08.03.2020 13:44


Reportáž: Drobky pečiva a starostí, ale i koronavirus. O čem si lidé povídají?

Autor: Štěpán Vojtěch | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Do každodenních hovorů doma, v tramvaji, ve škole nebo na ulici neodbytně pronikají zprávy o koronaviru. Na přelomu února a března se ale lidé procházejí po pražském nábřeží bez roušek, krmí ptáky a probírají i běžné starosti.

Pražské nábřeží

Praha – Plížící se tramvaje a drnčící motory aut. Hluk silnice se lidem na pražském nábřeží tlačí do uší. Vltava po jejich boku plyne tiše a polyká rachot ulice pod mihotavou hladinu. Sem tam se na ní zaleskne matné slunce. V sobotu po obědě vyrazili lidé na procházku a jejich hovory v sobě mísí něco z netrpělivosti dopravy i klidu řeky.

Běžkyně v elasťácích a zářivé bundě si zaváže tkaničku a doběhne ostatní. Ti už se po ní ohlížejí. Mine při tom pár manželů debatujících o funkčnosti roušek. „Přes molitan to nebude mít žádnej účinek…“ hájí se starší žena v červených brýlích, přes rameno si nese tašku s nápisem Pralesy Šumavy. „Jak to že ne… Molitan, to je filtr, i kafe se přes něj filtruje,“ oponuje jí muž v kožené bundě a maskáčích. Jak se vzdalují, jejich hádku vystřídá zesilující klavírní hudba z blízké restaurace.

Pražské nábřeží

Z hovorů kolemjdoucích unikají starosti s prací, penězi, výchovou dětí nebo s nesplněnými plány. „V lednu na operaci, pak se měsíc léčit… No a je březen a já pořád neudělala nic,“ svěří se černovlasá dívka kamarádce. Za chvíli obě probírají jízdy v autoškole. Kluk v tmavé bundě a džínách zase vypočítává své přítelkyni, jak je na tom s úsporami. „Splatím všechno, co mám… Budu mít dvacet tisíc,“ vypráví a dívka počítá s ním.

Vevnitř za výlohou galerie Mánes spolu diskutuje skupinka lidí před vyvěšenými obrazy. Fotograf si seřizuje stativ, aby je při tom mohl zachytit. Pro kolemjdoucí sehrávají za sklem němé divadlo. Lidé se zastavují, prohlížejí si nádherné secesní domy Masarykova nábřeží a vzdálené jezy na řece. Páry jdou ruku v ruce, další samy nebo před sebou tlačí kočárek. Jedni se procházejí mlčky a v tichých hovorech, jiní mluví všemi možnými jazyky.

Dívka v růžové bundě a s minikabelkou si stěžuje na kolegyni. „Dala výpověď, přišla nová... Tak teď musíme dělat práci pro jednoho ve dvou,“ povzdechne a spolu s podobně oblečenou kamarádkou počkají před přechodem na zelenou. Z dopravního lomozu se ozve troubení. Projede červené pseudohistorické auto. „Že prý má strach, když do té restaurace přijde,“ zmíní a obě pokračují dál.

Vousatý mladík s kožešinovou kapucí hází přes zábradlí drobky rackům. Ti k němu nalétávají a chytají jídlo do zobáků. Na římse holubi vyzobávají zbytky. „Ne, raději salát,“ píše se na nedalekém informačním plakátě, jak vodní ptáky krmit. Lepší než pečivo by byla bývala kukuřice nebo hrášek. „Klidně mu to zaplatím, ale ať si nejdřív chvíli šetří,“ vysvětlí čtyřicátník s brašnou své stejně staré společnici. „Jo, to je krásně výchovné,“ přitaká mu ona.

Pražské nábřeží

Z nedalekého Slovanského ostrova se ozývá neúnavné kvákání. „Prvního března, to je hezký, to je myslím astronomický jaro,“ prohodí dáma v čepici a slunečních brýlích. To sice začíná později, ale v okolí není nikdo, kdo by ji opravil. Lidé ještě chodí zamotaní v šálách a bundách, ale v trávníku na ostrově už stejně vykvetly sněženky.

„Koukni na dědu a usměj se, Matýsku,“ přikáže babička asi pětiletému chlapci v kulichu, když se oba fotí s Vltavou za zády. Opodál se tyčí Národní divadlo. Podle programu v něm právě hrají Kytici. „Podívej na tu zlatou střechu,“ ukáže mu a napije se z kelímku s kávou. „Má zlatou střechu,“ opakuje kluk.

Pod sochou Erbenovy současnice se potkají dva drobní psi, Božena Němcová hledí kamsi k obloze. Mraky plují skoro nehybně. Na lavičce opodál se rozvaluje hlouček mladíků a jejich smích je slyšet z dálky. V sobotu není kam spěchat. Snad jen starší muž v černém kabátě zkontroluje čas na hodinkách a s pugetem v ruce přidá do kroku.

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.