12.12.2020 21:17


Reportáž: Na záchod jsem chodila s kasou, říká bývalá prodavačka o vánočních trzích

Autor: Jitka Uhnavá | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Zimnice, vyčerpání a ruce rozpíchané do krve. I tak můžou vypadat vánoční trhy, které spolu se stromy, betlémy a světýlky neodmyslitelně patří k brněnské adventní atmosféře. Pro trhovce je tato vánoční idylka ale nejnáročnějším obdobím v roce.

Jitka Fleková prodávala ve stánku před obchodním domem Vágner. Autor: Jitka UhnaváBrno – Netrpělivě přešlapuji u orloje na náměstí Svobody. Co chvíli kontroluji mobil. Tohle je daň za to, že poprvé přijdu někam včas, bleskne mi hlavou. Je mrazivé čtvrteční odpoledne a já začínám litovat, že jsem si nevzala teplejší šálu. Konečně se za mnou ozve: „Ahoj! Čekáš dlouho?“ Opětuji pozdrav a navzdory několikaminutovému čekání na chladných kostkách odpovím, že ne. Tmavovlasá žena středního věku se na mě zpoza temně černé roušky usměje očima. „Tak na co čekáme?“ pobídne mě a vydáme se směrem na ulici Českou.

Moje dlouholetá známá Jitka Fleková žije v Brně teprve pár let. Přistěhovala se sem za přítelkyní a za vidinou lepší práce. Je vyučená prodavačka bez maturity, a tak se jí dobře placené zaměstnání shání těžko. Díky kontaktům od partnerky před necelými dvěma lety nastoupila jako prodejce v zeleninovém stánku na Zelném trhu, odkud před rokem odešla. Nyní prodává v samoobsluze. Právě za trhovci dnes míříme.

„Je to hrozně nevděčná práce,“ začíná vyprávět, když míjíme několik dřevěných boudiček, ve kterých mají stánkaři rozložené své zboží. „Já jsem teda neprodávala v těch ze dřeva, ale normálně v klasickém stánku, jenom pod plachtou. Bývala tam příšerná, vtíravá zima, které se člověk nemohl zbavit. A tak to bylo den za dnem, pořád to samé. Někdy pro změnu člověk zmokl, jindy mu stánek i se zbožím třeba převrátil vítr,“ vzpomíná.

V letních měsících prodávala Jitka Fleková hlavně ovoce a zeleninu. „Byla jsem jediná, kdo přebíral shnilé produkty, mému šéfovi to bylo úplně jedno. Kolikrát jsem od něj dostala třeba i pokyn, abych dala to nahnilé do spodku košíku a zasypala to dobrým ovocem. Já jsem to neudělala, chtěla jsem, aby se vraceli spokojení zákazníci, a ne aby už nikdy znova nepřišli,“ vysvětluje se zaujetím a v jejím hlase zní znatelná výčitka. V zimě se ze Zelného trhu přesunula se stánkem naproti obchodnímu domu Vágner a zeleninu vyměnila za jmelí, ořechy a svícny ze smrkových větví.

Pomalu se dostáváme na Českou. „Tak tady jsem stála přes zimu,“ ukazuje mi stánek před papírnictvím Vágner. Dnes tam stojí jiná prodavačka, která si nás dlouze změří pohledem. „Jitko, no nazdar, paní! Jak se ti daří?“ vytrhne nás z debaty něčí zvolání. Od vedlejšího pultu plného perníků na nás mává sympatická, místy prošedivělá bruneta. Ačkoli může mít něco po čtyřicítce, její unavený pohled jí spolu se začínajícími šedinami přidává alespoň deset let. „Já jsem Jana,“ představuje se mi po tom, co se s Jitkou krátce přivítají. „S Janou jsme vedle sebe prodávaly minulý rok a za tu dobu jsme se spřátelily,“ vysvětluje mi Jitka. Vypráví o tom, jak si ze začátku hlídaly navzájem stánky, když jedna z nich potřebovala na toaletu. „S tím záchodem je to hrozné. Když je člověk ve dvou nebo se může na někoho spolehnout,“ vděčně se podívá na Janu, „je to hned něco jiného. Když jsem ale byla na trzích sama, kolikrát jsem to už nevydržela, vzala jsem do podpaždí kasu a odskočila jsem si, zboží nezboží.“ Zasměje se, když vidí můj šokovaný výraz. „Nebyla to celá pokladna, jen taková malá truhlička s penězi,“ objasňuje mi.

Jana se rozhlédne po okolí a rty má stažené do úzké linky. „Dnes je snad úplně nejhorší den,“ postěžuje si. „Lidé jenom chodí a nic nekupují. Někteří mi taky rádi ty perníky mačkají. Vybírají si, ohmatají ho a pak řeknou, že ho nechtějí, ať jim vyndám jiný. Tak jsem si tam teď dala cedulku,“ ukazuje na kus papíru trčící mezi cukrovinkami. „Letos je to bída, nemáme ani perníkové chaloupky. Dlouho jsme nevěděli, jestli budeme moct prodávat, nebo ne, a tak jsme radši nakupovali jen málo a spíš jenom perníková srdce než vánoční věci. Ta se lépe prodají a je menší šance, že je budeme muset vyhodit, když nás zase zavřou. Nejdeš na cigaretu?“ obrátí se na Jitku, která souhlasně kývne. Dohledem nad Janiným stánkem se ujímá postarší pán, možná manžel, možná společník.

„Vůbec mi to nechybí,“ svěřuje se moje průvodkyně své kamarádce, zatímco vyfukuje cigaretový dým. Na trzích se pracuje od března do prosince, po Vánocích mají trhovci volno. „Ti, co neprodávají vlastní zboží, ale dováží ho třeba z Polska nebo Rakouska, si za něj účtují mnohdy třeba i dvě stě procent. To je potom jasné, že si můžou dovolit být tři měsíce doma, ale my obyčejní prodejci ne,“ konstatuje Jitka. V lednu si tak musela hledat brigádu, která by ji na potřebnou dobu uživila. Našla si místo jako prodavačka ve večerce a na trhy se v březnu už nevrátila. „Mám teď stejný plat, co jsem měla tady, ale jsem v teple a pracuji jen okolo osmi hodin denně. To je velká změna oproti těm dvanácti na trhu, v zimě a vlhku,“ vypráví Janě o své současné práci. „Tady je to pořád stejné, člověk vstává brzo, přijde večer domů a nemá sílu ani chuť nic dělat. Kolikrát se mi zvedá žaludek už jen při pohledu na oblečení, které nosím do práce,“ svěří se Jana mezi tím, co potahuje z úzké cigarety. Kouř je cítit i přes roušku. Dobře vím, že budu muset všechno oblečení vyprat, jinak se toho smradu nezbavím.

„Tak se zase někdy stav, až půjdeš kolem,“ loučí se se svou kamarádkou Jana. „To máš ode mě,“ odmítá peníze, co jí podávám za malé perníkové srdce, které jsem si vybrala. O peníze se přetahuje i s Jitkou, která nakoupila podstatně větší množství cukrovinek. Nakonec Janě pokládá na pult o několik desítek korun více, než bylo třeba, a rozloučí se s ní mávnutím ruky.

Vracíme se oklikou na náměstí Svobody, kde prodává zboží i Jitčina přítelkyně Eva. Je teprve půl čtvrté odpoledne, ale už se rychle začíná stmívat a znatelně se ochladilo. Pocit tepla ve mně nevyvolávají ani četná světýlka rozmístěná všude okolo, pauza na cigaretku se protáhla a začíná mi být docela zima. Jak se blížíme ke stánku, začínají se zostřovat obrysy přešlapující postavy s rukama schovanýma v podpaždí. „Ahoj, Evi," pozdraví svou družku Jitka. Ta se na ni skoro neusměje, jen se vysíleně podívá a letmo pozdraví. „Chceš donést něco k jídlu nebo k pití?“ ptá se Jitka starostlivě. „Dobrý, díky, mám tady čaj,“ pookřeje trochu Eva, „a k obědu jsem měla hnusný rizoto z krabičky. Tyhle jídla se nedají jíst,“ postěžuje si věcným, lehce úsečným tónem. Dýchne si do dlaní a sykne bolestí, jak se jí ohřejí promrzlé konečky prstů a přijdou k sobě. Když se zadívám pořádně, všimnu si, že má hřbety rukou celé rozpíchané od toho, jak celé dny rovná větve jehličnanů.

„Dáme jednu?“ zeptá se Jitka a Eva kývne na souhlas. Ani ona není ve stánku sama a má ji tak kdo vystřídat. „Pojďme ale támhle,“ ukáže na jeden ze dřevěných stánků, „nechci, aby mě někdo viděl, že nepracuju.“ Hbitě škrtne zapalovačem a podává ho Jitce. „Dneska fakt nikdo nechodí,“ povzdechne si, „a když chodí, tak jenom vys**ají a nic nekoupí.“ Eva je na trhu podstatně déle než Jitka. Pracuje už sedmou sezónu. Na vánočních trzích je celý měsíc, třeba i třináct hodin denně. Od pondělí do neděle. O náročnosti takového zaměstnání svědčí lehce tmavé kruhy pod očima, skrývané zazívnutí i vyčerpaný pokus o úsměv.

„Promiňte, paní,“ slyšíme zahuhlat procházejícího bezdomovce. Všechny tři se za ním ohlédneme právě včas, abychom spatřili, jak se připravuje označkovat nedalekou budovu. Od jeho kolegy o pár metrů dál už teče potůček. „To si nedělej p**el, že to tady budeš ochc*vat!“ vyjede na něho Eva. Bezdomovec jí začne sprostě nadávat, ale ona mu nedává prostor ji urazit. „Támhle máš policajty, tak radši táhni jinam,“ přidává se Jitka a obě osoby obtěžkané igelitkami za hlasitých nadávek odchází. „Promiň,“ omlouvá se mi Eva za svůj slovník. „S těmahle to jinak nejde, u nás v baráku je to to samý,“ dodává stále omluvným tónem. „Ale teď už fakt musím jít zase pracovat,“ típne cigaretu a pečlivě ji jde vyhodit do několik metrů vzdáleného odpadkového koše.

I já se s oběma rozloučím. Vlezlá zima se mi už zažrala pod kabát a jsem ráda, že můžu nastoupit do projíždějící šaliny. V duchu si představím, že by mě čekalo ještě několik hodin prodávání ve stánku. Bezděky si přitáhnu kabát blíž k tělu a zařeknu se, že na příští setkání donesu Evě něco na zahřátí rukou. Mám pocit, že žádnou další návštěvu trhů už nebudu vidět tak růžově jako předtím.

Netrpělivě přešlapuji u orloje na Náměstí Svobody a co chvíli kontroluji mobil. Tohle je daň za to, že poprvé přijdu někam včas, bleskne mi hlavou. Je mrazivé čtvrteční odpoledne a já začínám litovat, že jsem si nevzala teplejší šálu. Konečně se za mnou ozve: „Ahoj! Čekáš dlouho?“ Opětuji pozdrav a navzdory několikaminutovému čekání na chladných kostkách odpovím, že ne. Žena středního věku se na mě zpoza temně černé roušky usměje očima. „Tak na co čekáme?“ pobídne mě a vydáme se směrem na Českou ulici.

Moje dlouholetá známá Jitka Fleková žije v Brně teprve pár let. Přistěhovala se sem za přítelkyní a za vidinou lepší práce. Je vyučená prodavačka bez maturity, a tak se jí dobře placená práce shání těžko. Díky kontaktům od partnerky před necelými dvěma lety nastoupila jako prodejce v zeleninovém stánku na Zelném trhu, odkud před rokem odešla a nyní prodává v samoobsluze. Právě za trhovci dnes míříme.

„Je to hrozně nevděčná práce,“ začíná vyprávět, když míjíme několik dřevěných boudiček, ve kterých mají stánkaři rozložené své zboží. „Já jsem teda neprodávala v těch ze dřeva, ale normálně v klasickém stánku, jenom pod plachtou. Bývala tam příšerná, vtíravá zima, které se člověk nemohl zbavit. A tak to bylo den za dnem, pořád to samé. Někdy pro změnu člověk zmokl, jindy mu stánek i se zbožím třeba převrátil vítr,“ vzpomíná.

V letních měsících prodávala Jitka Fleková hlavně ovoce a zeleninu. V zimě se ze Zelného trhu přesunula se stánkem naproti obchodnímu domu Vágner a zeleninu vyměnila za jmelí, ořechy a svícny ze smrkových větví. „Byla jsem jediná, kdo přebíral shnilé ovoce a zeleninu, mému šéfovi to bylo úplně jedno. Kolikrát jsem od něj dostala třeba i pokyn, abych dala to nahnilé do spodku košíku a zasypala to dobrým ovocem. Já jsem to neudělala, chtěla jsem, aby se vraceli spokojení zákazníci, a ne aby už nikdy znova nepřišli,“ vysvětluje se zaujetím a v jejím hlase zní znatelná výčitka. I tohle jednání vedlo k tomu, že trh nakonec opustila.

Pomalu se dostáváme na Českou. „Tak tady jsem stála v zimě,“ ukazuje mi stánek před papírnictvím Vágner. Dnes tam stojí jiná prodavačka, která si nás dlouze změří pohledem. „Jitko, no nazdar, paní! Jak se ti daří?“ vytrhne nás z debaty něčí zvolání. Od vedlejšího pultu plného perníků na nás mává sympatická, místy prošedivělá bruneta. Ačkoli může mít něco po čtyřicítce, její unavený pohled jí spolu se začínajícími šedinami přidává alespoň deset let. „Já jsem Jana,“ představuje se mi po tom, co se s Jitkou krátce přivítají. „S Janou jsme vedle sebe prodávaly minulý rok a za tu dobu jsme se spřátelily,“ vysvětluje mi Jitka. Vypráví o tom, jak si ze začátku hlídaly navzájem stánky, když jedna z nich potřebovala na toaletu. „S tím záchodem je to hrozné. Když je člověk ve dvou nebo se může na někoho spolehnout,“ vděčně se podívá na Janu, „je to hned něco jiného. Když jsem ale byla na trzích sama, kolikrát jsem to už nevydržela, vzala jsem do podpaždí kasu a odskočila jsem si, zboží nezboží.“ Zasměje se, když vidí můj šokovaný výraz. „Nebyla to celá pokladna, jen taková malá truhlička s penězi,“ objasňuje mi.

Jana se rozhlédne po okolí a rty má stažené do úzké linky. „Dnes je snad úplně nejhorší den,“ postěžuje si. „Lidé jenom chodí a nic nekupují. Někteří mi taky rádi ty perníky mačkají. Vybírají si, ohmatají ho a pak řeknou, že ho nechtějí, ať jim vyndám jiný. Tak jsem si tam teď dala cedulku,“ ukazuje na kus papíru trčící mezi cukrovinkami. „Letos je to bída, nemáme ani perníkové chaloupky. Dlouho jsme nevěděli, jestli budeme moct prodávat, nebo ne, a tak jsme radši nakupovali jen málo a spíš jenom perníková srdce než vánoční věci. Ta se lépe prodají a je menší šance, že je budeme muset vyhodit, když nás zase zavřou. Nejdeš na cigaretu?“ obrátí se na Jitku, která souhlasně kývne. Dohledem nad Janiným stánkem se ujímá postarší pán, možná manžel, možná společník.

„Vůbec mi to nechybí,“ svěřuje se moje průvodkyně své kamarádce, zatímco vyfukuje cigaretový dým. Na trzích se pracuje od března do prosince, po Vánocích mají trhovci volno. „Ti, co neprodávají vlastní zboží, ale dováží ho třeba z Polska nebo Rakouska, si za něj účtují mnohdy třeba i 200 procent. To je potom jasné, že si můžou dovolit být tři měsíce doma, ale my obyčejní prodejci ne,“ konstatuje Jitka. V lednu si tak musela hledat brigádu, která by ji na potřebnou dobu uživila. Našla si místo jako prodavačka ve večerce a na trhy se v březnu už nevrátila. „Mám teď stejný plat, co jsem měla tady, ale jsem v teple a pracuji jen okolo osmi hodin denně. To je velká změna oproti těm dvanácti na trhu, v zimě a vlhku,“ vypráví Janě o své současné práci. „Tady je to pořád stejné, člověk vstává brzo, přijde večer domů a nemá sílu ani chuť nic dělat. Kolikrát se mi zvedá žaludek už jen při pohledu na oblečení, které nosím do práce,“ svěří se Jana mezi tím, co potahuje z úzké cigarety. Kouř je cítit i přes roušku. Dobře vím, že budu muset všechno oblečení vyprat, jinak se toho smradu nezbavím.

„Tak se zase někdy stav, až půjdeš kolem,“ loučí se se svou kamarádkou Jana. „To máš ode mě,“ odmítá peníze, co jí podávám za malé perníkové srdce, které jsem si vybrala. O peníze se přetahuje i s Jitkou, která nakoupila podstatně větší množství cukrovinek. Nakonec Janě pokládá na pult o několik desítek korun více, než bylo třeba, a rozloučí se s ní mávnutím ruky.

Vracíme se oklikou na Náměstí Svobody, kde prodává zboží i Jitčina přítelkyně Eva. Je teprve půl čtvrté odpoledne, ale už se rychle začíná stmívat a znatelně se ochladilo. Pocit tepla ve mně nevyvolávají ani četná světýlka rozmístěná všude okolo, pauza na cigaretku se protáhla a začíná mi být docela zima. Jak se blížíme ke stánku, začínají se rozostřovat obrysy přešlapující postavy s rukama schovanýma v podpaždí. „Ahoj Evi“, pozdraví svou družku Jitka. Ta se na ni skoro neusměje, jen se vysíleně podívá a letmo pozdraví. „Chceš donést něco k jídlu nebo k pití?“ ptá se Jitka starostlivě. „Dobrý, díky, mám tady čaj,“ pookřeje trochu Eva, „a k obědu jsem měla hnusný rizoto z krabičky. Tyhle jídla se nedají jíst,“ postěžuje si věcným, lehce úsečným tónem. Dýchne si do dlaní a sykne bolestí, jak se jí ohřejí promrzlé konečky prstů a přijdou k sobě. Když se zadívám pořádně, všimnu si, že má hřbety rukou celé rozpíchané od toho, jak celé dny rovná větve jehličnanů.

„Dáme jednu?“ zeptá se Jitka a Eva kývne na souhlas. Ani ona není ve stánku sama a má ji tak kdo vystřídat. „Pojďme ale támhle,“ ukáže na jeden ze dřevěných stánků, „nechci, aby mě někdo viděl, že nepracuju.“ Hbitě škrtne zapalovačem a podává ho Jitce. „Dneska fakt nikdo nechodí,“ povzdechne si, „a když chodí, tak jenom vys**ají a nic nekoupí.“ Eva je na trhu podstatně déle než Jitka. Pracuje už sedmou sezónu. Na vánočních trzích je celý měsíc, třeba i 13 hodin denně. Od pondělí do neděle. O náročnosti takového zaměstnání svědčí lehce tmavé kruhy pod očima, skrývané zazívnutí i vyčerpaný pokus o úsměv.

„Promiňte, paní,“ slyšíme zahuhlat procházejícího bezdomovce. Všechny tři se za ním ohlédneme právě včas, abychom spatřili, jak se připravuje označkovat nedalekou budovu. Od jeho kolegy o pár metrů dál už teče potůček. „To si nedělej p**el, že to tady budeš ochc*vat!“ vyjede na něho Eva. Bezdomovec jí začne sprostě nadávat, ale ona mu nedává prostor ji urazit. „Támhle máš policajty, tak radši táhni jinam,“ přidává se Jitka a obě osoby obtěžkané igelitkami za hlasitých nadávek odchází. „Promiň,“ omlouvá se mi Eva za svůj slovník. „S těmahle to jinak nejde, u nás v baráku je to to samý,“ dodává stále omluvným tónem. „Ale teď už fakt musím jít zase pracovat,“ típne cigaretu a pečlivě ji jde vyhodit do několik metrů vzdáleného odpadkového koše.

I já se s oběma rozloučím. Vlezlá zima se mi už zažrala pod kabát a jsem ráda, že můžu nastoupit do projíždějící šaliny. V duchu si představím, že by mě čekalo ještě několik hodin prodávání ve stánku. Bezděky si přitáhnu kabát blíž k tělu a zařeknu se, že na příští setkání donesu Evě něco na zahřátí rukou. Mám pocit, že žádná další návštěva trhů už nebude tak slepě růžová jako to bývalo předtím.

Klíčová slova: reportáž, vánoční trhy, trhovci

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.