03.12.2014 11:22


Recenze: Šálivé pravdy, alkohol s lidskou tváří a excelující Bláha. Z Národní třídy jde mráz po zádech

Autor: Veronika Hlavinková | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Kultura

Divadelní hra na motivy novely jednoho z nejvýraznějších českých spisovatelů současnosti Jaroslava Rudiše dostává ve zpracování brněnského divadla Feste až fascinující plastičnost. Rychlé, jednoduché a agresivní řešení životních otázek utváří hlavního představitele krize české morálky Vandama. Obyčejného člověka, pro něhož mír je pouze přestávkou mezi válkami. Válkami, jež začínají dělením společnosti na ty dobré a ty proti Vandamovi.

Brno - Tři herecké osobnosti rozehrávají na drobném podiu v Kabinetě múz příběh „výkvětu“ jednoho pražského panelákového sídliště - Vandama (Petr Bláha), Mrazáka (Tomáš Sýkora) a Lůcy (Tereza Richtrová). Syrovost, se kterou sebejistý hlavní hrdina přichází na scénu a konstatuje, že „mír je jen přestávka mezi válkami“ diváka chtě nechtě stahuje do jeho černo bílého světa podezřele jednoznačných pravd, kde hajlování je římským pozdravem a cizinci nikomu nevadí, když „nedělaj bordel“. Utáhnou však tyto provokativní výroky bezmála hodinu a půl dlouhé představení?
Realita sídlištního bytu tam a zpět
Od první chvíle, kdy Bláha vstoupí na podium se z něj stává Vandam se vším všudy. Král hospodských rváčů, syn toho, kdo „celý tohle sídliště postavil“ a taky ten horší protějšek schopnějšího staršího bratra, který se vypracoval, zbohatnul a ze sídliště odešel.  Hrdina postupně odhaluje svou životní filosofii, kterou šikovně podporuje demagogickou argumentací a narážkami na kult síly. Pseudoideály všech slušných lidí jsou zaobaleny do celofánu populistických frází a náznaků potřeby opravdového řešení. Zde se ukazuje Rudišovo mistrovství jakožto autora, neboť úšklebkem „já vím, co chcete říct, ale neříkejte nic“  bere divákovi protiargumenty z úst ještě dříve, než je vysloví.


Lakýrník Vandam má svůj svět postavený na pevných základech stereotypu – přes den dře na střechách živen hrdostí a cigaretami značky Start, večer jde námahu zapít s podobně naladěnými přáteli. Z těch nejlépe poznáváme barmanku a občasnou milenku Lůcu a pravidelného štamgastu Mrazáka. Toho s Vandamem mimo jiné spojuje „harmonické“ rodinné prostředí – prvnímu se otec jednou nevrátil z lesa, druhému po nesčetných pokusech oběsit se na prádelní šňůře, skočil z balkónu na Štědrý den. Mrazivě tragikomický životní příběh dvou mužů vyprávěný stručně a cynicky doplňuje osud Lůcy, jejíž matka zemřela na rakovinu, a tak skomírající podnik Severka, ve kterém se banda schází, přebrala do péče její dcera.

Avšak právě Richtrová je, přes veškerou svou snahu, největší slabinou představení. Její krásná a velmi mladá tvář prostě nedokáže přesvědčit o tom, že svá nejlepší léta jaksi omylem ztratila mezi spoustou cigaret a hektolitry jediné české whisky Myslivcem. Ani o tom, že si omylem pořídila dítě. Její intimní vztah s Vandamem vzniklý spíše z nouze než z touhy tudíž zůstává bez života, stejně jako její přítomnost v pokleslé putyce páté cenové skupiny. Lůca doslova volá po živelné, tvrdé představitelce přetékající sarkasmem a krutostí způsobenou všemi těmi životními karamboly, která bude stejně jako Bláha svou postavou doslova sršet a diváka nepustí ze spárů. To se bohužel neděje.

První rána je jen jedna.
Vandam je podle svých přátel, mimo jiné, také národní hrdina. Všeobecně se ví, že to on začal Sametovou revoluci, to on dal na Národní třídě první ránu. A první rána je přeci jen jedna. „Levej hák, pravej hák a cajk“, vysvětluje v saténovém boxerském župánku. Pod tíhou okolností však vytryskne jeho pečlivě tajená temná minulost. Kvůli své „prestiži“ se jednou večer na Severce popere s policistou a…prohraje. Poté, co ho surově zbitého pohodí na kraji lesa, začíná vyprávět, jak to bylo doopravdy.  Že na Národní třídě sice byl a první ránu dal, ale kromě toho uhodil svého vlastního bratra-disidenta. Byl na opačné straně barikády. Z porevoluční kocoviny se snažil vyléčit drogami a stal se legendární „smažkou“ celého sídliště, která by všechny chtěla jenom poučovat o životě.

Sýkora, který ve hře vystřídá několik rolí, pokaždé přesvědčuje o jejich opravdovosti. Briskně se převtěluje z opilce Mrazáka do absolutně střízlivého policisty a zpět. Nepotřebuje přitom měnit oblek ani smývat skvrny od krve. Stačí jediný pohled a každý tuší, kým se právě stal.  Ve všech, ať už naprosto paradoxních rolích, je totiž přítomný tělem i duší.


Závěrečný zvrat je natolik dobře postaven a představení tak dynamické, že v součtu s výkonem Petra Bláhy nezbývá než zatleskat a smeknout. Národní třída je osvěžujícím způsobem přímá, nepřináší žádné zbytečné odbočky ani postmoderně rozmazané úvahy o smyslu života. Její hrdiny může každý zítra potkat v autobuse po cestě do práce. Jedná se o hru, která se vyhýbá klišé a rozvětveným souvětím, mezi svými stručnými řádky však jasně varuje – k vítězství zla stačí založené ruce.

Článek můžete číst také na stisk.blog.idnes.cz

Klíčová slova: Národní třída, Divadlo Feste, Jaroslav Rudiš, Petr Bláha

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.