17.05.2020 19:41


Reportáž: Nezvyklá zámecká prohlídka. Od Apollona až k nebi

Autor: Anna Nováková | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Jednosměrný provoz, vlastní tempo a zcela samostatné prohlídky bez průvodců nabídl návštěvníkům kroměřížský Arcibiskupský zámek tento a následující víkend. Za cenu jedné návštěvnické trasy se dají projít všechny a dostat se tak od groty řeckého boha Apollona v Sala terreně až na zámeckou věž k nebi.

Arcibiskupský zámek v Kroměříži. Foto: Anna Nováková

Kroměříž – Když sestupuji po masivních kamenných schodech dolů ke vstupu do zimní zahrady, v hlavě si začnu zpívat Po starých zámeckých schodech. Rázem si ale uvědomím, že nejdu po těch pražských, ale po schodech Arcibiskupského zámku v Kroměříži. Stín vzrostlých stromů ustupuje a po mém boku se objevuje barokní zámek jako z pohádky. Ačkoliv v něm nikdy nesídlila žádná šlechta a majitelé byli vždy z řad církve, kroměřížský Arcibiskupský zámek s jeho rozsáhlou zahradou se kromě pohádek vyskytuje také na seznamu UNESCO.

Z přemýšlení mě vytrhne paní, která si na schodech přišlápla svoji dlouhou červenou sukni a lekla se, že se po nich skutálí až dolů. Nestalo se tak, a drobná černovláska s vlasy do culíku a malým černým batůžkem na zádech se začne s úlevou nahlas smát. Kousek dolů za nimi se fotí dvě mladé holky. Děvče se světle hnědými a trochu elektrizujícími kudrnatými vlasy, které stojí před objektivem na rohu schodiště a zasněně se dívá do dálky, stále není s výsledkem focení své stejně staré kamarádky spokojeno. Jakmile bezpečně sestoupím na štěrkem a pískem posetou béžovou zem, míjím hnědý stánek s kávou. U něj usilovně vysvětluje maminka do kočárku svému dítěti, že zmrzlinu tady neprodávají.

Procházím kolem třímetrových palem ve zdobených květináčích, které někdo nedávno po zimě vynesl ze zimní zahrady. A právě do prostřední části Sala terreny v přízemí zámku vstupuji pod sloupy, které drží balkonek prvního patra. Pospíchám, protože počet vstupenek na vlastní prohlídku je omezený. Pokladní mi po zaplacení vysvětlí, že mám dodržovat dvoumetrové odstupy, na nic si nesedat, ničeho se nedotýkat a neshlukovat se s ostatními návštěvníky. Na každém patře jsou také dezinfekce na ruce. Na nutnost roušky upozorňuje u vnitřního schodiště stojící muž oděný v hnědé morové masce, plášti a klobouku, který se občas projde po místnosti a vypadá jak obrovský po dvou chodící pták. Dítě, které za mnou nese v náručí plešatý tatínek, se při pohledu na hlídače rozbrečí, a tatínek se proto otáčí a odchází.

Sala terrena jako zimní zahrada i místo svatby

Vydávám se ve svém vlastním tempu do dvou bočních místností v přízemí. V levé části zimní zahrady raného baroka, jejíž dominantou jsou obrovská oblá francouzská okna, teď na jaře už žádné květiny neodpočívají. Místo toho jsou chladné místnosti zdobené štukovou výzdobou a freskami na stropě. Po bocích je v několika řadách naskládáno asi třicet bílých drátěných židlí. Ve stěnách posetými mozaikami z modrých, zelených, okrových a bílých střepin je sedm výklenků, ve kterých jsou bílé sochy zobrazující výjevy z antické mytologie. Naproti vstupním dveřím a uličky z bílých židlí je k sálu připojena napodobenina jeskyně, ve které je několik postav a osel s dvěma psy.

Vracím se do vstupní haly a pokračuji do pravé části Sala terreny. Vstupuji do bohatě zdobené světlé letní jídelny. Ve stěnách se v několika výklencích tyčí sochy, daleko více je zde ale bust antických výjevů. Stěny nejsou posety mozaikou nýbrž plastikami květin. Není zde žádný nábytek. Od zaměstnankyně zámku, která zajišťuje dodržování pravidel prohlídky, se dozvídám, že sál se používá převážně ke svatebním obřadům. Uprostřed místnosti se taktéž nachází vstup do Apollonovy grotty. V této umělé jeskyni s krápníky a zdobením ornamenty z mušlí a lastur je dominantním prvkem fontána uprostřed následující sochou s vodotryskem. Oboje však již nefunkční. „Vedle vodotrysku se sochou byl dříve vchod do vinných sklípků, ty však již nejsou součástí zámku, proto musel být vchod po vyhlášení zámku památkou UNESCO zazděn“, vykládá paní v černém triku s krátkými tmavě hnědými vlasy své blonďaté asi desetileté dceři s růžovou kšiltovkou a s barevnými dřevěnými korálky kolem krku. Grotta je opravdu velice zdobená, připadá mi skoro až pohádková. Nejzajímavější výzdobou jsou zde umělé stromy, jejichž kmeny jsou oblepené opravdovou kúrou a s plechovými listy.

Vracím se do vstupní haly a po schodišti zdobeným velkými sochami podobnými těm, které jsou v Květné zahradě, se dostávám na druhé podlaží. Na chodbě tam stojí voják v modročervené uniformě a s armádní čepicí na hlavě, který mě a skupinku lidí v mém těsném závěsu informuje o čtyřech ne – nesedat, nešahat, neshlukovat se a nefotit. Pán v bílém tričku, modrou kšiltovkou s nášivkou českého lva a s černou šusťákovou ledvinkou i přes zákaz vytahuje telefon a fotí si prostředí, načež začíná hádka se strážcem v uniformě. Já ale pokračuji dál.

Sály pohádek, Mozarta, Říšského sněmu a arcibiskupů

Sněmovní sál. Foto: Anna Nováková

Přes prázdnou ne moc zdobnou místnost, se dostávám do asi nejznámějšího sálu kroměřížského zámku. Původně nesla místnost název Velká jídelna, po zasedání rakouského Říšského sněmu v roce 1848 se ale název změnil na Sněmovní sál. Po jeho stěnách, v němž je hlavní barvou bílá a zlatá, visí mezi velkými okny obrovská zrcadla doplněná zlatými zdobenými stolky s bohatými kyticemi. Kolem zdí jsou srovnané zlaté židle s královsky modrým polstrováním. V celém sálu je přes dvacet skleněných či křišťálových lustrů. Naproti oknům a v čele sálu jsou umístěny dvě malby. Strop je zdobený třemi velkými malbami. Muž v kšiltovce a bílém tričku, který se kvůli focení hádal s vojákem v předsálí, se s naštvaným výrazem připojil ke zbytku své skupinky. „Ty malby jsou ve skutečnosti na plátně. Tak tady se natáčel Mozart,“ povídá a otáčí se kolem. „Amadeus,“ opravuji ho v duchu. Jeho oči se zastaví na ceduli FOTOGRAFOVÁNÍ POVOLENO. S jednou rukou v bok se tou druhou nevěřícně a pohoršeně pleská do boku. Na úplném konci v rohu místnosti si všimnu zasklené tabule, kde je zasedací pořádek poslanců onoho Říšského sněmu, na kterém jsou jména jako František Palacký, Josef Kajetán Tyl nebo Karel Havlíček Borovský. 

Pokračuji přes Malou jídelnu, která je celá ve dřevě. V jejím koutu svítí bílá kamna a stěny má pokryté paneláží obrazů se zvířecími, biblickými a mytologickými náměty. Dostávám do Trůnního sálu. „V tomto sále přijímali olomoučtí arcibiskupové vzácné a významné návštěvy,“ odpovídá zaměstnankyně zámku na dotaz malé holčičky, kterou vede tatínek za ruku, jestli tu někdy byly princezny. Sálový strop je zdoben štukovými ornamenty a pod zlatými rámy obrazů jsou kolem zdi uspořádané lavice. V pravém rohu na levé straně místnosti jsou zlatem zdobená bílá kamna, vedle kterých na schodku povlečeným kobercem stojí arcibiskupský trůn. „Obraz je v zámecké obrazárně o poschodí výše,“ slyším říkat zaměstnankyni. Později se dozvídám, že v zámecké obrazárně visí jedno z nejcennějších uměleckých děl na území Česka.

Procházím dál přes Poradní sál, který sloužil ke schůzkám klubu slovanských poslanců při Říšském sněmu. Je zároveň portrétní galerií nejvýznamnějších olomouckých biskupů a arcibiskupů. Zastavuji se v parožím obložené místnosti, které vévodí dřevěný krb se zlatými detaily a zelený kulečníkový stůl uprostřed. Nad krbem je několik desítek mečů, kopí a jedno stříbrno šedé brnění, naproti krbu visí na zdi vycpaná zvířata. „Podívej na toho papouška, ten je už dvě stě let mrtvý,“ povídá mladý blonďatý kluk v tmavě modré mikině a v džínových kraťasech své stejně staré přítelkyni. „Pořád ale vypadá lépe než ty po ránu“, odpovídá mu s úšklebkem modrooká zrzavá dívka s drdolem v kožené bundě a květovaných šatech.

Opět se shledávám s vojákem v uniformě, ke kterému se připojila žena v dobovém vínovém kostýmu, se stejně barevným kloboukem a malou zlatou pompadurkou. „Já mám hlad, kdy máš pauzu?“ ptá se žena vojáka. Odpověď neslyším, mířím totiž opět po sochami zdobeném schodišti do dalšího posledního patra.

Nejcennější dílo v Česku a sály reprezentace světské moci

Apollo a Marsyas. Zdroj: Common wikipedia

U vstupu do obrazárny v posledním patře mě důkladně správce poučí, abych na nic nesahala, nikam si nesedala a hlavně nefotila. Dozvídám se od něj, že se jedná o nejpřísněji střeženou místnost zámku i vzhledem k tomu, že v obrazárně visí také ono nejcennější umělecké dílo v České republice Apollon a Marsyas od pozdně renesančního umělce Tiziana. Při prohlídce obrazů si všímám neobvyklého prostředí, připadám si spíše jako v muzejní galerii než na zámku. Tmavě červené vymalování se střídá s bažinově zeleným, okna jsou zatemněná světle šedými možná saténovými záclonami. I přes zákaz focení slyším cvakání spouští. Všudypřítomné bezpečnostní kamery mi ale nedovolí vytáhnout si foťák. Téměř na samém konci, po mnoha dílech starých stovky let, visí za provazovými zábranami na rudě zbarvené stěně vrcholné dílo Tiziana a před zlatou cedulkou s názvem a příběhem obrazu se tvoří fronta.

Pokračuji do dalšího křídla kroměřížského zámku. Na hodinkách se mi ukazuje, že jsem dneska ušla už přes šest tisíc kroků. Ale prohlídka bez průvodce mi umožňuje chodit kam chci, jak dlouho chci, a hlavně jakým tempem chci. Zrovna mě ale docela mrzí, že se dozvím pouze to, co je na informačních tabulkách a ne zajímavosti, které se na ně nevejdou.

Přede mnou se objevuje zatím nejkrásnější místnost zámku, Manský sál. Stěny tohoto sálu jsou obloženy umělým růžovým, zeleným či modrým mramorem a zlatými řezbami, jejichž kombinace vytváří až nebeský dojem. Zdi zdobí figurální a ornamentální štuková výzdoba. Sálu dominuje stropní freska v pastózních tonech, patřící k vrcholovým dílům barokního luminismu. I zaměstnankyně zámku, která dává pozor, aby návštěvníci na nic nesahali, se občas ztratí s hlavou nahoře. „A tady byly princezny?“ ptá se holčička opět svého tatínka. „Tady chodili v sukních akorát biskupové, princezny tu nikdy nebyly,“ odpovídá jí s úsměvem tatínek. Uprostřed delší stěny obdélníkové místnosti je biskupský trůn s baldachýnem, na třech stupních. Se všemi masivními lavicemi vypadá Manský sál jako soudní místnost. „Ano, konaly se tady manské sněmy a soudy,“ potvrzuje mi zaměstnankyně, kterou jsem právě vyrušila ze zkoumání zlatě zdobených bílých kamen v rohu místnosti.

Knihovna a schody do nebe

Stará knihovna. Foto: Anna Nováková

Přes Kabinet hudby, jehož sbírka obsahuje také díla Mozarta či Beethovena, se dostávám do Staré knihovny Arcibiskupského zámku. „Tati a kdo ty knihy čte?“ pokračuje holčička ve zpovídání svého tatínka. Ten se podívá na zaměstnankyni zámku a společně se pousmějí. Ve třech částech dřevem a zlatem obložené knihovny jsou v jednotné vazbě z bílé kůže a se zlacenými nápisy na hřbetech zařazeny knihy do skříní podle piaristického třídění. Což jak se dozvídám od průvodce, je řazení od teologických témat ke světským. Nad skříněmi je latinské označení daných témat. Uprostřed Velkého sálu knihovny jsou čtyři glóby. „Tady na tom jsou hranice zemí před koronavirem a tady na tom větším jsou hranice po koronaviru. Dělám si legraci. Na tom menším je svět okolo roku 1750, na větším více jak o sto let později,“ odpovídá mi zaměstnanec zámku na dotaz, co glóby vyobrazují.

K mému překvapení nevycházím opět u schodiště, ale šipky mě směřují dále do zámku okolo zamčených dveří. Procházím úzkou chodbičkou a dostávám se k čipové brance, která je otevřená. „Dostala jste se až nakonec prohlídky. Teď si můžete vybrat – buď půjdete nahoru na věž, nebo dolů na nádvoří. Někteří lidé se nahoře bojí, proto musím všechny informovat,“ říká mi zaměstnanec sedící před točitým schodištěm, které vede jak nahoru, tak i dolů. „Tak já to risknu,“ odpovídám mu s úsměvem a vydávám se do zámecké věže.

Výhled ze zámecké věže na Velké náměstí. Foto: Anna Nováková

Po točitých schodech se míjím s návštěvníky, kteří míří dolů. Tohle je asi poprvé za celou dobu, kdy není možné udržet dvoumetrový odstup od ostatních. Se zkracujícími se schody se mi také zkracuje dech, proto musím párkrát zastavit a sundat si roušku. Na samém konci však projdu dřevěnou místností s hodinovým strojem, který právě spustil na hodinách odbíjení třinácté hodiny a za dveřmi mě čeká nádherný výhled na celou Kroměříž a její okolí. Skutečně jsem se dostala od Apollona až k nebi.

Za necelé tři hodiny jsem prošla všechny prohlídkové trasy kroměřížského zámku za cenu jedné. Pocity mám však smíšené. Kdybych neznala alespoň trochu zámecké historie, odjížděla bych ochuzena o mnoho informací, které z tabulek nevyčtu. Na druhou stranu jsem mohla prozkoumat veškerá zákoutí, kam bych si se skupinou a s průvodcem netroufla. Vydávám se všechno vstřebat do Podzámecké zahrady a po cestě potkávám desítky pávů a nadšených dětí. Objevuji romantická zákoutí, ve kterých se skrývá stejné množství krásy jako uvnitř zámku, a nakonec si k odpočinku sedám k minizoo vedle bývalého domku zahradníka. Po pár hodinách v zámku či v jeho zahradě musí být každému jasné, proč je Arcibiskupský zámek v Kroměříži na listině památek UNESCO.

Podzámecká zahrada. Foto: Anna Nováková

Klíčová slova: Kroměříž, Arcibiskupský zámek, reportáž

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Nový komentář