24.03.2020 20:27


Recenze: Deset nejlepších filmů Jamese Stewarta

Autor: Anežka Schreibová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Kultura

James Stewart, jemuž celý svět láskyplně říkal Jimmy, byl jednou z nejzářivějších hvězd stříbrného plátna. Získal Oscara, čestného Oscara a byl ověnčem titulem třetího nejlepšího herce zlaté éry Hollywoodu. Začínal v romantických komediích Franka Capry, po válce přesedlal na životopisné snímky či thrillery Alfreda Hitchcocka a zakotvil u westernů Johna Forda a Anthonyho Manna. Mezitím si stihl na čtyři roky odskočit do druhé světové války, aby jakožto špičkový pilot vedl bombardovací mise nad nacistickým Německem. Dopracoval se až na hodnost brigádního generála a stal se tak hercem s nejvyšší vojenskou hodností v historii. Byl známý pro svůj nezaměnitelný hlas a způsob řeči a milován publikem i kolegy. Za svou téměř šest desetiletí trvající kariéru natočil na devadesát filmových i televizních děl. Pojďme se nyní podívat na deset nejlepších, jimž jednoznačně náleží titul kultovního kinematografického klenotu.

Dvě westernové hvězdy, Jimmy Stewart a John Wayne, Muž, který zastřelil Liberty Valance (1962). Zdroj: Paramount Pictures
10.
Muž, který zastřelil Liberty Valance (The Man Who Shot Liberty Valance, 1962)

„Tohle je Západ. Když se legenda stane faktem, platí legenda.“

Na konci své plodné kariéry měl Stewart na kontě na dvacítku westernů. Nejznámější z nich je paradoxně spíše psychologickým melodramatem než westernem. Stárnoucí senátor Ransom Stoddard (Stewart) přijíždí se svou ženou do Shinbone, aby se zúčastnil pohřbu starého přítele Toma Doniphona. Pomocí flashbacků Stoddard vypráví novinářům příběh, jak jako mladý právník přijel do města a okamžitě zjistil, jak funguje zákon Západu, když ho napadl psychotický padouch Liberty Valance. Muž obestřen mýtem, který mu nenáleží, tak odhaluje pravdu o tom, jak člověk, jehož jedinou zbraní byl zákon a knihy, dokázal porazit nelítostné pistolníky velkého Západu. A za jakou cenu.

Nejtruchlivější příběh režiséra Johna Forda se nostalgicky dívá na úpadek Divokého západu a jeho nahrazení moderní civilizací. Úmyslně přitom používá stereotypní postavy a situace, které podkopávají a redefinují mýty, na nichž tento svět stojí. Stoddard i Doniphon, ač na první pohled naprosté opaky, jsou oba čestní muži s velkou osobní integritou. Tento film má dva hrdiny, již si jsou navzájem protagonisty i antagonisty.

Stewart si zde zahrál po boku legendy westernů Johna Waynea. Natáčelo se černobíle. Nejen proto, aby Ford mohl lépe tvořit atmosféru pomocí stínů, ale především aby lépe zakryl fakt, že oba herci byli v době natáčení o dobrých třicet let starší než postavy, které ztvárňovali.

Muž, který zastřelil Liberty Valance je jedním z nejkomplexnějších westernů stříbrného plátna. Prostupuje jím bezútěšnost a nostalgie a ve finále vyvolává více otázek, než kolik jich zodpovídá. Chceme raději věřit v legendy o našich hrdinech, nebo v pravdu? Je lepší žít ve lži jako úspěšný člověk, nebo zemřít v ústraní jako hrdina? Na americkém západě se totiž hrdinové nerodí. Jsou tvořeni médii.



Elwooda P. Dowda si Stewart zahrál ve filmu, na jevišti i v televizi, další oscarová nominace, Harvey (1950). Zdroj: Universal Pictures

9. Harvey (1950)

„Moje matka mi říkávala: ,V tomhle světě, Elwoode, musíš být buď velmi chytrý, nebo velmi laskavý.‘ Léta jsem býval chytrý. Doporučuji laskavost.

Stewart za svůj život ztvárnil množství postav doslova překypujících morálními hodnotami. Přesto za svou nejoblíbenější vždy označoval Elwooda P. Dowda, dobrosrdečného alkoholika, jehož nejlepší přítel je dvoumetrový neviditelný králík Harvey. Jeho sestra, jíž Elwood svým očividným šílenstvím dělá ostudu, kudy chodí, se ho konečně rozhodne umístit do ústavu pro choromyslné, čímž rozpoutá lavinu komických zvratů.

Brilantnost této na první pohled laciné komedie spočívá v její mnohovrstevnatosti. Pod pozlátkem konvencí Hollywoodu padesátých let film naráží na podstatně temnější témata – alkoholismus, příčetnost, osamělost a zavržení – a to vše, aniž by diváky zavalil sentimentem.
Harveyho kouzlo spočívá právě v tom, že ho nevidíme. Publikum po celou dobu neví, zda je Harvey skutečný, nebo ne. Ví jen, že Elwood věří v jeho existenci a že Elwoodova rodina zase věří, že je Elwood blázen. Po chvíli však přestane být důležité, jestli Harvey je, nebo není. Podstatné je pouze to, co pro Elwooda představuje. Je ztělesněním jeho odmítnutí materialismu a krutosti světa, odmítnutí nechat se převálcovat životem.
Vrcholem filmu je pak scéna, v níž Elwood popisuje, jak Harvey obohatil jeho život. Ačkoliv všichni přítomní zpochybňují králíkovu existenci a tudíž i Elwoodův zdravý rozum, jeho slova a to, jakým způsobem je Stewart podává, jsou natolik dojemná a upřímná, že i ten největší cynik nakonec v Harveyho uvěřit chce. Neboť Elwoodova bezvýhradná radost ze života je přesně to, o co usiluje každý z nás.



Jimmy Stewart alias Martin Breitner, který odmítá následovat nacistickou ideologii i za cenu vlastního bezpečí, The Mortal Storm (1940). Zdroj: MGM

8. The Mortal Storm (1940)

„Ty a tvůj bratr jste si zvolili cestu a my jsme respektovali vaše rozhodnutí. Máme právo na to samé.

The Mortal Storm je válečný film, bitevní pole v něm však nenajdete. Nejničivější zbraní je totiž demagogie.

Rothovi vedou na začátku třicátých let klidný život v německých Alpách. Když se Hitler stane kancléřem a nacisté se dostanou k moci, rodina je nejdříve ideologicky a posléze i fyzicky rozdělena. Otec je poslán do koncentračního tábora, nevlastní synové se stanou horlivými vyznavači nacismu a vlastní děti s manželkou se pokusí uprchnout přes hranice. Utéct chce i rodinný přítel (Stewart), který se i přes násilí a ostrakizaci odmítá vzdát svého přesvědčení, že každý má mít právo svobodně jednat a myslet.

Když Hitler tento film zhlédl, zakázal ho v celé nacisty okupované Evropě a spolu s ním i všechny filmy studia MGM. Takovou moc The Mortal Storm měl.
Poskytuje surový vhled do indoktrinace nacistické mládeže a zároveň vyvrací mýtus, že všichni Němci Hitlerův nástup k moci srdečně vítali. Poslední ze čtyř filmů, v nichž si Jimmy Stewart zahrál po boku své blízké přítelkyně Margaret Sullavanové, je efektní zvláštně nenápadným způsobem. Nezobrazuje žádné brutální krvavé scény, žádné masové popravy ani zvěrstva nastupujícího nacistického režimu. Přesto z něj čiší bezmoc, krutost a síla manipulace. Dokazuje tak, že melodrama může zanechat silný dojem, aniž by divákovi okatě cpalo pod nos okázalé krveprolití.
Přestože byl film natočen v roce 1940, jeho poselství přesahuje hranice času a mrazí z něj i dnes. Rádi mu proto odpustíme historické nepřesnosti.



Čtvrtá a poslední spolupráce Stewarta a Hitchcocka, první spolupráce Stewarta a Kim Novakové, Vertigo (1958). Zdroj: Paramount Pictures

7. Vertigo (1958)

„Když tě nechám, abys mě změnil, budeš mě pak milovat?

Bývalého detektiva Scottieho Fergusona (Stewart), trpícího chronickou akrofobií, požádá známý z vysoké, aby sledoval jeho krásnou manželku Madeleine. Ta se chová zvláštně. Zdá se být posedlá dávným předkem a vykazuje sebevražedné sklony. Scottie se dá do práce a sám začíná být Madeleine posedlý.

Děj jako takový je druhořadý. Fascinující je postupné odhalování slabostí hlavních hrdinů. Film tak funguje jako komplexní mysteriózní příběh i jako dílčí psychologická studie. Od úvodních titulků až po dramatickou závěrečnou scénu režisér Alfred Hitchcock klade důraz na vizuální detaily, práci s barvami a děsivě uchvacující hudbu Bernarda Hermanna. Vytváří tak tajemnou, téměř nadpozemskou atmosféru a všudypřítomné napětí stupňuje místy až do fyzického nepohodlí.

Jedna z věcí, která dělá Hitchcocka mistrem svého řemesla, je, že se u svých děl nikdy nedržel stejného vzorce. Každý film má velmi specifickou atmosféru a způsob zpracování. Ve Vertigu vytváří hypnotické scény a všudypřítomný pocit neklidu i v těch nejbanálnějších situacích. Obzvlášť pozoruhodný je způsob, jakým používá barvy. Vertigo je plné sekvencí s nasycenými nebo ztlumenými, místy křiklavě nepřirozenými barvami pro vytvoření určitého pocitu a nálady. Podstatnou roli hraje i barva vlasů a šatů.

Přestože ho ve své době kritici strhali, dnes je Vertigo považováno za Hitchcockovo mistrovské dílo. Z nevalných recenzí byl viněn právě Stewart, protože se kvůli svému věku i čtvrtstoletí velkému věkovému rozdílu mezi ním a hlavní ženskou představitelkou pro roli nehodil. Jeho part navíc příliš neodpovídal jeho obvyklé filmové personě. Přesto dokázal ztělesnit muže, bojujícího s vnitřními démony i fanatickou posedlostí svým nezaměnitelným, dokonale lidským způsobem. Umožnil nám tím s jeho postavou sympatizovat i přesto, že nad mnoha jejími činy a rozhodnutími nemůžeme nekroutit hlavou.



Stewart za svou roli právníka, hájícího vraha, získal pátou nominaci na Oscara, Anatomie vraždy (1959). Zdroj: Columbia Pictures

6. Anatomie vraždy (Anatomy of a Murder, 1959)

„Obžaloba by nejradši oddělila motiv od činu. To je jako chtít vyndat jádřinec z jablka, aniž bychom při tom porušili slupku.

Podobně jako o dva roky dříve natočené a podstatně známější soudní melodrama Dvanáct rozhněvaných mužů, ani Anatomie vraždy se nezabývá otázkou viny a neviny, ale legitimitou soudního procesu. Nutí diváka zamyslet se nad tím, kdy a zda vůbec lze ospravedlnit vraždu nebo kam až může advokát zajít, aby vyhrál případ.
Příběh podrobně ukazuje právní proces a nahlíží na motivace lidí zapojených do zdánlivě jednoznačného případu. Stewart se zde v roli prostého venkovského právníka Bieglera ujímá obhajoby mladého poručíka obviněného z vraždy muže, který údajně znásilnil jeho vyzývavou manželku. Ve snaze vmanipulovat do procesu precedent spolu s důkazy, o nichž ví, že jsou nepřípustné, Biegler překračuje mnohé profesní normy a zároveň zpochyňuje morálnost psaného zákona.

Přestože z právního hlediska jsou viníci jasně definovaní, v příběhu nic není černobílé (tedy až na obraz). Nejsou zde žádní hrdinové a záporáci, žádní ušlechtilí obhájci pravdy, žádné nevinné oběti. Obě strany na sebe navzájem ukazují prstem, přičemž každá z nich je přesvědčená, že ta druhá dostala přesně to, co si zaslouží.
Co dělá toto psychologické soudní drama ještě působivější je fakt, že je založeno na skutečném případu. Scénář byl sepsaný z autentických zápisů soudního jednání a točilo se na reálném místě činu.
Ve své době byla Anatomie vraždy kvůli své explicitní sexuální terminologii i kontroverzní tematice noční můrou pro cenzory. Přesto se jí podařilo dostat na stříbrné plátno slova do té doby ve filmech nepřípustná a stala se tak přelomovým dílem. Právě rozporuplné téma bylo nejspíše příčinou toho, že z celkových sedmi nominací na Oscara (včetně té pro Stewarta) film neproměnil ani jednu. To mu však z jeho nesporných kvalit nijak neubírá.



Jimmy Stewart a dlouholetá kamarádka Margaret Sullavanová se zde sešli před kamerou počtvrté a naposled, Obchod za rohem (1940). Zdroj: MGM

5. Obchod za rohem (The Shop Around The Corner, 1940)

„Možná, že toho o sobě spoustu nevíme. Lidé se jen zřídka obtěžují nahlédnout pod povrch, aby viděli skutečnou pravdu. – No, já rozhodně nemám zájem dívat se pod váš povrch, pane Kraliku.

Alfred Kralik a Klara Novaková, dva prodavači v maďarské Budapešti, se navzájem nemůžou vystát. Aniž by to však tušili, již delší dobu si anonymně dopisují. V den, kdy se mají konečně poprvé setkat, dostane Kralik padáka. Přesto jde na plánovanou schůzku a šokovaně zjistí, s kým si celou dobu psal. Potom, co přišel o práci, se však stydí a proto své milé neřekne, kdo je. I když je brzy přijat zpět jako manažer, Klara je stále fascinována svým dopisovatelem a Kralikovi nevěnuje pozornost. Nyní musí Kralik vymyslet, jak na ni zapůsobit, aniž by prozradil, kdo je.

Že je vám děj povědomý? Na přelomu tisíciletí Tom Hanks a Meg Ryanová vyměnili dopisy za e-maily a splácali dohromady moderní, leč nesrovnatelně méně působivou verzi pod názvem Láska přes internet.
Režisér Ernst Lubitsch vsadil na inteligenci svých diváků a upřednostňuje sofistikovanost před fraškou, okořeněnou o cosi záhadného, označovaného jako „Lubitschův dotek“. Své postavy ukazuje bez obalu a díky tomu jim divák nemůže nefandit.

Ač jde primárně o komedii, vnímavý divák zaregistruje, že odlehčené a vážné scény se do značné míry vyvažují. Filmem prosakuje melancholie, podtón zármutku a nejistoty. Příběh podtrhuje strach z osamělosti a ze ztráty zaměstnání v době, kdy to mělo katastrofální následky. Díky tomu je plachá romance mezi Stewartem a Sullavanovou o to víc dojímavá. Oba využívají širokou škálu emocí. Jejich dialog, rázně vtipný i šetrně pojatý, působí přirozeně a dokonale vyjadřuje tiché zoufalství při hledání spřízněné duše. Podstatný je i pro Hollywood třicátých a čtyřicátých let tolik příznačný styl hraní v ansámblu, spíše než děj soustředěný kolem dvou hlavních postav, jak je zvykem dnes. Stewart a Sullavanová jsou ideálními protagonisty, ale o to jasněji vyniknou, když se jejich výkony odrážejí ve výkonech ostatních.
Rozuzlení zápletky je samozřejmě jasné už od začátku, ale je to konec, na který se všichni těšíme. Z finální scény se navzdory očekávání nesype cukr, naopak jde o jeden z nejúsměvnějších romantických závěrů. Právě díky kombinaci vtipu a důvtipu zůstává tato klasika i po desítkách let stejně příjemná a okouzlující.



Dva z nejlepších herců zlaté éry Hollywoodu, Jimmy Stewart a Cary Grant, Příběh z Filadelfie (1940). Zdroj: MGM

4. Příběh z Filadelfie (The Philadelphia Story, 1940)

„Promiň, ale myslel jsem, že bude lepší, když ti jednu vrazím já. On je v mnohem lepší formě.“

Sofistikovaná klasika z dob, kdy se člověk u romantických komedií skutečně zasmál. Rozmazlená Tracy z vyšší společnosti si má vzít muže, jenž se vlastními silami vypracoval z nižší třídy až na Tracynu úroveň. Svatba má být striktně soukromou záležitostí, ale Tracyn bývalý manžel do domu den před svatbou zlomyslně propašuje reportéra (Stewart) a fotografku, aby z této události roku udělali bulvární senzaci. Uzavření sňatku je však rázem v ohrožení, když se do Tracy zamilují všichni najednou, zatímco ona poprvé poznává sama sebe i rozdílné hodnoty, na nichž je postaven svět její a těch méně privilegovaných.

Tento film má všechno, co většině dnešních romantických komedií chybí: komplexně propracovaný scénář, špičkové herecké výkony a… vtip. Výsledkem je tragikomický propletenec stejnou měrou zmatených i matoucích vztahů, v nichž každý předstírá a hraje hry, s mnoha zvraty, brilantními gagy i nečekaně hlubokými filozofickými úvahami.
I přes hvězdné obsazení, ve kterém nechybí Katharine Hepburnová a Cary Grant, je to Jimmy Stewart, kdo si svým komediálním umem zcela podmanil diváky a za svůj part získal Oscara. Ačkoliv věřil, že si zlatou sošku za tuto roli nezasloužil a šlo jen o kompenzaci za prohru o rok dříve. Přesto, jeho částečně improvizované ztvárnění zatrpklého, sarkastického pokrytce, jenž se v značně podnapilém stavu snaží vypořádat se situacemi a rozhovory, se kterými by si leckdo neporadil ani za střízliva, je naprostý komediální klenot.



Stewart jako idealistický Jeff Smith během závěrečného filibusteru, první oscarová nominace, Pan Smith přichází (1939). Zdroj: Columbia Pictures

3. Pan Smith přichází (Mr. Smith Goes to Washington, 1939)

„Svoboda je příliš drahocenná na to, aby zůstala pohřbena v knihách.“

V tomto komediálním dramatu se političtí papalášové usnesou, že Jefferson Smith (Stewart), idealistický skautík z malého městečka, by byl perfektní panák pro obsazení volného křesla v americkém Senátu. Tohle naivní nemehlo jistě nebude těžké ovládat a nic tak nebude stát v cestě jejich machinacím. Když se užaslý Jeff dostane do Washingtonu a rozčarovaně pochopí, že se ocitl v mašinérii korupce a úplatkářství, mocné politické elity ho falešně obviní a korupci obrátí proti němu.

Režisér Frank Capra prokládá film Jeffovým dětským úžasem nad majestátností Washingtonu, jenž je tolik v kontrastu s cynismem jeho ostřílené asistentky. Pan Smith přichází je Caprova óda na sílu idealismu a bezúhonnosti – myšlenka tak silná, že by, nedejbože, mohla v publiku probudit nereálná očekávání.

Jde o klasický příběh boje dobra a zla, konfrontace mezi politickým oportunismem a idealistickými principy. Přesto z něj nečiší kýč. V typickém Caprovském stylu jsou zde protagonisté i antagonisté zveličeni, aby nebylo pochyb o tom, kdo je ten hodný a kdo zlý. Caprovy filmy mají jedno společné poselství: ti, kteří oplývají silou charakteru, se nikdy nevzdají naděje. Capra rád vytváří beznadějné situace, v nichž zkouší neotřesitelnost morálních hodnot svých postav a neochvějnou bezúhonnost odměňuje triumfem nad všemi překážkami.
I přes vážné téma Stewart vnáší do své role prvky situační komiky. V moři identických zaprodaných funkcionářů působí jeho nemotorná gesta a typicky stewartovská mimika ještě roztomileji a lidštěji. V závěrečném strhujícím filibusteru, kterým se Jeff pokusí dostat pravdu ven, už z něj divák nemůže spustit zrak.
Americký Kongres v roce 1939 nebyl příliš nadšený z toho, jak film jejich vznešenou instituci zobrazuje, a označil ho za frašku. Přesto, nebo právě proto, Caprova přes 80 let stará pohádka o korupci a velikosti mužů, kteří se jí brání, je a vždy bude nadčasová.



Jimmy Stewart během druhé z celkových čtyř spoluprací s Alfredem Hitchcockem, Okno do dvora (1954). Zdroj: Paramount Pictures

2. Okno do dvora (Rear Window, 1954)

„Dneska se lidi navzájem jen špehujou. Kdyby radši vyšli ven a podívali se do vlastního domu zvenčí.“

Fotograf Jeff (Stewart) je po zlomenině nohy upoután do křesla a nucen si krátit čas leda zíráním z okna na drobné problémky v životě svých sousedů. Po několika týdnech šmírování a nezáživné izolace náhle dojde k přesvědčení, že se stal svědkem vraždy.

Ne nadarmo se Alfredu Hitchcockovi přezdívá mistr napětí. Zároveň byl i mistrem porozumění lidské přirozenosti. Intuitivně chápal, že lidské bytosti jsou od přírody voyeristé. Nikoli ve zvráceném slova smyslu, ale v tom zvědavém. Zkrátka nás cosi přitahuje na možnosti pozorovat ostatní, aniž bychom sami byli viděni. Ze stejného důvodu nebývá zvykem, aby se postavy ve filmech dívaly přímo do kamery. Není zkrátka zdaleka tolik zábavné sledovat někoho, kdo ví, že tam jsme. Filmy nám tak poskytují prostor ke zcela nevinnému šmírování. Jsme při nich svědky scén, které nemáme právo vidět a nasloucháme konverzacím, jež nejsou pro naše uši. Okno do dvora se nebojí tuto lidskou vlastnost přiznat a naopak z ní těží.

Hitchcock nebyl jen skvělý filmový tvůrce, ale také skvělý filmový divák. Přesně věděl, jak získat pozornost publika a už ji nepustit, a to i u filmu, který se v podstatě odehrává v jediné místnosti. Stvořil hluboce introspektivní mysteriózní thriller, jenž zkoumá fascinaci zločinem. V jednu chvíli detektiv Jeffa přesvědčí, že k žádné vraždě nedošlo a Jeff je zklamaný. Ne proto, že nikdo není mrtvý, ale proto, že on sám se nemůže nadále vyžívat ve své představě. Podmanivost zločinu není v jeho páchání, nýbrž v jeho odhalení. Zde pramení popularita kriminálních pořadů. Lidé nechtějí páchat zločiny, chtějí vidět, jak je páchají ostatní.

Okno do dvora spojuje napětí jako takové s romantickým napětím, doplněné celou řadou dílčích zápletek. Některých úsměvných, jiných bolestných, všechny s psychologickým nádechem. Hlavní postavy jsou i přes omezenost prostoru podrobně vykresleny. Stewart, jehož pole pro vyjádření je zde značně fyzicky limitováno, perfektně ztvárnil neskrývanou posedlost. Fotografové mají vrozenou vizuální vnímavost a schopnost vyprávět příběh obrazem a Stewart toto myšlení dokonale přejímá. Zdánlivě nezáživné prostředí průměrného sousedství tak ožívá množstvím často znepokojujících možností, bohatých vizuálních detailů a osobitých vedlejších postav.



Jimmy Stewart a Donna Reed jako manželé Baileyovi, Život je krásný (1946). Zdroj: Liberty Films

1. Život je krásný (It´s a Wonderful Life, 1946)

„Byl ti dán veliký dar, Georgi: šance uvidět, jak by svět vypadal bez tebe.“

U nás méně známá, v Americe však nepostradatelná a nestárnoucí vánoční klasika (ač se točila za nesnesitelných letních veder). Jako mnoho významých uměleckých děl, i Život je krásný byl ve své době nedoceněný. I přesto, že získal pět nominací na Oscara, poválečné publikum vyžadovalo jiný typ zábavy, a stal se kasovním propadákem. Dnes je podle Amerického filmového institutu nejinspirativnějším filmem všech dob.

George Bailey, chlapec a později muž s velkými ambicemi a plány, neustále obětuje vlastní sny ve prospěch své rodiny i komunity. Jako dítě toužil po vzdělání, exotických místech a dobrodružných cestách. Nyní je z něj manžel a otec, uvázaný k práci, kterou nikdy nechtěl dělat a životu, který nikdy nechtěl žít. Pod povrchem jeho dobrosrdečnosti tak klíčí pocit marnosti a selhání. Ve chvíli, kdy na něj dopadne tíha nesplatitelných dluhů, definitivně propadne beznaději. Mezitím se za něj naléhavě modlí všichni jeho blízcí. Pro množství proseb je z nebe poslán Georgeův anděl strážný, aby zoufalému muži zabránil spáchat sebevraždu. Ukáže mu, jak by svět vypadal, kdyby se George nikdy nenarodil.

I přes závažnost tématu se nejedná o depresivní podívanou. Frank Capra přesně ví, jak silně tahat za nitky, aby dosáhl kýženého efektu a nezabředl u toho do strojených klišé ani sentimentálního kýče. Ve filmu téměř chybí hudba. Režisér se z nás nesnaží vyždímat dojetí tklivým soundtrackem, místo toho zakládá na dialozích a mimice, což filmu dodává na realističnosti.
Herecké výkony jsou bezkonkurenční. Role maloměstského snílka, který ztratí a opět najde své místo na světě, pomohla Stewartovi vyrovnat se s vlastním traumatem z druhé světové války. Díky svému bezbřehému emocionálním záběru zůstává uvěřitelný s každou transformací Georgeova duševního rozpoložení.
Tento film se nesnaží najít smysl života, nýbrž ukazuje jeho hodnotu. A že dobrý život má hodnotu větší, než život úspěšný. Jeho poselství je prosté – i když si to neuvědomujeme nebo to na první pohled není vidět, každý z nás je nepostradatelný. Bez ohledu na to, jak bezvýznamně se můžeme cítit, naše životy jsou propojeny způsoby, o nichž nemáme ani tušení a hrajeme nenahraditelnou roli ve struktuře životů druhých.
Stejně jako George Bailey i my bychom na konci měli dojít k radostnému prozření, totiž že život, ač mnohdy složitý a nespravedlivý, je skutečně krásný.

Klíčová slova: James Stewart, filmy, Top 10, kinematografie, Hollywood

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.