17.04.2020 16:28


Rodiče nás od podnikání odrazovali. Jako Vietnamci jsme měli trochu jiné dětství, říkají majitelé bistra Večerka

Autor: Pavla Sychrová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Dva zástupci tzv. banánové generace Duc Nguyen Minh (Tomi) a May Tran Hau si otevřeli vlastní bistro, přestože od rodičů věděli, že podnikání není legrace. Vietnamská kultura jim není cizí a váží si jejích hodnot, což mohou pocítit i návštěvníci jejich podniku Večerka.

Majitelé brněnského bistra Večerka (Foto: May Tran Hau)

BRNO – Kamarádi, každý z jiného města, ale setkali se v brněnské kavárně. Oba patří k banánové generaci dětí (navenek žlutí, uvnitř bílí), kteří se narodili ve Vietnamu, ale od malička vyrůstají v Česku. Jejich přátelství překonalo různé překážky a pomohlo vzniknout vietnamskému bistru, které v Brně získává na popularitě. 

Každé vietnamské dítě mělo svoji českou babičku

Jste spíš Čech, nebo Vietnamec?

Tomi: Určitě jsem spíš Čech.

May: Já jsem míň Čech než Tom, ale víc Vietnamec než Tom (smích). V našem vztahu je on spíš Čech a já Vietnamec. Ale obecně bych řekl, že jsem asi víc Čech, i když ke svojí kultuře nebo k Vietnamu mám pořád vztah a často do Vietnamu jezdím.

Narodili jste se v Česku?

Tomi: Ne. Já jsem tady od pěti let. To jsem ještě uměl dobře vietnamsky, ale v průběhu dospívání jsem to bohužel zapomněl. Vietnamské děti neumí vietnamsky, protože jsou u českých babiček a nemají kontakt s rodiči. Jsou samy zmatené, kam patří, takže celé dětství to bylo takové těžší.

May: Já jsem se taky narodil ve Vietnamu a do Česka jsem přijel asi v sedmi. Za taťkou, protože ten už tady měl bratra a odjel vydělávat peníze, aby uživil rodinu.

Jaký byl příchod do Čech?

Tomi: Já přijel v pěti letech s rodiči, to byla ta úplně první vlna Vietnamců, co přijeli do Česka za lepším životem. Státy se domluvily, aby Vietnamci přijeli a oni tady tak měli levnější pracovní sílu. Nejdřív jsem žil s mamkou a se sestrou ve Vietnamu, taťka byl tady. Pak jsme přijeli za taťkou a už jsme tady zůstali. Tím, že bylo strašně moc práce, tak mi našli babičku a byl jsem u ní. Měl jsem asi tři takové babičky.

Jak se o vás staraly?

Tomi: Já jsem u nich bydlel a rodiče nás navštěvovali třeba jednou za dva týdny. Myslím si, že to tak funguje dodnes. Ne až v takovém měřítku, že by tam děti byly pořád, ale vím, že je babičky vyzvednou ze školky a jsou s nimi až do večera, a pak si je vezmou rodiče.

May: Ale tahle situace už se vcelku zlepšila. Já si myslím, že každý z té naší generace takové babičky měl a mají mezi sebou dobré vztahy.

Jste s babičkami pořád v kontaktu?

May: Ano, jsme. Alespoň já.

A ví o Večerce? 

May: Jo, ale ještě nepřišla (smích).

Co české děti? Braly vás ve škole mezi sebe?

May: Vyrůstal jsem v malém městečku, v Tovačově, kde jsme byli první vietnamská rodina. To bylo příjemné v tom, že si na nás strašně rychle zvykli a škola byla bez šikany. Byli jsme kamarádi a nepociťoval jsem žádný výrazný rozdíl, akorát ve výchově.

Tomi: Já jsem to měl taky v klidu, žili jsme několik let v Kroměříži. Na základce jsem byl showman, tak mě brali (smích).

Je podle vás výhoda být cizincem v Česku?

May: Já osobně bych to asi neměnil. Jsem za to rád, za výchovu celkově a hodnoty, i za tu kulturu, že je diametrálně odlišná než ta česká.

Tomi: Když jsem byl malý, tak jsem to nenáviděl. Nenáviděl jsem, že jsem jiný, styděl jsem se za to.

May: Možná ta výchova, ten životní styl, že se o nás rodiče tak nestarají.

Tomi: My jsme se vychovávali sami.

May: Přesně tak, my jsme se jistým způsobem vychovávali sami. Oni nám dali určité hodnoty, kterých bychom se měli držet, ale nějak jsme se s tím museli popasovat sami.

Museli jste být samostatní, ale asi moc brzy.

Tomi: To ano, vždycky jsem záviděl těm kámošům, co měli svůj pokojíček, měli zahradu a rodiče jim dělali oslavy. My jsme jako děti jsme jezdívali s rodiči prodávat na trhy. Člověk chce to, co nikdy neměl. Asi tohle mě trochu štvalo a mrzelo, ale když to beru zpětně, tak mi to nakonec víc dalo, než vzalo. Třeba já to chci udělat pro své děti jinak.

Vedli vás rodiče ke vzdělání?

May: To je jejich hlavní myšlenka. Oni nechtějí, abychom podnikali, protože ví, co všechno to obnáší. Hlavně tu dřinu. Jejich představa byla taková – vystudovat vysokou školu, jít do korporátu a pravidelně jezdit domů na návštěvu. Takže ze začátku nebyli moc rádi, ale potom mě podpořili.

Tomi: Já jsem si mohl dělat, co jsem chtěl. Ale sám jsem chtěl mít alespoň bakaláře, nikdy jsem nebyl studijní typ, ale umím se kousnout. Měl jsem i náběh, že bych udělal inženýra, ale věděl jsem, že už chci jít do svého, tak to dál nešlo.

Čím jste chtěli být jako malí?

Tomi: Musím říct, že už od malička jsem chtěl mít svůj podnik. Tím nemyslím čistě gastro, ale věděl jsem, že chci mít firmu.

Možná proto, že jste to viděl u rodičů?

Tomi: Možná, nevím. Ale vím, že kolem deseti jsem si byl jistý, že bych chtěl jednou něco takového mít.

Takže žádný astronaut?

Tomi: Ne, to ne. Ani popelář (smích).

May: Pro mě to bylo každý týden něco jiného. Od kadeřníka po malíře. Nezůstal jsem u jedné profese. 

Co dělali vaši rodiče?

Tomi: Stánky, na tom se nejvíc vydělávalo. Jezdili na jarmarky po větších vesnicích, kde lidi nakupovali oblečení, jídlo, všechno. Oblečení asi nejvíc.

May: Ta úplně první generace byli dělníci, skrz komunisty, ale potom začali podnikat. Viděli tu díru, tak podnikali s oblečením, další éra byly večerky, potraviny, proto název podniku Večerka. Teď je éra nás mladých lidí, kteří si otvíráme kavárny, restaurace, shishe (bary s nabídkou vodních dýmek, pozn. red.). Ne každému se to povede dotáhnout až do konce, ale vidím v tom velký pokrok. 

Proč přijeli zrovna do Čech?

May: To byla tehdy spolupráce s komunisty, bylo nejlepší dostat se sem.

Tomi: Třeba můj táta dělal pro Tatru kamiony. Když pak viděli, že se můžou od té firmy osamostatnit a vydělat si víc peněz, otevřeli si stánky.

May: Takže čistě z ekonomického hlediska.

Je pozoruhodné, že jste přišli do cizí země, vlastně do ničeho a podařilo se vám rozjet vlastní podnik. 

May: Já si myslím, že hodně dobrý základ nám v tomhle dali rodiče. Snažili se, abychom my měli to, co oni nemají nebo neměli.

Tomi: A my budeme dělat to samé.

May: Ano, naše generace ještě jde po rodičích, mladší generace jsou takové víc počeštělé. Nevidí ty hodnoty, proč a jak museli rodiče pracovat. Třeba já jsem jezdíval s rodiči na takové ty burzy nebo hody. Ve tři hodiny ráno vyjedete, v pět dojedete a postavíte stánek, jste tam celý den, večer jedete zpátky a v pondělí do školy. A to oni nevidí, jaký byl ten režim, abychom měli co jíst.

Vietnamci mají méně peněz, ale jsou šťastnější než Češi

Podle české blogerky Do Thu Trang bude generace vašich dětí umět víc vietnamsky než vy. Myslíte si, že to tak skutečně bude? 

May
: V mém případě bych byl asi rád, kdyby to tak bylo. Pro ně to bude výhoda jak v profesním, tak v osobním životě. U nás je to takové tabu, když Vietnamec neumí vietnamsky. Mají pro to i název, je to mat goc, což v doslovném překladu znamená ztracený kořen. Ale tím, že někteří pracovali až příliš a nemohli se starat o děti, tak se ten jazyk zapomene. Hlavně v tom dětství, kdy trávíte čas s českými dětmi a bavíte se česky. Doma prohodíte pár slov, jak se máte, co si dáte k večeři. Ten jazyk se vytratí.

A vy, Tomi? Budete chtít svoje děti učit vietnamsky?

Tomi: To nevím, protože vietnamsky neumím. Ale každopádně budu rád, když je někdo vietnamsky naučí (smích). Náběh na to mít budou. Mě strašně mrzí, že vietnamsky neumím. Už pro to nic nedělám, ale mrzí mě to.

Dokážete říct tři věci, které jsou ve Vietnamu lepší než tady? 

May (neváhá): Jídlo! Já bych řekl, že je víc rozmanitější. Rozmanitost surovin i způsobů přípravy.

Co dál?

May: Atmosféra. Přijde mi, že lidi v Česku mají více peněz, ale jsou nešťastní a ve stresu. Ve Vietnamu zase mají méně peněz, ale jsou s životem spokojení, třeba na vesnici. Je tam strašně cítit ta pohodová atmosféra. A poslední věc je příroda.

Tomi: Příroda, to je jasné. Za mě mentalita.

Jaké jsou důležité vietnamské hodnoty? Přijdou vám Vietnamci pracovitější než Češi?

Tomi: Tak to je asi jasný! (smích)

May: Záleží člověk od člověka, ale ve Vietnamu jsou hodnoty takové, že rodina by měla být na prvním místě. Nebo respekt ke starším, což tady taky je, ale ne v takové míře.

Tomi: A třeba důvěra mezi partnery, páry, že spolu vydrží a ne úplně vše je rozdělí, což je pěkné. Tady stačí malá věc a už může být rozvod. I mezi přáteli je ta důvěra jinde. Ve Vietnamu si spíš si věří a pomáhají si. Říká se, že když přijde nějaká krize, tak se pozná dobrý kamarád. Tady kolikrát vidím, že to úplně nedopadne a dávají ruce pryč.

May: Mamka mi občas říká – kamkoliv půjdeš, tak se podívej za sebe a máš tam rodinu. Abych já myslel na ně a oni na mě.

Jsme hodnej a zlej policajt, pořád se máme v čem zlepšovat

Jaký je váš vztah? Jste spíš bráchové, byznys partneři nebo partneři? Hádáte se?

Tomi: Umíme si říct, když se nám něco nelíbí. Každý máme to svoje, May má kuchyň, já mám bar. Komentujeme si věci, které by nám zaměstnanci neřekli, a hlídáme si lidi na protějších směnách.

May: Začalo to spíš profesně a postupem času jsme to dotáhli.

Tomi: Kolem téhle kavárny bylo strašně moc překážek.

May: A to nás spojilo.

Můžete se navzájem popsat?

May: Myslím, že jsme oba dva dost rozdílní. Tom je v některých ohledech perfekcionista. 

Tomi: Já jsem tady údržbář.

May: Údržbář a má svoje pravidla a řád. To zas já nabourávám. Takže si vždycky hledáme zlatou střední cestu. On jede na kvalitu a já na kreativitu.

Tomi: May má dobrý vztah k jídlu. Já rád jím, ale netvořil bych v kuchyni takové zázraky jako on. Já jsem na ty drinky, kávu, to je pro mě vášeň. Baví mě i čísla a dělat provozního, takže mi to ani nevadí. Mám rád, když v tom mám pořádek.

May: A já se zase rád bavím se zaměstnanci. Jsme takovej zlej policajt a hodnej policajt.

A Večerka si vede dobře?

May: Ano, máme se v čem zlepšovat, to oba dva víme. Já si myslím, že člověk se může pořád vzdělávat, což je super, protože ten podnik potom nestagnuje. Toho se já osobně bojím nejvíc, že by se zasekl na jednom místě a už se neposouval dál. Ale oba dva to máme tak, že se pořád snažíme být kreativní.

Tomi: Já si osobně myslím, že nikdy nebudeme oba úplně spokojení s tím, co máme. Protože zatím jsem nepocítil takový ten pocit, že teď je dobře a můžu si dát pohov.

Klíčová slova: gastronomie, Vietnam, banánová generace, Večerka

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.