28.04.2020 16:43


Reportáž: Hodina dobrovolnictví denně aneb Když roznáším obědy, které jsem na střední sama nejedla

Autor: Zuzana Zavadilová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži teď nevaří pro studenty, ale jen pro veřejnost. Obědy pro důchodce roznáší dobrovolníci z řad bývalých i současných studentů a zaměstnanců. Přidali se tak k tisícům dalších, kteří nezištně pomáhají druhým.

Kroměříž – Osm minut. Přesně tolik času mi zabere cesta z domu k výdejnímu okénku jídelny mé střední školy, u něhož už déle než měsíc každý den nafasuju čtyři plastové krabičky s obědy pro dvě paní, o které se starám. Dnes vyrážím o něco později, dopisovala jsem ještě seminárku. Rychle navléct rukavice, nezapomenout roušku a batoh.

„Pěkný den, jak se dnes máte?“ zdravím usměvavou černovlasou kuchařku, která už mě zná, automaticky chystá dvě hlavní jídla s polévkami a ze seznamu si odškrtává vydané obědy. Jídlo pokládá na výdejní pult, na němž stojí láhev s dávkovačem s připnutým štítkem „Dezinfekce podle WHO“. Písmo, jež dobře znám ještě z doby, kdy jsem se trápila s přírodními vědami, mi napovídá, že obsah láhve zhotovil můj chemikář. Opatrně vkládám krabičky s jídlem do ruksaku – dnes americké brambory s vepřovým masem – zběžně kontroluju, zda v ničem není kyselé zelí, protože to paní Doleželové nedělá dobře.

„Obě paní si obědy moc pochvalují,“ poznamenávám ke kuchařce. „Tak to jsem ráda. Je důležité, aby jim chutnalo. Občas si tady lidé na jídlo stěžují,“ vysvětluje mi a já jsem ráda, že v této chvíli mám roušku, protože se mi po tváři rozlil nemístný úsměv. Jako středoškolačka jsem totiž věčně odnášela téměř plný talíř, neboť mi zdejší obědy nechutnaly. Zdá se mi však, že školní jídelna se v době koronavirové krize snaží za přijatelnou cenu vařit ta lepší jídla. Po krátké konverzaci s kuchařkou, kdy si vzájemně postěžujeme, že se v rouškách i rukavicích potíme, vyrážím na sídliště Slovan, kde obě mé svěřenkyně bydlí.

Cesta už se pro mě stala rutinou, při níž naprosto vypínám mozek, který se předtím soustředil na teorii mezinárodních vztahů, z níž mě večer čeká online test. Naštěstí mi všichni vyučující vycházejí kvůli zaplněnému dopoledni vstříc, někteří i posunují časy videohovorů. Jediným soupeřem při studiu tak zůstává vlastní vůle.  Míjím kostely, procházím po Milíčově náměstí a kolem Lidlu, kde se dnes kvůli nákupu zastavovat nemusím. Obě paní mají vše, co potřebují. U obchodu poletuje ve vzduchu aspoň desítka igelitových sáčků a rukavic. Vítr si s nimi pohrává stejně jako v Americké kráse, ve mně ale namísto uklidnění vyvolávají spíše smutek, když si pomyslím, jak se ekologická opatření nyní odsunují stranou. Sama v batohu každý den nosím další plasty.

Asi po čtvrt hodině přicházím ulicí, v níž rozkvétají růžové sakury, k menšímu panelovému domu, v němž bydlí paní Bernardová. Zazvoním a ohlásím se, načež mi ihned otevře vchodové dveře. Paní Bernardová je starší asi sedmdesátiletá dáma s krátkými šedými, vždy upravenými vlasy. Na gymnáziu učívala francouzštinu, což jako by jen podtrhovalo její distingovanost. Bydlí v prvním patře a trochu hůř chodí, snažím se jí tedy oběd předávat tak, aby nemusela scházet schody.

„Hezký den, jak je venku?“ ptá se mě s úsměvem a zvědavě si mě prohlíží zelenýma očima za velkými, kosticovými brýlemi. „Fouká tam, ale svítí sluníčko,“ odpovídám jí, zatímco z batohu lovím krabice s obědem.  Ptám se jí, jak se jí daří a co dělá. „Mám se dobře. Čtu, píšu paměti a po telefonu učím vnučku francouzštinu,“ říká skromně a dodává, že se její způsob života nijak zvlášť nezměnil. „Normálně bych si i nadále vařila, ale nechci zbytečně chodit nakupovat,“ objasňuje, proč začala odebírat obědy z jídelny.

Připomínám, že jí klidně půjdu nakoupit nebo vyzvednout léky, což velmi oceňuje a že se mi kdyžtak ozve. „To víte, mám dvě dcery, které by se o mě běžně postaraly, ale jedna z nich bydlí v Mladé Boleslavi a druhá v Rakousku,“ vysvětluje. „Aspoň že mám vás jako takového andílka strážného,“ usměje se na mě a nabízí mi, že mi po pandemii bude na oplátku dávat hodiny francouzštiny. „To je velmi lákavá nabídka,“ vracím jí úsměv, jenž sice pod rouškou nejde vidět, ale v očích snad ano. Přeju jí dobrou chuť, loučím se a vyrážím k paní Doleželové.

Já vám nerozumím přes tu roušku

U nejvyššího paneláku na celém sídlišti zastavím a zazvoním. Z bzučáku se za okamžik náhle ozve rázné: „Už jdu!“ Po pár minutách se otevřou dveře do chodby a v nich stojí drobná paní s bílými vlasy po ramena, opřená o berli.

„Zdravím vás, slečno Zuzanko! Jak se dnes máte?“

„Dobře, jen toho teď mám dost do školy. Jak se daří vám?“

„Ale…nemohla jsem v noci usnout, strašně mě bolely svaly a klouby.“

„Ty prášky, co jsem vám přinesla, nepomáhají?“

„Vždy jen na chvíli. Už mě zkrátka ta léta dobíhají.“

Paní Doleželová, jak mi sama vyprávěla, nastoupila do školy ještě za Hitlera. I přesto však perfektně zvládá poslat elektronický lékařský recept smskou, stejně tak nákupní seznam i se smajlíkem. Energie má víc než někteří mí vrstevníci a ačkoliv říká, že si pořád stěžuje, při každém našem setkání je optimismus sám.

Když zjistila, že roznáším obědy dobrovolně, chvíli tomu nemohla věřit. Myslela, že dostávám zaplaceno nebo že vykonávám praxi při studiu sociální práce. Hned další den mi donesla čokoládu, čímž i přes mé protesty byla snaha o nezištnou pomoc tatam. Připomněla mi tím babičku, od níž jsem nikdy neodcházela bez něčeho sladkého. Podíl na tom, že jsem se k dobrovolnictví přihlásila, určitě nese ona i dědeček, kteří mě učili, že pomáhat je zcela normální. O ně se už bohužel starat nemůžu, a proto jsem se rozhodla pomáhat jiným starším lidem.

Paní Doleželová má sice syna, jenž bydlí ve stejném domě jako ona, sám ale trpí roztroušenou sklerózou, a tak je ráda, že může někoho poprosit o zaplacení složenek na poště, vyzvednutí léků nebo o nákup.

„Zuzanko, potřebovala bych chleba, zplesnivěl mi. A možná ještě droždí, ale pokud bude stát deset korun, tak ne,“ klade mi na srdce. Prosí mě také o vyřízení přeplatku na poště.

„Spěchá to?“ ptám se a ukazuju na složenku.

„Prosím? Já vám nerozumím přes tu roušku,“ upozorňuje na naslouchátko v levém uchu.

Zopakuju otázku a po chvíli gestikulací se domluvíme, načež mi moc děkuje a chvíli si povídáme. O jejím rodném městě, o mamince, o niž se starala, ale třeba i o povodních v sedmadevadesátém roce. „Stejně je skvělé, že jsme si tak lidsky sedly,“ směje se paní Doleželová a kolem očí se jí přitom tvoří vějířky z vrásek. „Pokud tady ta hrůza pomohla tomu, že jsme se potkaly, aspoň k něčemu dobrému to bylo,“ říká mi s jiskrou v jasně modrých očích. „Tak zase zítra,“ loučíme se.  

Klíčová slova: koronavir, pomoc, dobrovolníci, obědy

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.