03.03.2017 10:27


Rozhovor: Beskydy v National Geographic. Snímek dvaadvacetiletého Čecha obletěl svět

Autor: Dominika Vrbecká | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Před deseti lety se Jan Bainar chopil foťáku a od té doby jej prakticky nedal z ruky. Na svých snímcích zachycuje přírodní krásy Poodří i dalších míst na Ostravsku. V listopadu 2014 pořídil fotografii zmrzlého lesa v Beskydech, kterou nahrál na Facebook a server 500px. Unikátním snímkem vzbudil pozornost, sdílely jej tisíce lidí a letos v lednu se dostal nejen na titulku magazínu On Landscape, ale i do vydání měsíčníku National Geographic.

Amatérský fotograf Jan Bainar

Jak se stane, že fotka beskydského lesa obletí svět a usadí se na stránkách prestižního magazínu?

Když to hodně zkrátím, stačí na všechny žádosti o publikování říkat ano. Kdokoliv chtěl moji fotku sdílet na svém blogu, napsat o ní článek, vydat ji v magazínu, někdo za úplatu a někdo jen za svolení s uvedením autorství, všem jsem vyhověl. Díky tomu můj snímek vidělo pravděpodobně několik milionů lidí. A protože zachycuje úkaz, který doposud nikdo pořádně nezachytil a je neotřele nakomponován, přišel mi jednoho dne e-mail z washingtonské redakce National Geographic. Požádali mě, abych jim poslal originální neupravený a plnoformátový upravený soubor na posouzení. To bylo v červenci 2016. V říjnu mi napsali, že o snímek mají zájem a v půlce prosince potvrdili, že se snímek v lednovém čísle skutečně objeví.

Jaký vliv má takový úspěch na sebevědomí dvaadvacetiletého člověka?

Pro mainstreamová média je to něco naprosto nezajímavého a finanční ohodnocení za něj mě do zbytku života rozhodně nezabezpečí. Vlastně ani do zbytku roku. To mě drží při zemi a umožňuje brát všechno s pokorou.

Co je pravdy na tom, že jste si první vlastní foťák pořídil teprve nedávno?

Začínal jsem fotit před deseti lety s foťákem, který si koupil můj bratr. Fotografování jej přestalo bavit a mě naopak velmi chytlo. Dva roky poté jsem vyhrál soutěž Fotoakademie a dostal v té době základní low-endou zrcadlovku s 10mpix (rozlišení, pozn.) a podprůměrným snímačem. Na druhou stranu měla pár fajn funkcí a dobře se ovládala. A fotil bych s ní dosud, kdybych ji letos nezničil v osmistupňových mrazech při focení drobné ledové jeskyně na břehu Odry.

Fotografie přírody je náročná disciplína vycházející z krajinomalby. Proč jste si ji zvolil?

Když jsem začínal fotit, byl jsem plachý a introvertní. Styděl jsem se požádat spolužačky o pózování. Krajina byla tím pádem jasná volba.

Vaše fotky působí snově a měkce. Více připomínají právě malbu.

Není to úplně záměr. Fotím v takzvané zlaté hodince, tedy hodinu před západem slunce nebo hodinu po východu slunce.  V té době se v krajině odehrává to správné divadlo, které stojí za vyfocení. Během dne, my krajináři, jen hledáme místo pro focení na ráno nebo večer.

Kde je hranice mezi dobrou a špatnou fotkou? Na co si dát pozor?

Jasně pojmenovatelné úskalí jsou podle mě dvě. První se týká technické kvality fotky. Neměla by být neostrá a zašumněná. Šum je negativní důsledek například špatně zvolené citlivosti snímače. Také by na ní neměly být přepaly. Tedy příliš světlá místa bez kresby. Druhý problém je nekvalitní zpracování v počítači. Pokud chce autor počítačem vykouzlit něco, co v původním záběru nebylo, většinou to snímku nepomůže. Laik si toho bohužel ne vždy všimne.

Pro dobrou fotku stačí mít tohle na paměti?

Dobrou fotku dělá dobré světlo, kompozice a nápad autora. A pomyslnou třešničku na dortu dává fotkám něco mezi nebem a zemí. Něco, co ani sám fotograf nepředpokládá, ale příroda mu to vykouzlí.

Pokud se fotka úplně nevydaří, dá se zachránit úpravami?

Podle mě to nejde. Bohužel v současném krajinářském mainstreamu autoři dolamují světlo nebo přidávají objekty. Takové snímky ale často nemají ten správný náboj, časem přestávají být zajímavé a zapadnou.

Kterou svou fotku máte nejraději?

Není snadné vybrat jeden záběr. Čistě pocitově je pro mě tím nejlepším snímek racka nad zamlženým rybníkem Kotvice s torzy mrtvých stromů v pozadí z roku 2009. Dlouho jsem ho měl v archivu, ale dnes ho považuju za skvost. Zkuste se na záběr podívat a pak si najít obraz Východ slunce nad Le Havre od Moneta. Najděte si, co obraz zachycuje a co představuje, a pak se znova podívejte na fotku rybníka s mrtvými stromy. Podobný kontext fotky a obrazu nebyl mým záměrem. V době, kdy jsem snímek pořídil, jsem ani Monetův obraz neznal.

Mlha nad Kotvicí, 2009

Na vašich webových stránkách si může návštěvník prohlédnout fotky podle své aktuální nálady. Zajímavý nápad, kdo s ním přišel?

Koncipoval jsem webovky tak, aby byly jako moje procházky přírodou nepředvídatelné a pokaždé jiné. Nápad přišel tak nějak sám, ale je pravda, že nad konečnou podobou stránek jsem přemýšlel déle než půl roku. Fotky se zobrazují pokaždé v jiném pořadí, mění mezi sebou kontext. Rozdělil jsem galerii na výběr podle krajiny a podle pocitů. Zvlášť ta pocitová část mi dělá radost. Spokojenému člověku ukáže těžší a depresivnější záběry. Tomu, kdo je nešťastný, servíruju optimismus a těm zamilovaným ukazuju fotky, které zachycují vztahy v přírodě a jsou určitou metaforou mezilidských vztahů. Unaveným lidem ukazuju jen pár fotek, aby mohli vypnout počítač a jít si lehnout.

Nakolik je pro vás focení důležité?

V současnosti jsem fotograf až na třetím nebo čtvrtém místě. V prvé řadě se věnuju podnikání, studiu na univerzitě a přítelkyni. Fotografování mě ovšem tím vším provází a pomáhá mi relaxovat. Je to asi nejhodnotnější trávení volného času, jaké jsem dosud poznal.

Je to stále pouze koníček nebo už regulérně druhé zaměstnání?

Je to poslání. Sice nesmírně časově náročné a vyžadující i dost financí, ale naštěstí si moje fotografování na sebe poslední tři roky dokáže vydělat. Snad to tak bude i v budoucnu. Zaměstnání to ale není. Věnuju se fotografování kdy chci já a ne někdo jiný. Mým motorem je vědomí, jak moc potřebujeme přírodu a jak snadno dokáže fotka zážitek z procházky krajinou zprostředkovat.

V záhlaví své stránky na Facebooku píšete, že vaše tvorba je známější v zahraničí než na Ostravsku, kde vzniká. V tuzemsku není o krajinné fotografie zájem?

Spojení „známější v zahraničí než doma“ jsem použil, abych zaujal. Jenže když si porovnám publikování své práce, tak skutečně zahraničí silně vede. Vydalo by to na samostatný rozhovor. Nerad bych byl za zhrzeného umělce, nicméně mě mrzí, že National Geographic vydal mou fotku v hlavním mezinárodním vydání, ale česká redakce ji do své mutace nepoužila.

Možná je česká krajina pro nás všední.

Právě proto chci běžnou veřejnost povzbudit k započetí cesty s fotoaparátem a upozornit, že krajinu, kterou možná míjí při cestě do práce nebo do školy, může někdo na základě fotek považovat za světově unikátní scenérii.

Jaká je role sociálních sítí při budování fotografova renomé?

Kdybych se chtěl focením naplno živit, v prvé řadě bych musel ohromně zapracovat na prezentaci na sociálních sítích. Na druhou stranu se obávám, že popularita na těchto serverech, zejména na Instagramu, ničí kreativitu, originalitu a tvůrčí rozměr. Zpětná vazba je tam naprosto ochuzena o hloubku a zamyšlení nad autorovou tvorbou. Je to jen klik – lajk – vteřina zájmu. Tím to pro diváka končí a jde k dalšímu snímku.

Vaši tvořivost sociální sítě neničí?

Beru je spíš jako doplněk a informační kanál směrem k lidem, kteří mě už potkali nebo aspoň trochu znají. Část toho, co vydělám licencováním snímků v zahraničí, vracím do propagace své práce v Česku.

Chcete být popularizátorem, ať už krajinné fotografie nebo Ostravska?

Vlastně se už trochu za popularizátora považuju. Chodím povídat dětem do škol o tom, jak jsem ve dvanácti začal fotit a ve čtrnácti vydělal svou první tisícovku za snímek na titulku regionálního kalendáře. Kromě toho se snažím vyjadřovat k ochraně přírody a silně se o tato témata zajímám, protože provází krajinářskou fotografii už zhruba šedesát let. Nebýt fotografie, mnohá světová přírodní bohatství by byla dávno zničena. Díky fotografii se daří informovat veřejnost, která může velmi rychle a účinně tlačit na politické špičky a měnit stav ve prospěch toho slabšího – přírody a krajiny. U nás to zatím tak časté není, ve světě se to ale v historii stalo již mnohokrát.

Pomyslný top – snímek v National Geographic – máte za sebou. Kam se chcete posunout dál?

Ten top mě ještě čeká. Nastane teprve, až bude fotografie součástí výuky na školách – třeba výtvarky nebo informatiky, a já budu vnitřně vědět, že jsem k tomu trošičku přispěl.

 

Jan Bainar je amatérský fotograf ze Studénky, která leží v Moravskoslezském kraji. V říjnu oslaví třiadvacáté narozeniny. Studuje obor finance na Vysoké škole báňské v Ostravě, při škole pracuje v oboru. Zajímavostí je, že má fotografickou paměť na obličeje. „Pamatuju si z gymnázia tváře všech, co chodili do čtyř ročníků pode mnou a až osm ročníků nade mnou. To je celkem dost lidí," říká. Celou jeho tvorbu si lze prohlédnout na stránkách Jan Bainar Photography.

Klíčová slova: rozhovor, Beskydy, National Geographic, Jan Bainar, fotografie

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.