25.10.2017 07:23


ROZHOVOR: Chtěl jsem být profesionálním fotbalistou. Na hřišti jsem ale spíše vyplňoval prostor, vzpomíná novinář Daniel Anýž

Autor: Eliška Pavlíková | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

BRNO – Český specialista na americkou politiku Daniel Anýž je vystudovaný geolog z Univerzity Karlovy, který se v devadesátých letech rozhodl být novinářem. Čtyři roky žil ve Washingtonu, kde pracoval jako zahraniční zpravodaj Hospodářských novin. Má zkušenosti z kulturních rubrik, z rozhlasu a je otcem dvou dětí. Od začátku tohoto roku pracuje jako redaktor serveru Aktuálně.cz.

Vystudoval jste geologii, které jste se poté pár let věnoval. Proč jste se rozhodl změnit zaměření a stát se novinářem?

Tehdy to byla úžasná doba. Já patřím ke šťastné generaci, která se na začátku života mohla rozhodnout, čemu se bude věnovat. Změnou režimu se pak otevřelo mnoho dveří, stejně jako hranice. Najednou příběhy ležely na ulici. Já jsem sice měl geologii docela rád, ale po čase jsem zjistil, že mě daleko víc baví psaní. Geologie je krásná, je takovým fundamentem, protože po této zemi chodíme všichni. A když člověk trošku rozumí tomu, jak vznikla, a proč kopce vypadají tak, jak vypadají, je to taky vzrušující. Ale novinařina je pro mě určitě lepší.

Říkáte, že geologii máte pořád rád. Patří tedy stále k vašim koníčkům? Věnujete se jí ve svém volném čase?

Mým koníčkem je spíše ježdění na kole. Často podnikám výlety do Českého krasu k oblasti Karlštejna, tak alespoň z toho kola ještě obdivuji různé útvary. Normálně ale nikde neříkám, že jsem geolog. Tato věda totiž baví hodně lidí. Třeba mineralogii, nauce o kamenech, se jich věnuje opravdu spousta. Když pak zjistí, že jsem geologii studoval, tak mě začnou okamžitě začnou zkoušet a dopadne to tak, že osmdesát procent z nich ví více než já. Říkám tedy o tomto oboru jen studentům žurnalistiky, protože vím, že mezi nimi na mě nikdo ametyst nevytáhne.

Tíhnul jste vždycky k přírodním vědám, nebo vás jako malého kluka fascinovala jiná profese?

Já jsem chtěl být fotbalistou. Miloval jsem fotbalový klub Bohemia. Když jsem byl na základní škole, hráli jsme dětskou hru Nebe, peklo, ráj a mně třikrát po sobě vyšlo, že se stanu slavným fotbalistou. Takže dalších šest let jsem žil myšlenkou, že budu jako Antonín Panenka. Moc mi to ale na hřišti nešlo, nebyl jsem tvořivý typ. Spíše jsem hrál roli vyplňovače prostoru.

Strávil jste čtyři roky svého života v americkém Washingtonu. Jaké pro vás bylo sžívání se s americkým prostředím? Změnil se následně váš pohled na Českou republiku?

Amerika vás vždycky změní, pokud tam nejedete jen na výlet. Moje první zkušenost začala už tady v Česku. Bylo to díky Centru nezávislé žurnalistiky v roce 1992, kdy jsem měl prvně kontakt s profesionální západní žurnalistikou. Přijeli tam učit také lidi Ameriky. Jejich profesionalita, která je hodně o tom, jak má člověk věci zautomatizované, mě ve srovnání s českým prostředím ohromila. Například otázky lidí z The New York Times nebo The Economist k Václavu Havlovi nám českým novinářům přišly drzé.

Jaká je vaše nejkrásnější vzpomínka z Ameriky?

Tak to vím naprosto přesně. Měl jsem štěstí, že v té době tam existovala komunita Čechoameričanů. Měli stejně staré děti jako my, tak jsme podnikali různé rodinné výlety. Naše oblíbené bylo místo pod Modrou skálou. Šlo se tam tam dvě hodiny pěšky a sem tam člověk šlápl na chřestýše. Takové to exotické táboření v opravdové divočině uprostřed Ameriky bylo naprosto úžasné. Co se práce týče, tak má první stáž byla na University of Georgia. Jednou mi uletělo do Georgie letadlo a zůstal jsem přes noc v hotelu. Nezamhouřil jsem ale oči, protože jsem poprvé viděl kabelovou televizi a celou noc jsem ovladačem přepínal mezi všemi padesáti kanály. V Americe je neuvěřitelná energie. Trvám na tom, že americká společnost má schopnost se obrozovat. Lidé tam věří, že se vše nakonec vyřeší.

Následný návrat do Česka musel být opět trochu „kulturním šokem“. Jak jste toto období prožíval?

Když jsem přijel z Ameriky v roce 1994, nastal zlom v mém profesním životě. Nebylo jednoduché začlenit se zpátky do českého mediálního prostředí. Nechci znít nafoukaně, ale témata jsou v Česku prostě menší. To, co se stane v Americe, zajímá všechny po celém světě. Když se to stane někde jinde, svět zase zajímá, co na to Amerika řekne. Zvyknout si potom na tu českou lokálnost není snadné. Půl roku jsem přemýšlel, co mám vlastně dělat. V Česku se někdy žurnalistika trošku ironizuje. To v Americe nedělají. Někdy je to z amerického pohledu až nafoukanost. 

Nechtěl jste zůstat ve Spojených státech na trvalo?

Po těch pěti letech bylo těžké odejít, hodně jsem si tam zvykl. Přál jsem si zůstat, ale věděl jsem, že je to šíleně nepravděpodobné. Jazyk by pro mě byl značným omezením. Jedna věc je mluvit, ale druhá věc je umět správně psát. To jsem neuměl. Kdybych toho byl schopný, tak bych spíše přemýšlel o práci z Česka pro nějaké americké médium. V té době o to byl ještě zájem, což už dnes moc není.

Co se týče vašeho osobního života, jaký okamžik vidíte jako zásadní?

Já pořád říkám, že jsem se dobře oženil. Manželka naši rodinu opravdu hodně táhla sama. Když jsem nastoupil do Mladé fronty v roce 1996, měli jsme dvě malé děti. Chodil jsem domů v půl deváté večer. Když jsem ji nachytal, jak si čte telefonní seznam Zlaté stránky, a ptal se, co to dělá, odvětila, že je to zajímavé. To jsem pochopil, že se něco děje. Tak jsem jí donesl knížky na překládání. Učila pak češtinu v českých vesnicích v Banátu a dostala se do diplomacie. Právě díky ní jsem mohl být těch několik let ve Washingtonu, protože žádné noviny by už neměly finance na to, aby mi tam platily ubytování. 

Máte dvě děti. Ty mají také ambice odstěhovat se do zahraničí?

Ty zatím ne. Dětem je dvacet a dvacet dva let, a zatím si naplno užívají Česko. Jejich pobyt v Americe s námi měl asi zvláštní efekt, hlavně na syna. Víte, dospívající lidé v Praze nebo v Brně mohou žít svobodnějším životem v porovnání s Amerikou. Tady je to bezpečnější. Pocítil jsem to i sám na sobě. Když jsme se s rodinou vrátili do Česka, vypustili jsme děti klidně do města. Zatímco ve Washingtonu, který je ještě relativně bezpečný, to bylo jiné. Doufám ale, že mé děti jednou vycestují. Je dobré získat v zahraničí otevřenost, například k lidem jiných etnik, jiných barev. Člověk se o sebe taky musí naučit postarat mimo domov.

Žurnalistice se věnujete už skoro třicet let. Jaké jsou podle vás zásady dobrého novináře?

Jedno z prvních hesel, které nám řekl jeden profesor, bylo: „Buď skeptický, ale ne cynický.“ Člověk si opravdu musí udržovat ten skeptický odstup, ale nemůže zároveň vycházet z toho, že všichni jsou lumpové, kteří si přišli nakrást. Dále je určitě důležitá dobrá jazyková výbava. Mít přinejmenším dva cizí jazyky, abyste si mohli přečíst zahraniční noviny. Další věcí je škola. Já jsem žurnalistiku nestudoval, ale myslím si, že je důležité projít školou, která vás přepraví sbírat a dobře vyhodnocovat velké množství informací. Z geologie, kde jsme měli statistiku a matematiku, jsem byl v tomto ohledu dobře připravený. Asi poslední věc je, aby se člověk nenechal koupit.

Momentálně píšete pro server Aktuálně.cz. Máte nějaké specifické plány do budoucna?

Tím, že se momentálně věnuji primárně tématu Ameriky a Trumpova prezidenství, tak jsem velmi zaměstnaný. Nemám ani energii rozmýšlet nad něčím dlouhodobějším a jsem teď spokojený. I když mám takový pocit, že to nebude trvat dlouho. Upřímně, kdybych měl vystudovanou žurnalistickou školu, bavilo by mě učit. Bylo by to strašně osvěžující.

Klíčová slova: Daniel Anýž, zahraniční politika, Aktuálně.cz, Amerika, novinář

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.