10.05.2018 13:54


Reportáž: Kopat proti rasismu

Autor: Sabina Vojtěchová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Během prvního květnového víkendu se již po jedenácté sjely přes tři stovky odpůrců rasismu k obci Věžnička u Jihlavy. Kopaná bez jasně daných pravidel a v kostýmech je však spíše zábavnou recesí, než hlavním programem. Akce Fotbal proti rasismu, pořádaná jihlavskými nadšenci a antifašisty, vytváří bezpečný prostor pro setkání lidí z celého Česka.  Pro všechny jsou každoročně připraveny také přednášky, koncerty a spousta veganského jídla za férové ceny.

Jeden ze zápasů během akce Fotbal proti rasismu, foto: Sabina Vojtěchová

Na louku nad Věžničkou přijíždím stejně jako většina ostatních účastníků v pátek večer. S dalšími přáteli ze svého fotbalového družstva rozbalujeme stany a věšíme houpací sítě. Po více než dvouhodinové cestě z Brna jsme rádi, že jsme konečně tady. Z dálky k nám vítr nese zvuky hudby, první koncerty jsou již v plném proudu. Co nejrychleji se přioblékáme a vyrážíme směrem, odkud se linou příjemné tóny.

Hned pod loukou, která se kromě provizorního stanového městečka změnila také na hřiště sobotního  turnaje, se nachází velké šapitó – místo, kde se odehrává většina větších koncertů. Za těmi menšími musí člověk sestoupit ještě níže. Mine přitom stánek aktivistické skupiny Food not bombs, která připravuje jídlo za dobrovolné příspěvky a ohradu se spokojeně se pasoucími ovcemi. Jídlo se připravuje také jinde, jak pokračujeme v průzkumu, objevuje se před námi velká polní kuchyně Cociny Perdidy. Ta připravuje veganské jídlo nejen na festivaly, ale také na demonstrace a další autonomní a anarchistické akce. Se sójovým gyrosem se spokojeně odcházím pohupovat pod šapitó.

Po nějaké chvíli se usazuji u ohně, obskládaného lidmi v několika řadách. Kudrnatá dívka, sedící vedle mě, mi okamžitě nabízí víno. „Jsem tu poprvé a fotbal hrát nebudu, přijela jsem se spíš podívat. Už teď ale vím, že pojedu za rok zase, ta atmosféra je úžasná. I když jsem přijela sama, tak mám pocit, že tu znám každého. Všichni jsou tu doopravdy přátelští, jako by tu mizely všechny mezilidské bariéry,“ povídá mi, zatímco jí úsměvem děkuji za víno. Můj večer končí několik hodin poté. Usínám ve stanu mírně přiopilá a bohatší o mnoho nových přátel.

Druhý den ráno vyhání praživé sluneční paprsky většinu obyvatel stanového městečka ještě před desátou. Právě včas, registrace týmů totiž za chvíli končí. Soukáme se do kostýmů, v našem případě do kostýmů zvířátek. Moji spoluhráči se mění v sovy, kočky, lachtany a velryby. Sama si navlékám leopardí pyžamo a nasazuju kočičí uši. „Můžeš mi prosím přišít ten roh?“ obrací se na mě spoluhráčka – zebrorožec. Vzájemně si malujeme na obličeje a nafukujeme bazének. To aby se velryba a lachtan v bráně měli v čem zchladit. Jsme připraveni, utkání mohou začít.

Probíhají vždy čtyři zápasy současně, jejich výsledky však nehrají žádnou roli, vítězem se stává tým s nejlepšími kostýmy. Je tu k vidění ledacos; po jednom hřišti se prohání ohrožená zvířata a míč zrovna přihrává korál ptakopyskovi. Na jiném probíhá cirkusové vystoupení, opice na koloběžce krouží kolem míče a krasojezdkyně na koni fouká třpytky do obličeje příliš soutěživým protihráčům. Na hřiště se konečně dostáváme i my, zvířátka. Žába s genderově nespecikovatelným leopardem v minišatech vyráží do útoku, lachtaní brankář s potápěčskými ploutvemi lelkuje v bazénku. „Sovo, do toho!“ povzbuzuje kráva na střídačce nočního lovce, který zrovna uzurpoval míč od polonahého protihráče, jehož převlek připomíná výjevy z nočního klubu.

Po dvou hodinách na slunci jsme všichni vyčerpaní. Já se dostávám k míči během hry čtyřikrát. Jednou o něj zakopnu, dvakrát ho netrefím.  Když se ke mně přiblíží na můj vkus příliš blízko počtvrté, rychle ho rukou odmrštím stranou. „Seš super,“ oceňuje můj výkon palcem nahoru neznámý hráč-naháč.  Že se u běžného fotbalu hráči balónu dotýkají pouze nohama se dozvídám až při odjezdu a náhodou. Vítězem letošního ročníku se stává cirkusový ansámbl. Radost máme všichni a vítezství odcházíme oslavit pivem a další vlnou koncertů. Z víkendu odjíždím s pocitem, že jsem konečně pochopila kolektivní sporty a jejich smysl. Soutěživost a agresivita jím rozhodně nejsou.

Klíčová slova: fotbal, antifašišmus, rasismus

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.