13.04.2020 20:00


Recenze: Salingerových Devět povídek odkrývá skrze skvělé dialogy nepokoj lidského nitra

Autor: Štěpán Vojtěch | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Víme, jak zní tlesknutí dvou rukou. Ale jak zní tlesknutí jedné ruky? To je otázka předcházející Devíti povídkám – výstřižkům z všedních životů postav, jež se s prvními slovy nadechnou a stanou se až dotěrně živými, skutečnými lidmi, jakmile je Salinger nechá mluvit. Sbírka se možná krčí v žitě za jeho nejslavnějším dílem, ale i po sedmdesáti letech po právu opakovaně vychází, třeba ve vydání Knižního klubu. Neuzavírá definitivně, zda tlesknutí jedné ruky znamená osamělost, vzdor, touhu – ale každou z povídek lze chápat jako jednu odpověď.

„“

Devět povídek od J. D. Salingera

Salingerovy povídky nenapínají, jejich mátožný děj sem tam nudí a příběh se na konci místo vyvrcholení vytratí v neurčitém detailu. Číst je a doufat ve finální rozuzlení připomíná čekání na Godota, a po dočtení posledního řádku tak přichází otázka, co si z toho celého odnést. Salinger je totiž nepsal hrubou silou horníka s krumpáčem – tím se stává spíš čtenář ve snaze vydolovat z povídek pointu – ale zachytil v nich letmé okamžiky prozření, křehké nárazy myšlenek a záchvěvy emocí, jež buduje skvěle napsanými dialogy.

Takto plyne rozhovor dvou dávných spolubydlících a na jeho pozadí lze cítit vzrůstající stesk po tehdy vybájeném životě. Jindy Salinger rozvíjí telefonát dvou lidí a čtenář začíná cítit zamlčované přibývající napětí, jež se nakonec potvrdí v mrzutém odseknutí. Dialogy plynou přirozeně jako řeka se všemi drobnými překážkami, přeřeknutími nebo opakováním se. Salinger skrze ně odkrývá niterné prožívání postav, v němž odhaluje povrchnost, odcizení i nepokoj a zvládá to opravdu mistrně.

Tlesknutí jedné ruky zní v každé z povídek jinak. Jednou se podobá natažené dlani, která promáchne a zhroutí se v zoufalství coby odpovědi na bezvýchodnou fádnost každodenního žití, v němž žena nenachází opravdového společníka. Jindy je výrazem svébytného a snažícího se umělce, který sice ukazuje tváří v tvář životu svoji bezradnost, ale přesto se v něm snaží obstát. Salingerovy povídky se díky své neurčitosti a množství symbolů otevírají mnohým významům. Někoho sotva zaujmou, jiný se k nim bude vracet a sledovat, jak je s postupem času chápe jinak.

Z tvorby autora, který navzdory úspěchu a mnoha dalším letům života přestal publikovat, se Devět povídek nevymyká. Ve sbírce se mihnou členové rodiny Glassů a v pohledu na svět některých postav se zrcadlí odcizení a pohrdání světem, jaké prožíval Holden Caulfield. Do děje místy vniknou děti, postavené mimo svět dospělých, a svou živostí v něm působí jako vetřelci. Ale hledat v povídkách pouze kritiku šedých starostí dospělých nebo nedostatku představivosti by bylo prvoplánové. Odcizení nemusí být obviněním světa, s nímž si člověk přestal rozumět, ale může být prostorem, ve kterém se lidé čas od času nutně pohybují a hledají v něm svou novou tvář. Všední momenty se ukazují jako ty, v nichž se odehrává život tady a teď, třebaže jde o pouhý rozhovor, plavání v moři nebo návrat domů do teplé postele.

Dobrá kniha člověka změní, to platí i pro Salingerových Devět povídek. Ale málo si z nich odnese bez přemýšlení. Sbírka otevírá dveře do vnitřního světa lidí, jenž lze přiblížit jen nepřímo, a čtenář si proto musí leccos domýšlet na základě vlastní zkušenosti a empatie. Když se mu to podaří, má pocit, jakoby stejné lidi potkával po zhruba semdesáti letech od prvního vydání povídek i dnes. To je pro knihu dobrou vizitkou.

Klíčová slova: recenze, Salinger, povídky

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.