11.03.2017 20:44


Rozhovor: Často od lidí slýcháme, že nám nemají co říct. Každý je ale něčím zajímavý, říká redaktorka projektu Humans of FSS

Autor: Michaela Kolková | Kurz: Stisk | Kategorie: Univerzita

Oslovit náhodného člověka, vyfotit ho, vyslechnout si jeho příběh a pak jej ukázat světu. Na tomto principu dnes fungují projekty Humans of… A jeden takový má i Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Projekt Humans of FSS představuje originálním způsobem příběhy studentů, kteří ani zdaleka jen tak nečinně nesedí v lavicích.

Audio

    Co vlastně je Humans of FSS?(hovoří: Tereza Paďourová)
         
    Autor: Michaela Kolková

Tereza Paďourová, redaktorka Humans of FSS|Foto: Michaela Kolková)

 

Brno - Součástí týmu Humans of FSS je i Tereza Paďourová, čtyřiadvacetiletá studentka magisterského stupně Mediálních studií a žurnalistiky. A právě ona v rozhovoru přibližuje fungování celého projektu. „Snažíme se ukázat, že lidé, které běžně potkáváme na školních chodbách, jsou něčím zajímaví, že mají svůj příběh. Moc mě baví sledovat pozitivní reakce po zveřejnění příspěvku, člověku to může pomoci i zvednout sebevědomí,“ říká Paďourová.

Když oslovujete studenty, máte větší úspěšnost u mužů, protože jste žena?
Ne, to vůbec ne. (smích)

Jak projekt Humans of FSS vlastně vznikl?
Celé to začalo díky politologickému kurzu, v němž skupiny studentů vytváří politickou kampaň a soupeří mezi sebou. Poté se na fakultě konají fiktivní volby, z nichž vzejde jeden vítěz. A projekt Humans of FSS vznikl právě jako takový nástroj kampaně studenta Michala Zemaníka, který do fakultních voleb jakoby kandidoval. Poté koncept převzala pod záštitu proděkanka Lenka Washková Císařová. Dnes už Humans of FSS fungují na Facebooku jako propagace fakulty a hlavně jejích skvělých studentů.

Podle čeho si vybíráte, koho oslovíte? Je to skutečně náhodné?
Ano, je to skutečně náhodné a pokaždé se způsob výběru liší. Chodíme vždy ve dvojici, protože jeden z nás fotí a druhý nahrává na diktafon. Někdy jdeme po chodbě, uvidíme sympatickou osobu, a tak se za ní prostě vydáme. Jindy zase chvíli postáváme v atriu a obhlížíme, koho bychom se zeptali. Pokud je někdo soustředěný na práci nebo čte knihu, nerušíme ho. Občas dotyčný přemýšlí, zda do toho jít, tak se ho snažíme přesvědčit. Nakonec většinou svolí. Nikoho ale nenutíme, je to čistě dobrovolné.

Snažíte se i o nějakou genderovou vyváženost nebo o rovnoměrné zastoupení oborů?
Nikdy nechceme oslovovat jen dívky nebo chlapce, snažíme se o rovnováhu. Samozřejmě se stane, že některá skupina převažuje. To ale záleží na počtu lidí, kteří jsou ochotní nám odpovědět. Co se týče oborů, někdy se nám podaří oslovit třeba pět žurnalistů po sobě. Neděláme to ale schválně. Lidem nad hlavou nevisí, co studují, takže to dopředu nikdy nevíme. Pokud potkáváme lidi stále ze stejného oboru, snažíme se s nimi mluvit o jiných věcech, než jen o studiu. Někdy nám ale ani neříkají o svém studiu a prezentují se jako člověk s určitými zájmy a příběhem.

Používáte při komunikaci s lidmi nějakou psychologickou metodu nebo si prostě jen tak povídáte?
Žádné speciální triky nepoužíváme. Prostě je oslovíme, představíme se a vysvětlíme jim, co děláme. Pokud s námi chtějí mluvit, snažíme se je rozpovídat. Většinou se ptáme na studium nebo na mimoškolní zájmy. Hodně lidí má zážitky z Erasmu, tak nám vypráví o tom. Vždy se dostaneme k něčemu zajímavému. Žádné otázky dopředu připravené nemáme, někdy ale sbíráme odpovědi na určité téma. Například o Vánocích nebo zkouškách.

Čím to je, že se s vámi lidé dají dobrovolně do řeči? Souvisí to s vaší osobností?
Podle mě dost. Snažíme se být milí, komunikativní a pozitivní, aby se s námi začal člověk cítit komfortně a věděl, že je to vlastně jen takový kamarádský pokec. Zároveň je potřeba mít dostatek empatie a umět poznat, kdy je potřeba trochu ubrat, protože jinak se ta osoba uzavře. Ale není to tak, že bychom lidi do něčeho tlačili a chtěli po nich něco, co jim není příjemné.

Odmítají vás studenti často?
Dost. Ale hodně to záleží na tom, jaký zrovna trefíme den. Občas se nám stane, že nás odmítne deset z deseti oslovených lidí. Pak tady po fakultě chodíme třeba celé dopoledne a hledáme, kdo by byl ochotný si s námi popovídat. Jindy zase lidé svolí, pak ale zjistí, že je chceme ještě vyfotit a příspěvek zveřejnit, a to už je pro ně problém. Na druhou stranu jsou i dny, kdy ať zastavíme kohokoliv, vždy se dočkáme kladné reakce.

Je neustálé odmítání demotivující?
Je to hodně demotivující a vždy si říkám, co děláme špatně. Chodit několik hodin po škole a slyšet neustále negativní odpovědi, to není moc příjemné.

Stane se, že vám oslovená osoba zkrátka nemá co říct?
Téměř vždy zazní věta, že nám člověk nemá co říct, že na něm není nic zajímavého. To ale není pravda. Na každém člověku je něco zajímavého a vždy se k něčemu takovému nakonec dostaneme. Snažíme se ho rozmluvit a hledáme nějakou informaci, které se můžeme chytit. Po několika otázkách začne najednou mluvit úplně sám od sebe, až tomu občas nejde uvěřit, že je to ten samý člověk, co tam byl i tři otázky předtím.

Na základě vašich příspěvků by se mohlo zdát, že všichni studenti Fakulty sociálních studií mají opravdu zajímavý život. Je to skutečně tak nebo vždy pátráte po nejzajímavější odpovědi?
Fakulta sociálních studií je specifická právě tím, že jsou zde lidé hodně aktivní a mají různorodé zájmy, takže tento dojem je asi správný. Každý člověk, kterého vídáme na přednáškách, dělá po škole třeba dalších pět zajímavých věcí a to přesně se snažíme ukázat. Chceme, aby bylo vidět, že tady nestudují jen nějaké loutky, ale lidé s pozoruhodnými příběhy.

Je něco, co jste se naučila dělat jinak, než v začátcích?
Teď už vím, do čeho jdu, takže se tolik nestydím. Navíc ostatní jsou z toho většinou vyděšení mnohem víc, než já, zvlášť když vidí diktafon a fotoaparát. Také už vím, jakým způsobem to dělat, jak se s lidmi bavit a co přesně vlastně potřebuji. Před časem jsme začali k fotkám přidávat také odkazy na organizace či projekty, v nichž daná osoba působí. Někdo to může vnímat jako reklamu, my to ale bereme jako osvětu. Dobré a hezké věci je totiž potřeba šířit a také chceme ukázat široké spektrum zájmů, o kterých třeba ostatní lidé nevědí, ale mohli by. A většinou jsme sami hodně zvědaví, tak se vždycky hned ptáme, kde se můžeme dozvědět víc.

Nemáte strach, že se to časem čtenářům omrzí?
Je pravda, že už jsem nad tím přemýšlela, ale velmi rychle jsem dospěla k opačnému názoru. Studenti se na fakultě neustále obměňují, přicházejí noví nebo přijíždějí ze zahraničí. Formát je sice pořád stejný, ale čtenáři k nám chodí hlavně kvůli obsahu. A ten je pokaždé jiný, díky rozmanitosti studentů na fakultě. Může se stát, že některý příspěvek čtenáře nezaujme, ale jiný naopak ano a najdou si v něm, co je zajímá.

Má projekt nějaký přínos jak pro vás, tak pro vaše respondenty?
Mě hrozně baví sledovat, jak lidem po zveřejnění přibývají lajky a srdíčka, mám z toho radost. Pro toho člověka je to pak taková satisfakce, když vidí, že se lidem líbí, i když si předtím třeba myslel, že nám ani nemá co říct. Může mu to pomoci zvednout i sebevědomí nebo mu to minimálně zlepší den.

Nakonec ta nejdůležitější otázka. Jak by to vypadalo, kdyby byla situace opačná – kdyby přišel někdo z Humans of FSS za vámi?
Záleží na tom, jak bych vypadala (smích). Ale určitě bych jim něco řekla a ráda jim pomohla, protože to souvisí s tím, jaká jsem – komunikativní a extrovertní. A taky chápu, že potřebují ten obsah získat. Navíc, pokud má věc smysl, nemám problém něco takového podpořit

Klíčová slova: Humans of FSS, Humans of, studenti, Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Nový komentář