umí. Tak se to snažím naučit taky. Především ale žiju a cestuju nízkonákladově.

Máte nějaké tipy, jak cestovat za co nejmíň peněz?

Určitě. Snažím se neplatit za bydlení. Seznamovat se a spát u lidí. Hodně se zapojuji do CouchSurfingu, což je webová stránka, kde lidé nabízí bydlení zadarmo. Pokud je to možné, tak stopuju a vařím si vlastní jídlo. Je to o prioritách.

Není stopování nebezpečné?

Stopování má špatnou pověst a z mé zkušenosti rozhodně neprávem. Lidé jsou naučení nevěřit lidem, které neznají, ale já mám ze stopování více těch dobrých zkušeností.

Bylo snadné začít cestovat?

Já měla štěstí, že jsem měla okolo sebe lidi, kteří byli stejně akční jako já, takže začít tak těžké nebylo. Nejjednodušší rada pro všechny, a to neplatí jen pro cestování, je ta, že začít něco nového stojí úsilí a většinou se vám do toho nebude chtít. Ale pokud chcete cestovat, tak si prostě kupte jízdenku, zabalte batoh a donuťte se překročit práh vašich dveří. Ten první krok je nejtěžší, ale pak to do sebe všechno začne zapadat a stojí to za to.

Co máte nejraději na cestování?

Nejraději mám asi to osobní poznání věcí. Seznamování se s novými lidmi a různými mentalitami a kulturami. Prostě toho chci poznat co nejvíc.

Jaké bylo nejzajímavější místo, které jste navštívila?

To je těžké vybírat. Zamilovala jsem si Island, Izrael a Palestinu a teď naposledy kanadskou Victorii. Nejzajímavější zkušenost byl ale rozhodně měsíc strávený v uprchlickém táboře v řeckém Idomeni, kde jsem pracovala jako dobrovolnice.

Jak to vypadá v uprchlickém táboře?

Všechno je mnohem jednodušší a lidštější, než se media a politici snaží vybarvit. Lidé utíkají před válkou, protože nechtějí umřít. Chtějí žít spokojený život, pracovat a vychovávat děti někde, kde se nemusí bát, že jim někdo ublíží.

Jak jste pomohla uprchlíkům?

Myslím, že jsem několika lidem zpříjemnila dny a navázala přátelství. Zapojila jsem se do projektu, jehož cílem bylo v táboře zajistit umělé světlo. Předtím tam uprchlíci neměli možnost svítit si v noci na cestu a všude byla tma.  Pomoc ale musí přijít víc z politické strany, protože ti lidé jsou stále v Řecku v nelidských podmínkách a jeden banán denně jim nepomůže.

Proč jste se rozhodla založit blog?

Chci sdílet, inspirovat, předávat nějaké vědomosti a snažit se něco změnit.

Co byste chtěla změnit?

Asi obecně smýšlení mladých lidí, aby si nemysleli, že ze školy musí rovnou do práce a dřít od rána do večera. Chci, aby si uvědomili, že mají sílu dělat cokoliv, co chtějí a že svět je nádherný a vůbec není zlý a nebezpečný. Motivovat je k vlastnímu přesvědčení a troše rebelie.

Klíčová slova: cestování, rozhovor, uprchlíci

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.