15.03.2019 17:27


Reportáž z vernisáže o kouzlech rumunských čarodějnic

Autor: Kateřina Vajsová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Bílá místnost plná lidí, pohybu a šumu desítek hlasů. Davem se prolíná vůně vína. Jindy nudná místnost se s davem lidí, hudbou a hlukem mění v přetížení smyslů. Z reproduktoru uprostřed sálu se ozývá hudba, která nutí k pohybu. Na stěnách v jednoduchých bílých rámech visí obrazy žen, jež prodávají naději.

Šaty dělají člověka…

V brněnském Muzeu romské kultury začíná vernisáž k měsíční výstavě s názvem Ženy predávajúce nádej. Do budovy vstupuji s mírným pocitem neklidu. Není to nějaké moc formální? U šatny mě v neblahém pocitu podpoří žena s velice formálním vzezřením. Vlající černé šaty, bílé sáčko a decentní zlatý řetízek na krku. V ruce se světle růžovými nehty svírá skleničku vína, která se pod vlivem světel zdá jako plná tekutého zlata. V následující vteřině však koutkem oka zachycuji pána v džínách a tričku s velkým červeným nápisem, což mě uklidní dostatečně na to, abych na poslední chvíli ve svých teniskách a džínách vklouzla do hlavního sálu.

Čarodějnice moderní doby                                  

Vernisáž začíná klasickým představením a krátkými proslovy všech, kdo se na projektu podíleli. Jana Horvátová, ředitelka muzea, Adam Holubovský, kurátor výstavy, Tomáš Pospěch, externí poradce, Lucie Sekerková, autorka fotek, a etnoložka Ivana Šusterová. Lucie a Ivana jezdily k rumunským čarodějnicím s přestávkami čtyři roky. Od proslovů mi zrak stále utíká k podivným předmětům na stolcích a obrazům olašských Romek na stěnách. K obrazům moderních čarodějnic z Rumunka.

Cibule s třinácti ostrými předměty zabodnutými do jejích slupek. Sponky, větvičky a kdo ví, co ještě. Tenhle předmět, vystavený na malé poličce na stěně vzbuzuje moji největší zvědavost. K čemu to sakra je? Jenže tohle nebude jediný podivný moment celé výstavy. „V rámci univerzity, když jsem získala grant, tak jsem zapojila do projektu Ivanku, za což jsem ráda, protože to ty moje fotografie posunulo dál,“ doléhá ke mně část proslovu Lucie Sekerkové při tom, když pomalu obcházím místnost.

Druhý zarážející moment přichází s větvičkou čehosi, která vyčuhuje ze stěny. Na ní je pověšený na vlasci jeden umělý rudý nehet. Další stolek je přetvořený na oltářek. Stojí na něm nádherný zdobný svícen, květiny, plastová flaška a měděná (alespoň hádám, že je měděná) mistička ve které, jaké překvapení, jsou zase umělé nehty! Tentokrát tedy růžové se třpytkami.

Při pohledu na všechny bizarnosti, které vidím, získávám pocit, že tohle si musely autorky vymyslet. Z tohoto omylu mě záhy vyvedou. „Všechno, jak to tu je, jsme doopravdy viděly. Nádoby, které používají, jsou charakteristické pro každou čarodějnici. Některé používají vyřezávané, ozdobné, skleněné lahvičky, jiné plastové flašky se štítečky nadepsanými propiskou,“ vyprávějí shodně autorky. 

Fotografie nejsou o nic méně matoucí. Mladá žena s dlouhými copy, křížem v ruce a zeleným šátkem, která si fotí selfie definitivně ruinuje moji představu o tajuplných rumunských čarodějnicích. Další žena sedí v dlouhé sukni s rudočernými vlasy na dece před šedým panelákem. Na něm se skví nasprejované nápisy, kterým nerozumím (kdo taky rozumí rumunštině), a ukazuje přípravu jednoho ze svých kouzel. Další žena sedí na stoličce uprostřed - pravděpodobně kuchyně? - a má přes hlavu bílý šátek. Další fotografie zachycuje jinou ženu, která drží v ruce černou slepici.

Vernisáž, výstava, nebo chaos?

Po proslovech následuje komentovaná prohlídka celé výstavy. Snažím se poslouchat výklad autorek, který je vážně zajímavý. Opravdu se snažím, ale čtyři malé brečící a vřískající děti trochu narušují mou koncentraci. Navíc mě zaráží samozřejmost, se kterou se skoro polovina sálu nerušeně nahlas baví. Slečna s rudými vlasy, která stojí za mnou, má evidentně stejný problém. Z jejích úst se najednou ozve dlouhé a výrazné ššššššššššššššš, ve snaze lidi v sále utišit. Efekt se nedostavuje. Zkouší to ještě podruhé a stále nic. Přes hlasy lidí není téměř slyšet výklad autorek, a to mají mikrofon. Ani ony nevypadají příliš nadšeně. Proderu se do první řady a snažím se zachytit nějaké informace. Odpověď na největší záhadu výstavy jsem stihla. „Ta cibule se sponkami je předmět na odstranění problémů s láskou,“ říká fotografka Lucie. Tak takhle se na to musí jít.

Za zvuků hudby, za vůní trávy

Mikrofon utichá a jako zázrakem taky šum v celé místnosti. Teď budou ticho? Hlavní část programu končí a někteří lidé se přesouvají do místnosti na druhém konci chodby, jiní odchází. Zvědavost mi nedá a postupuji s davem do vedlejší místnosti. Než se stihnu přesunout, odpověď přichází v podobě hudby.

Rozezní se příjemný ženský hlas, klávesy a cimbál. Celou vernisáž uzavírá hudební vystoupení tria muzikantů v muzejním baru. Po několika písních se zvedám k odchodu, když v tom se otevřou dveře na temný dvorek a do místnosti vnikne vůně, ne tak docela typická pro muzea. A tak odcházím, s úsměvem na tváři, jazzovou hudbou v uších a vůní trávy všude kolem. A pak, že jsou vernisáže nudné.

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.