26.03.2019 10:41


Recenze: Když skoro dvě stě let stará tragédie předčí svou dobu

Autor: Karolína Tomečková | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Napůl při smyslech, napůl pohroužen do postapokalyptických vizí. Ačkoliv příběh systémem zbídačeného Franze Woyzecka sahá až do devatenáctého století, téma zůstává nadále aktuální. Poučila se vůbec společnost od té doby?

Hra Woyzeck: symbol dob minulých, současných a – zůstává otázkou – zda i těch budoucích. Dramatický zlomek z pera mladičkého Georga Büchnera je zpátky na scéně, tentokrát pod taktovkou HaDivadla, a v lecčems nový.

Své doby nedoceněné dílo vynesl do experimentálních výšin dramatik a režisér Miroslav Bambušek jako jednu z her 44. sezóny divadla na téma Práce. Jak už název předesílá, pojícím prvkem je právě posedlost výkonností. Nová sezóna si proto klade za cíl upozornit na fakt, že postupně kumulující se úzkost z povinností nemůže skončit jinak než tragédií: v případě Woyzecka ji uzavírá smrt obou protagonistů. A třebaže hra čerpá z reálného příběhu vojáka a parukáře Johanna Christiana Woyzecka, který byl roku 1821 popraven za vraždu své družky, můžeme v ní nalézt předzvěst problémů, jež sužují i dnešní kapitalistickou společnost. Hra má totiž tendenci přinutit diváky přemýšlet nad tíhou systému, jehož bič okouší Woyzeck, lidé, co nejdou s proudem, ale i příroda. Chladným by nechala asi jen pokrytce. 

,,Kde jsem já, budete i vy,“ řve v jednom okamžiku Woyzeck k publiku, až mrazí. Vzbudit empatii a vyburcovat k akci, zatímco jiní jen nečinně přihlíží: i tak lze hru interpretovat. Dennodenní ponížení při výkonu práce se na něm podepsala. Aby navíc obstál u přítelkyně Markéty, s níž zplodil syna, odsouhlasí účast na vědeckém experimentu. Od doktora pochybných mravů si nechá naordinovat hrachovou dietu, což způsobí výrazné zhoršení jeho psychického i fyzického stavu. Woyzeckem vnímaná realita se záhy mísí s bludy.  Ve svých schizofrenních výjevech například promlouvá k Bohu: utrpení jednoho tak prožívají desítky cizinců. Své dělá i doprovodná kapela, zejména hlas Pavly Klusové. Ten slyšíme pokaždé, co se Woyzeck obrací do stavu těžkých depresí.

Ve snaze poupravit inscenaci tak, aby byla pro novodobé publikum více autentická, vsadil ji Bambušek do současnosti. Chvílemi volně vycházel z české historie: v jistých pasážích zaznívají útržky textů Jana Patočky vzývající k přijetí zodpovědnosti za vlastní život či „palachovský motiv“, jež upomíná na nekonečný koloběh utrpení života, z něhož není úniku.

Letmo se ve hře mihne například i ekologická perspektiva. Málokdo by to očekával, přesto hlavní hrdina Woyzeck celou hru odehraje právě ve žluté bundě nápadně podobné té, v níž dánská aktivistka Greta Thunberg vystoupila proti klimatickým změnám. Těžko říct, zda se Bambušek snažil jen vžít do šestnáctileté bojovnice či jí tímto gestem vyjadřuje podporu. Jedno je však jisté: v nové inscenaci pružně reaguje na témata, jež mají ve společnosti navrch, a nenápadně je včleňuje do děje. Záleží na každém z diváků, jak si jednotlivé symboly vyloží. 

Autor Woyzecka psal na sklonku života, a proto dílo zůstalo nedokončeno, což se promítlo i do finální podoby hry. Některá z jednání nejsou chronologicky řazena, díky čemuž má Bambušek volnější ruku. Je tedy otázkou vkusu, v jakém sledu scény publiku nabídne. Výsledný dojem je ale rozporuplný. Na jednu stranu nekonečně temné inscenaci trochu berou vítr z plachet bizarní situace, místy i zbytečně vulgární humor. Nebýt pár maličkostí, odchází divák s dočista vyraženým dechem. Minimálně herecké výkony rovněž, hudební složka mají našlápnuto správným směrem.I to je však jedna z mnoha tváří experimentálního divadla: vyhranit se vůči mainstreamu. U zrodu revoluce vždy stáli lidé, co se nebáli vykročit z davu.  

Klíčová slova: HaDivadlo, Centrum experimentálního divadlo, Woyzeck

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.