10.12.2018 21:50


Recenze: Climax emocionální nahoty

Autor: Jakub Krahulec | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Kultura

Představuji si diváka jako vězně kamery. S výsekem scény, který mu je nabídnut, se může ztotožňovat, dokud se mu záběr líbí, a naopak jej opomíjet, když se nic neděje. Teprve s příchodem zvratu si uvědomí její moc. Climax nabízí právě takovou perspektivu, která dává omezení pocítit.

Autor: Totalfilm.cz

Autor z proudu french extremité, Gaspar Noé, se baví tím, že točí obrazy děsu a prázdnoty na pokračování. Do filmů vkládá odkazy na další připravované díly, jako by šlo o televizní show, pracuje s neonovou estetikou. Všechny jeho celovečerní snímky od Zvráceného (2002) spojuje osoba kameramana Benoita Debieho, jehož rukopis je znát především ve velmi dlouhých záběrech. Zvrácený ukazoval znásilnění v nepřetržitém devítiminutovém záběru, na kterou se v Cannes údajně nezvládla dívat ani sama protagonistka filmu Monica Belucci. Naopak ve snímku Vejdi do prázdna (2009) působí kamera odhmotněně, jako by na svět pohlížela duše zemřelého.

Právě snímku Vejdi do prázdna - s jeho kamerou plující nad hlavami postav - se perspektivou podobá Climax nejvíc. Divák nemá nad scénou žádnou moc, kamera směřuje jeho pozornost. Nenabízí žádné zpřehledňující záběry, které by mu pomáhaly se zorientovat. Climax není o přemýšlení, ale o instinktech. Zatímco ze začátku z tanečních kreací (v nehybných záběrech) přecházejí oči, v závěru je parket ztělesněním chaosu, plný výkřiků mimo záběr a surreálných scén. Sebeřezání pod vlivem drog je běžně noční můrou, tady mu aplauduje zblázněný dav. Kamera proplouvá chodbami šíleného domu, čas od času se obrací jako žaludek vtaženého diváka.

Sledujeme spoustu postav na taneční párty na samotě mimo civilizaci, sledujeme nitky mikrodramat, které zůstávají dlouho neporušené a pak se zašmodrchají. Desítky různorodých charakterů - mezi nimi velký černý sexuální maniak, blondýna z Berlína, nejistá matka s dítětem, zženštilý homosexuál - skýtají pořádný balík potenciálně děsuplných motivů, které naplno vybuchnou, když se večírek na drogách zvrtne. Kontrast mezi netečným úvodem a vypjatým závěrem je obrovský (a snad sám o sobě komentuje proměny nálad na párty), domnívám se ale, že znemožňuje se napojit nepřipravenému -neexcitovanému, nezdrogovanému- divákovi. Představování jednotlivých tanečníků na televizní obrazovce posouvá diváka v kině do velmi vzdálené pozice, nacež se valná většina snímku odehrává v podobě stříhaného konverzačního dramatu. Skok, který diváka vtáhne do centra dění, je pak tak velký, že se to nemůže obejít bez turbulencí. Už samy stereotypní reprezentace různých sociálních skupin mohou vyvolávat odpor - Noé ovšem stereotypy potřebuje, aby zažehnuly děsivou obrazotvornost, až drogy zvednou stavidla.

Nikdy bych nechtěl jít na Noého bez toho, aniž bych věděl, do čeho jdu. Dynamický trailer klame, Noé je existenciálním režisérem, který velmi pomalu a velmi nepříjemně zkoumá lidskou mysl. V Climaxu rozpouští všechny mentální bariéry, které drží moderní společnost pospolu, aby nevypadala jako peklo. Zatímco v předchozích filmech se zabýval jednotlivě láskou či smrtí, v Climaxu rozehrává hru strachů najednou. Jít na něj je jako si schválně způsobit 'bad trip', abych zjistil, čeho se nejvíc bojím.

Klíčová slova: Climax, recenze

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.