22.03.2019 17:41


Relax, trans, spříznění i extáze aneb laikem na meditačním koncertu

Autor: Dalibor Máslo | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Uvolnit mysl a povznést se nad všední starosti. Nebo se nechat unášet hudbou, relaxovat a odpočívat. Případně propadnout do hlubokého transu, mimo vědomí reality. Návštěvníci meditačního koncertu mívají podobná očekávání, přestože je atmosféra zasáhne různým způsobem. Jen málokdo z nich ale vůbec netuší, do čeho jde. Třeba jako já.

Návštěvníci si přinesli karimatky, deky i meditační polštářkyTak trochu jiný kotel

Vonné tyčinky a éterické oleje. Ačkoliv nejsou nikde vidět, vzduch je jimi zcela prosycen. Zatímco jiného by to mohlo znepokojit, zdejší návštěvníci vypadají spokojeně. Komentují vůni a dohadují se, jestli dané přísady mají taktéž doma. Mezitím začnou ve středu sálu rozkládat karimatky, deky a meditační polštářky. Leckomu by nejpozději teď došlo, že tohle nebude úplně běžný koncert.

Lidé skutečně postrádají ostych. Zabírají místa uprostřed parketu nehledě na své okolí, všichni chtějí být co nejvíc v centru dění. Osobně upřednostním prostor vzadu místnosti. Nevím, co mám vlastně čekat a energie masy mne zprvu i mírně zneklidňuje. Na rozdíl od masy samotné. Sálem dál šelestí tlumené rozpravy, často prokládané úsměvy a pokyvováním. Třebaže nás relaxační koncert teprve čeká, hosté působí uvolněně již před jeho začátkem.

Mnozí z nich se znají. Zdraví se u vchodu, objímají se, popisují předchozí zážitky a setkání. Někteří účastníci splnili mé stereotypní představy. Ženy v sukních, batice, volných kalhotách. Muži ve lněných košilích s korálky na rukou. Množství dalších ale do této představy nezapadá. Jsou to běžní lidé jako já. Nejspíš strávili další den v přítmí kanceláře, za kasou u obchodního pultu či v pracovní výbavě, ztrhaní těžkou činností. Večer se pak sebrali a přišli meditovat. Jak mi řekla organizátorka koncertu, všichni přece plujeme vesmírem na stejné planetě.

Tóny a jejich vnímání

Se slábnoucím šumem hovorů pomalu roste napětí. Alespoň tak to cítím já, ostatní ovšem nikoliv. Když na pódium konečně předstoupí dva umělci, kteří budou koncertem provázet, jsou všichni absolutně zticha. Tam, kde by na jiném koncertu propukl jásot, křik a chaos, vytrvává zde klid a absence jakéhokoliv zvuku. Shromáždění jedinců propojené v sále společnou pokorou, touhou a očekáváním, které si nikdo netroufá narušit. Vystupující shlédnou z pódia, usednou a začnou hrát. Změtí diváků proudí první melodie. Přestože jsou naprosto spontánní, zvládají plynule navazovat.

Úvodní skladby jsou spíše volné, mají hlubší, ale méně razantní tóny, prostupující celým davem. Někteří se již nyní zvolna kývají na místě, my ostatní nicméně setrváváme zcela bez hnutí. Celá ztemnělá místnost připomíná večerní les, siluety klečících a sedících osob, mezi nimiž občas prosvítí vycházející měsíc z pódia. Přestože tvoříme jednotnou společnost, přetrvává v nás i vědomí vlastního já.

Zavírám oči, abych se lépe uvolnil a soustředil, stejně jako ostatní. Ať už je to povahou daných skladeb, silou okamžiku či pouze akustikou místnosti, hudba poměrně rychle vyplní celou moji mysl. Bez obrazu je celkem snadné zapomenout, že se nacházím na koncertu, ba i že je kolem mne přes sto dalších lidí. Frekvence každého tónu vybízí k alespoň jemnému pokývnutí, často i podvědomě, jako reflex na podnět. Spolu s nimi se objevují i první myšlenky, zpočátku chaotické, později jasnější, opakující se. Byť jsem byl před koncertem mírně skeptický, síla hudby je skutečně působivá. Dostává se pod kůži, kde dál tiše proudí a pobízí svého hostitele.

Jeden z umělců mne upozornil, že účinky bývají různé. Někdo se naprosto zrelaxuje, na jiné ale mohou dolehnout i tíživé pocity, smutek. Případně smíření, apatie, radost. Pokud člověk zvládne otevřít svoji mysl, může se dostat i do transu. Pro mne spíše přehnané představy se ukazují jako reálné, rozdílné nejen povahou jedince, ale i melodií, která zrovna hraje.

Symbióza, pohyb, euforie

Většina z nás se již pohupuje systematicky. Stejně jako já s tím mnozí nejspíš začali nevědomky. Je to jako neviditelná pavučina protkaná celým davem, za jejíž konec hudebníci pozvolna tahají a určují tak jeho pohyb. Odolali snad jen ti, kteří u koncertu leží, koncentrováni na prožitky čistě vlastní. I těch ovšem postupně ubývá. Zvedají se z karimatek a přidávají se k rytmu svého okolí, zatímco hudba sílí a nabírá na důrazu. Rozechvívá celé tělo, útočí na vjemy. Individualita je opět vystřídána vědomím masy, jakési až pudové přítomnosti bez ohledu na realitu všedních dní.

Všechno to začne jedna žena. V rohu místnosti se pomalu zvedne a začne tančit. Relativně zlehka odpovídá na přijímanou melodii, rukama prohmatává vzduch, jako by ho chtěla zachytit a nepustit. Vlní se a prohýbá, navzdory sedícím divákům kolem ní. Jak skladba sílí a nabírá na intenzitě, zrychluje své pohyby, prodlužuje je, zabírá více prostoru kolem sebe. Právě někdy v tu chvíli se k ní přidává i druhá žena.

Zvedne se ze země pár metrů od ní. Ačkoliv úvod přečkala v klidném rozjímání, je její tanec o dost výraznější. Bez řádu a bez pravidel, trhavě v odezvě na výrazné tóny, přesto však stále relativně plynule. Poskakuje a točí se v souladu se svými pocity a prožitkem. Co by mi přišlo příliš odvážné, je pro ni naprosto přirozené. Stejně jako pro všechny další, kteří se následně přidávají.

Šíří se to jako lavina, jako řetězová reakce bořící vnitřní bariéry. Ze dvou tanečnic jsou najednou tři, poté čtyři, pět. Další a další vstávají a připojují se, dokud není na nohou zhruba čtvrtina sálu. Sám zůstávám sedět, přesto že jsem nadále lapen v rytmu a musím se alespoň pohupovat. Zčásti je to pro mne přirozenější způsob projevu, taktéž se ale cítím ochromen silou celé situace. Kdo by sem teď jen tak přišel, nejspíš by vůbec nechápal, co se děje. Ale možná to nechápou ani někteří přítomní. Je to tak přirozené, že nad tím není třeba přemýšlet. Jenom se hýbat, nechat se vést, zahnat veškeré starosti.

Zpět do světa

Intenzivní skladby časem skončí, samovolně je znovu nahradí jemná, pojímavá hra uvolňující mysl. Kdo před chvíli tančil, již opět sedí a medituje. S výjimkou jednoho přídavku to tak vydrží až do samého konce. Poté sál naplní potlesk, světla se rozsvítí, hudebníci odejdou. A mně dojde, že už je vlastně konec. Okno tohoto okamžiku se opět zavře, v mysli zbydou jen jeho jedinečné střípky.

Je to přesně jako na začátku. Všichni se usmívají, zdraví se, diskutují. Balí si věci a pozvolna odchází, jako by právě nestrávili tři hodiny v absolutním transu. Třebaže sem někdy zavítají i neznalci jako já, většina návštěvníků je zvyklá, nebyli zde poprvé, možná meditují i pravidelně. Proto jsou schopni vstát a obejít kolem mne do svého života, zatímco se opřený o sloup snažím pochopit, co se právě vlastně stalo.

Jako časová bublina, která zachytila všechny problémy reality a odvrátila je pryč. Nechala jen instinkty, pudy a přítomnost. Nedávno symbiotická masa se opět rozdělí na jedince a jejich příběhy. Zůstanou jen vzpomínky, obrazy a aroma vonných tyčinek.

Klíčová slova: Koncert, meditace, relax, alternativní hudba, mantry

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.