04.03.2018 16:24


ROZHOVOR: Když se řekne Brno, spustí se u mě kohoutek nostalgie, říká herec Libor Stach

Autor: Zuzana Šikalová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Kultura

Libor Stach chtěl být už od dětství hercem. Když vystudoval Janáčkovu akademii muzických umění v Brně, podařilo se mu nejen získat angažmá v divadle, ale také se dostat do povědomí diváků díky roli doktora Adama Svobody v seriálu Ordinace v růžové zahradě. To, že mám možnost pracovat v televizi i v divadle, je pro mě velká výhra a radost," říká Stach. 

Kdy jste si začal poprvé pohrávat s myšlenkou stát se hercem?

První myšlenka byla zhruba v pěti letech. Moje mamka mě neustále brala do divadla a já se do těch dnů, kdy mě vyšňořila a odvedla do jiného světa, zamiloval. Líbil se mi natolik, že jsem si chvíle čekání mezi jednotlivými návštěvami divadla zkracoval hraním si na divadlo.  Jako dítě jsem dostal malé loutkové divadlo a to byl pro mě dárek všech dárků. Nedělal jsem nic jiného, než si hrál na šašky, krále, ježibaby a Jeníčky. Pak jsem začal někdy v šesti letech chodit do dramatického kroužku a vydrželo mi to až do devatenácti, kdy jsem plynule přešel na JAMU.

Studoval jste obchodní akademii. Proč jste rovnou nesměřoval na konzervatoř?

Já jsem se na konzervatoř hlásil, ale nakonec mě nevzali. A teď jsem za to rád, i když před tím to pro mě byla strašná rána. S odstupem času vím, že to bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat. Nechci některak hanit konzervatoř, ale myslím si, že v patnácti letech je člověk příliš mladý a nevyzrálý na to, aby mohl začít studovat herectví. Přeci jen je potřeba už o sobě něco vědět. Tedy nejen o sobě, ale i o světě. O tom, co chci, co se mi líbí, co se mi nelíbí a kam směřuji. Navíc studium herectví je psychicky velmi namáhavá věc a taky se může stát, že se člověk vinou nesprávného zacházení v tomhle křehkém věku dospívání prostě zablokuje.

A proč jste si zvolil školu s ekonomickým zaměřením? Máte k ekonomii a matematice blízko?

Já pak hledal cestu kam. Respektive mi to bylo úplně jedno. Rodiče mi poradili, ať jdu na obchodní akademii, abych měl alespoň nějaký základ jiného oboru, kdyby herectví nevyšlo. Nebyla to pro mě úplně dobrá volba, neboť já a čísla to jsou naprosté protipóly, ale nakonec jsem díky vůli a profesorům, kteří viděli, že se tím stejně nikdy zabývat nemohu, odmaturoval a zpátky se vrátil k tomu, po čem jsem celou dobu tolik prahnul.

V čem zvítězila Janáčkova akademie v Brně nad pražskou Divadelní akademií?

Protože mě tam vzali (smích). Já jsem to měl tak zvláštně nastavené, že jsem od začátku do Brna chtěl. Brno mě lákalo víc než Praha, což je zajímavé, to se jen tak nestává. Poprvé jsem tam byl na dni otevřených dveří a to město spolu s lidmi mě naprosto okouzlilo. I když to vypadalo, že půjdu na DAMU, má intuice byla správná. Když teď sleduju co se na DAMU děje, co je tam za lidi, asi bych se tam zbláznil.

A jak se vám žilo v Brně?

Brno mi opravdu hodně přirostlo k srdci. Hlavně i tím, že se mi díky němu splnil můj největší životní sen, dostat se na divadelní školu. Morava je pro mě plná otevřených, zvláštně flegmatických lidí, kteří vlastně nic moc neřeší. Když jde člověk po ulici a pozoruje je, jde z toho toku města prostě klid a pohoda, a to i když lidé chvátají. Já pořád říkám, že v Brně, oproti Praze, ten čas utíká jednou tak pomalu. Navíc pro mě bylo Brno městem, díky kterému jsem se osamostatnil. Uformovalo mě do nějaké základní podoby dospělého člověka. Našel jsem si tam spousty přátel, prožil velké zážitky na škole, v divadle i v následných nočních tazích. Když se řekne Brno, spustí se u mě kohoutek nostalgie.

Ve třetím ročníku jste odjel v rámci programu Erasmus do Bratislavy na Vysokou školu múzických umení. Jaká to byla zkušenost?

Rodina mě od toho nejdřív trochu odrazovala, ale já jsem si za tím stál. Prožil jsem si tam jeden z nejlepších půl roků v mém životě.  Ti Slováci, i přes to, že jsme tak blízko, mají odlišnou mentalitu. Jak říká pan Huba, Češi vnímají víc slovo a Slováci emoce. Slova moc neposlouchají a vnímají převážně to, co jde z člověka. A tak to tam také učí a soustředí se na to, což mi dost dalo. Měl jsem také to štěstí poznat Emílii Vašáryovou, která byla mou profesorkou.

Po dokončení studií v Brně přichází rozhodování kam dál. Jak jste to řešil vy?

Já jsem si řekl, že chci jít do angažmá. Věděl jsem, že chci někam patřit. Trošičku jsem usiloval i o Brno, protože mi přirostlo k srdci a chtěl jsem tam zůstat, ale nevěděl jsem jaké divadlo si vybrat. Moc mě ta brněnská poetika nelákala, v té době se tam hodně hrála avantgarda a podobné věci. Jsem z Českých Budějovic, proto byla má první volba Jihočeské divadlo, to ale nevyšlo. Pak se mi ozval Zdeněk Bartoš z divadla v Chebu.

Jak rychle se vám podařilo sžít s divadelním světem?

Divadelní provoz v praxi je úplně jiný život, než na škole. Tam je to umělý svět, který funguje čtyři roky tak, jak si ho vytvoříte. Na škole jste jedna generace a v divadle je několik generací. Člověk se musí vypořádat s tím, kdo je jak zvyklý zkoušet, ke komu jak musíte přistupovat, kdo co jak očekává. Než se zorientujete, tak to chvilku trvá.

Jak jste zvládal přechod z Brna do Chebu?

Z Brna, které jsem miloval, jsem odcházel do Chebu, kde jsem nikoho neznal, to bylo těžké. Ale lidé v divadle mi hodně pomohli. Byl tam skvělý kolektiv, na který rád vzpomínám. Ale po necelých dvou letech jsem pocítil, že Cheb je pro mě malý. Tak nějak jsem s tím vnitřně bojoval. Když už jsem se s tím nějak smířil a řekl si, že tam zůstanu, ozval se mi Petr Mikeska z divadla v Mladé Boleslavi a já se rozhodl posunout se zase dál.

Hrajete nyní doktora Adama Svobodu v Ordinaci v růžové zahradě. Jak se vám podařilo se do tak velkého seriálu dostat?

To se sám sebe taky ptám. Je to o velkém štěstí. Vlastně vůbec nevím, jak na mě přišli, ale pozvali mě na kamerové zkoušky. Bylo nás tam kolem patnácti, celkem známí lidé. Asi za čtrnáct dní mi zavolali, že si mě vybrali. A jsem za to nesmírně vděčný, protože je to úplně jiný svět a je to nový vítr. Neuvěřitelně mě to baví. Je tam skvělá parta lidí a je to pro mě taková oáza klidu.

Jak to změní člověku život?

Myslel jsem si, že moc ne, byl jsem takový naivní, ale změní. Vlastně to nepociťuju ani moc v Praze, spíš když člověk odjede do Budějovic, nebo do Brna, tak se na vás lidi sápou. A je vtipné, jak všichni říkají, že se na to normálně nekoukají, ale viděli mě tam. Tak mám pocit, jak se na to celá Česká republika nekouká, ale všichni mě odtamtud znají. V Praze mi to nedochází, dochází to spíš mým kamarádům, když se mnou jdou. Že se lidé za mnou otáčejí a špitají si, ale já to nějak nevnímám. Jen když vyjedu z Prahy, tak je to pro mě trošku šok. Ale je to příjemné.

Je vám bližší divadlo, nebo televize?

To jsou dva naprosto odlišné světy, dva odlišné přístupy k práci a já tak nějak potřebuju oba. Jsem totiž trochu workoholik a potřebuju mít široké spektrum práce. Střídat nějaký okruh kolektivů, abych nezabředl do monotónnosti. To, že mám možnost pracovat v televizi i v divadle, je pro mě velká výhra a radost. 

Co na vaši roli v seriálu říkají kolegové z divadla? Přece jenom většina divadelních herců bere nekonečné seriály pod úroveň herectví.

Tak pochopitelně někdo mi to přeje, někdo závidí, jiný tvrdí, že by do toho nikdy nešli. A přesto si tak nějak myslím, že kdyby vyhráli kamerové zkoušky, sáhli by po tom. Ale třeba se pletu, nevím. Každopádně já samozřejmě vím, do čeho jsem šel a jaké kvality to má. Ordinace pochopitelně nemá ambice být nějakou hodnotnou uměleckou výpovědí, ale čímsi, u čeho lidi vypnou, co jim dá možnost se s některými postavami ztotožnit. Ano, herectví tam jde občas trochu stranou na úkor rychlosti vzniku, ale pořád se tam má člověk šanci naučit práci s kamerou, pracovat i v tak šíleném rytmu a zažít některá zajímavá setkání s inspirativními lidmi.

Můžete už teď zhodnotit, co vám seriál přinesl?

Když se člověk podívá na současné herecké obsazení seriálu, pracují na něm podle mě velmi dobří herci jako Martin Stránský, Robert Jašków, Ivan Lupták, Petr Štěpánek. To jsou pro mě osobnosti, od kterých se mám co učit i v podobném typu projektu. Díky práci v televizi si můžu začít vybírat, co chci dělat na divadle, jelikož mám díky seriálu nějakou finanční základnu. Kdybych měl mít plat jen z divadla, neuživím se.  

Máte nyní větší tendence si divadelní představení pečlivěji vybírat?

Teď momentálně ne, protože jsem v angažmá a tam si vybírat příliš nemohu. Ale ve chvílích volna si můžu říct, že chci teď udělat něco, za co vlastně nebudu mít třeba vůbec žádné peníze, ale láká mě to, což by dříve bylo takřka nemožné. Taky nemusím brát všechno, co se mi nabídne.

Máte nějakou vysněnou roli, kterou byste si rád zahrál?

Já pořád o něčem sním. Nicméně už dlouhou dobu prahnu po roli nějakého autistického kluka. Nebo nějak fyzicky postiženého. Hodně mě takoví lidé zajímají. Mám i nějaké konkrétní role, ale říkat je nechci, protože by se to pak nemuselo vyplnit. Navíc čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že vlastně není ani tak důležité, jakou konkrétní roli člověk hraje, ale spíš s kým a o čem ji zkouší. Takže mám teď v hlavě spíš okruh lidí, s kterými bych chtěl pracovat. A pokud se jedná o momentální stav, tak bych chtěl zase po delší době na chvilku odbočit k režii.

Jak bojujete s emocemi? Jste typ člověka, který si pocity které s rolí prožívá, odnáší i po představení z divadla, nebo se vám daří automaticky přepínat?

Tohle je téma, které teď hodně řeším a snažím se přijít na nějakou techniku toho, jak role nechat v šatně a netahat si je domů. Jenže ono to asi úplně nejde. Pořád jsi to ty, kdo tu roli hledá, ztvárňuje a hraje a ta postava má v sobě i kus tebe. A tím, že se jí snažím porozumět a představit si, jak bych se v té dané situaci zachoval já, tak se do ní tak nějak namočím i osobně.

Jste tedy spíše analytický typ herce?

Určitě. Všechno to potřebuju pochopit, a pak si na základě zjištěného hledat potřebné myšlenkové procesy postavy a její emoce v sobě. Takže během zkoušení s postavou vlastně tak nějak žiju. Ale už se mi podařilo ji během reprízování vždycky zamknout do nějaké komnaty v sobě, a nepouštět jí moc ven, abych se z toho nezbláznil. Nicméně je to běh na dlouhou trať. Ale ono když má pak člověk měsíc žít třeba s postavou, která má rakovinu a umírá na ni, rychle ho donutí si nějaký rituál opouštění té postavy vymyslet.

Nastala u vás už někdy taková krize, že jste nebyl schopný se s rolí vyrovnat a začal uvažovat nad tím, jestli je tohle povolání pro vás?

Tohle já prožívám takřka pořád. Myslím si, že každý herec. Ono to zkoušení a hledání postavy je vlastně šílená alchymie, kterou nikdo neumí moc popsat. A během toho procesu člověk mnohokrát pochybuje o tom, jestli je to povolání vůbec pro něj.

Čím si nejlíp od toho všeho vyčistíte ve volném čase hlavu?

To hodně záleží na tom, co zrovna zkouším. Většinou mi hodně pomáhá příroda, hudba, filmy, kolo, psaní, přátele, rodina a ticho. A hlavně knížky, nějak potřebuji jiné příběhy, abych našel ten svůj.

Když jsme se dostali k rodině, nepřichází už myšlenka založit vlastní?

Trochu to poslední rok přichází, to bych lhal, kdybych řekl, že ne. Nicméně já si dal takovou hranici třicítky, takže tři roky mám ještě čas. Ale pro mě je asi z velké části díky tomu, co dělám, rodina a pocit domova velmi důležitý. Po těch rozlétaných dnech i myšlenkách potřebuji mít kam přijít, všechno odložit a o někoho pečovat.

Klíčová slova: herec, Libor Stach, divadlo, seriál, rozhovor

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.