29.10.2018 18:31


Recenze: Máme na víc je film přímočarý a prázdný

Autor: Jakub Krahulec | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Kultura

Nakolik můžeme věřit výpovědi píáristy, který více než rok pomáhal utvářet mediální obraz jednoho z prezidentských kandidátů? Pohled do zákulisí kampaně Michala Horáčka nemá překvapivá odhalení ani nepřináší pohled do jeho každodenního života. Prakticky jen reprodukuje narativy, které v českém mediálním prostoru existovaly už před rokem, kdy byla prezidentská kampaň aktuální.

Liberální kruhy České republiky hledaly dlouho dopředu ideálního kandidáta, který se ve druhém kole voleb postaví Miloši Zemanovi a přinese na Pražský hrad nové a svěží hodnoty. V zimě roku 2016 spustil Karel Janeček hlasovací hru s názvem Prezident 21, která do jisté míry odrážela aktuální rozložení sil vyzyvatelů. Stávající prezident s tisíci zápornými hlasy nepřekvapivě propadal. Od samého začátku se na čelních místech pohyboval textař Michal Horáček, který zahájil kampaň už na jaře roku 2016. Svůj tým složil z dvacítky převážně mladých lidí včetně filmaře Robina Kvapila. Ten své pozice využil k natočení dokumentárního snímku.

Film Máme na víc mapuje události od začátku Horáčkovy kampaně do konce prvního kola. Autor pak v komentáři přisuzuje vybraným scénám významy podle konečného výsledku voleb. Přiznává podcenění Marka Hilšera, na několika místech glosuje slabost Jiřího Drahoše, ale samotného Horáčka nakonec rozebírá jen povrchně. Údajně přitom natočil sto hodin materiálu. Šokující odhalení, že Horáček mluví také sprostě, bohatě vyvažují záběry usměvavého textaře s dcerou. Scény, kde prezidentský kandidát diskutuje s občany, nepoukazují na jeho vlastní nedostatky, ale slouží jako argumentace čestné hry proti neférovým soupeřům. „K čemu by bylo dobré bojovat předem vyhrané bitvy? Gentleman bojuje za zdánlivě ztracenou věc," uvedl Michal Horáček v Aréně Jaromíra Soukupa. Reagoval tak na dvojici Jiří Ovčáček – Petr Hájek, která zastupovala Miloše Zemana. Nutno podotknout, že slova, která mohla dodávat odvahu v době vrcholící kampaně, dopadají z odstupem času na vyklizené bojiště.

Robin Kvapil přichází s dokumentem rok po svém fikčním snímku Všechno bude fajn, kterým parodoval brněnské politiky a život vůbec. Vypadá to, jako by se nedokázal poprat s popruhy reality, které dokumentární výpověď nutně svazují. Zatímco parodie stavěla na humoru vyšperkovaných bizarních postav, charakter i slabiny aktérů kampaně už důvěrně známe. Časosběrný dokument zde naráží na limity přímého natáčení. Nedokáže rozebrat vedlejší aktéry, protože zůstávají za svými mantinely mediálního vystupování. Jeho Jaromír Soukup za oponou je stále ten stejný Jaromír Soukup, jak ho známe z pořadů Jaromíra Soukupa. Pointy o teflonovém Drahošovi musí pronášet Kvapil sám a skrze jeho zainteresovanost vyznívají s hořkou pachutí poraženého. Kromě svého vlastního materiálu navíc recykluje už dříve medializované záběry. Ať už to je rvačka ve volebním štábu Miloše Zemana nebo notoricky známý ležící novinář Rokytka. Příslib odhalení z Kvapilovy pozice uvnitř kampaně zůstává nenaplněný. Namísto toho organizuje známé události do srozumitelného narativu, na kterém ale ulpívá právě vlastní angažovanost autora.

Ve vyprávění, kde všichni dopředu známe jeho konec, nedělá Kvapil nic, čím by hlavní zápletku nahradil. Byť to vypadá, že se mu časosběrem podařilo odhalit trolly z Horáčkových mítinků, ve struktuře snímku vyznívá odhalení naprázdno. Komentář na něj totiž hned na začátku upozorní. Jestliže má být snímek manuálem chyb, kterých se v kampani vyvarovat  jak ho v rozhovoru pro DVTV Kvapil sám koncipuje , nedává smysl přehlížet takovéto fenomény a nesnažit se je rozebrat. V otázce mediálních průzkumů zůstává film u Horáčkova rozhořčení, že mediální průzkumy realitu samy utvářejí. Stejně tak reflexe vlastní strategie stagnuje v módu přesvědčování o vlastní čestné hře. Vystupuje z něj jen při zamyšlení nad fenoménem fake news, ke kterému Horáčkův tým sám nechtěně přispěl. Mimo něj ale nevychází z komfortní zóny.

Nabízí se tedy otázka: Jakou kvalitu chronologická retrospektiva snímku nabízí? Forma, která nepřináší nečekané pohledy, totiž dost možná nezáměrně zprostředkovává náladu ve společnosti. Pesimismus ze Zemanova znovuzvolení, které se připomíná s každým odpočtem dní do prezidentských voleb, rezonuje s autorovým komentářem. Voiceover zůstává u popisu věcí tak, jak se (z Kvapilova pohledu) staly a lakonického komentování předem rozdaných karet. Chronologicky seřazený materiál mohl ovšem doplnit o alternativy a otevřít tak možnosti, co se mohlo stát. Jistá odevzdanost takové perspektivy může odrážet náladu české liberální politické scény, která prohrává volby za volbami. Nicméně právě této skupině nic nového nepřináší.

Ze své pozice si Kvapil pravděpodobně ani nemohl dovolit výrazněji pracovat s postavami nebo zamíchat kartami, ze kterých skládal ve střižně Radim Procházka finální podobu. Výsledek postrádá invenci performativních dokumentů. Vít Klusák například přiznaně ohýbá realitu kolem sebe a dokáže v ní překvapit i vybudit k diskusi. Kvapilův nezájem o komunikaci s divákem vrcholí v nekonečném, mlčenlivém pohledu do webkamery. Pohledu, do kterého si můžeme promítnout všechnu odevzdanost, spravedlivé rozhořčení nebo jakýkoliv pocit, se kterým jsme k filmu přistoupili. Nechceme ale deset měsíců po volbách víc? Jeho sebereflexe kampaně rámuje další mediální obraz, který nevede k bližšímu poznání svých objektů, ale naopak zastírá vlastní konstruovanost.

Klíčová slova: Máme na víc, Jihlava, mfdf

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.