21.04.2019 22:32


Ráj uprostřed oceánu, ve kterém se nedá koupat, to jsou Azory

Autor: Jakub Smyčka | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Azorské ostrovy leží uprostřed Atlantického oceánu, na půli cesty mezi Evropou a Amerikou. Kdo by však čekal tropický ráj s písčitými plážemi a hotelovými rezorty, bude zklamán. Teplota se totiž na těchto ostrovech sopečného původu i v létě pohybuje kolem 23 stupňů, fouká silný vítr a místo pláží trčí z oceánu jen ostré útesy. Tato magická kombinace ale zaujala jinou, méně komforní skupinu turistů, kteří na Azory jezdí šplhat po horách a obdivovat divokou přírodu.

Azory kolonizovali Portugalci jen pár let před tím, než Kolombus objevil Ameriku, a skutečně to tu vypadá trochu jako v Jižní nebo Střední Americe. Koloniální architektura, ospalá atmosféra a nádherná příroda člověku až dává zapomenout, že jsme pořád na území Evropské unie. Pro nás cestovatele to má asi největší výhodu v tom, že i tady je zrušený roaming, a tak může člověk bez obav volat domů nebo používat mobilní data. Souostroví tvoří dohromady devět ostrovů, my jsme však navštívili pouze čtyři - São Miguel, São Jorge, Pico a Flores.

Jediné spojení Azor s okolním světem je letecká doprava. Letíme do Lisabonu, což jsou asi 4 hodiny letu, a odtud další dvě a půl hodiny na samotné souostroví. V zimě na Azorech prší, nejlepší období pro jejich návštěvu je tedy určitě léto, kdy se teplota ve dne i v noci drží na příjemných 23 stupních, neprší a je oblačno, což vás chrání před přímým slunečním svitem. V létě stojí letenky přirozeně víc, na hlavní ostrov São Miguel nebo turisticky oblíbenou Terceiru a zpátky se dostanete od šest tisíc korun nahoru. Na druhou stranu letenky jsou při cestě na Azory tou nejdražší položkou.

Po příletu do hlavního města souostroví, Ponta Delgada, nás taxík zavezl k ubytování domluvené přes Airbnb. Na ostatních ostrovech už nezbývá než využít místní kempy, protože soukromé ubytování není buď vůbec dostupné, anebo je hodně drahé. Pouze v Pontě Delgadě narazíte na slušnou nabídku i ceny, za osobu a noc jsme zaplatili asi 380 Kč. Na ostrově je i velké množství kempů, které v závislosti na vybavení a lokalitě účtují zhruba 150 Kč za osobu, musíte však mít vlastní stan, a my jsme si chtěli užít ještě naposledy pohodlí měkké postele. 

Po celém ostrově funguje veřejná doprava v podobě autobusů za pár eur, které vás dovezou kamkoliv potřebujete. Uličky měst jsou úzké, to ale řidiče nedonutí zpomalit. Jezdí jako šílenci, a pokud se náhodou objeví auto v protisměru, prostě vjede na chodník a vůbec si nevšímá jekotu uskakujících lidí. 

Ostrov São Miguel nabízí spoustu nádherných přírodních  i kulturních památek. Určitě nesmíte vynechat zdejší jezera vzniklá v kráteru bývalých sopek, kteá na Středoevropana působí jako z jiného světa. Asi nejvíce dechberoucí je Lagoa Azul, ale za návštěvu stojí i Lagoa do Fogo či Lagoa das Furnas s termálními prameny v okolí.

São Miguel by se dal prozkoumávat klidně dva týdny, tolik času ale nemáme, chceme vidět i další ostrovy. Naše další cesta proto vede na ostrov São Jorge, kam letíme s místní azorskou aerolinkou SATA. Lety mezi ostrovy jsou poměrné drahé, platíme asi 3 tisíce korun na osobu. Dá se plout i trajektem, ten ale pluje půl dne a finanční úspora není natolik velká. Přilétáme na místní letiště, velké spíš jako nádraží, a do pět kilometrů vzdáleného kempu nás odveze náhodný řidič a radí nám, abychom na São Jorge stopovali, protože je to jediný možný způsob dopravy. A opravdu, autobus tady jezdí jen dvakrát denně a potkáváme i mnohem méně turistů než na hlavním ostrově, z něhož jsme právě přiletěli.

V kempu ve vesničce Urzelina si rozděláváme stan, máme krásný výhled na vlny oceánu tříštící se o skaliska. Za ubytování platíme 4€ (100Kč) za noc, v ceně je koupelna s teplou i studenou vodou a hlavně bazén, do kterého každý den načerpají mořskou vodu, protože koupání v moři není možné kvůli ostrým skalám a vysokým vlnám. V celém kempu je jen jedna zásuvka, což nás ale netrápí, protože kromě powerbanky jsme vybaveni i solární nabíječkou.

Konečně se chystáme začít chodit po horách, proto jsme sem koneckonců přijeli. Nejvyšší hora ostrova má sice pouze 1053 metrů nad mořem, ale v momentě, kdy musíme stoupat od mořské hladiny, už nám to tak málo nepřipadá. Vystoupat tisíc výškových metrů nám naštěstí pomůže auto, které jsme si stopli. Místním opravdu nedělá problém zastavit a kamkoliv vás svést, proto po chvíli ztrácíme ze stopování strach.

Teplota se podle nadmořské výšky prudce mění, v kempu u moře je asi 25 stupňů a příjemně svítí slunce, nahoře v horách fouká studený vítr a je odhadem o deset stupňů chladněji. Vytahujeme tak mikiny. Krajina kolem připomíná Jeseníky a jen díky výhledu na moře si můžeme být jisti, že od skutečných Jeseníků nás dělí více než 4 tisíce kilometrů.

Potkáváme další turisty, Američany, a dáváme se s nimi do řeči. Právě mezi nimi jsou totiž Azory docela oblíbenou destinací, protože v období ekonomické recese na začátku 20. století, kdy zde zkrachoval velrybářský průmysl, odešla více než polovina Azořanů do Ameriky. Někteří se sice později vrátili, ale většina tam už zůstala, a dnes si jejich vnuci přijíždí prohlédnout zemi svých předků.

Po cestě z vrcholu dolů nás zastihne průtrž mračen, během minuty jsme promoklí až na kost. Náš kemp je daleko a žádné auto není v dohledu, takže začínáme propadat zoufalství. Naštěstí se zčistajasna na silnici vynoří džíp v němž sedí právě Američané, se kterými jsme se před chvílí seznámili. Zastaví nám a odvezou nás přímo do našeho kempu. Zázraky se dějí.

Po pár dnech odjíždíme trajektem na protější ostrov Pico. Ten je známý především proto, že se na něm nachází nejvyšší hora Portugalska, Montanha do Pico dosahující  nadmořské výšky 2351 m. Je opravdu obrovská a při pohledu na ni nás rychle přechází chuť ji zdolat, jak jsme měli původně v plánu. Celý trajekt sleduje, jak se hora jako tichý maják pne nad souostrovím a rozráží mraky. Trajekt stojí asi 250 Kč a jede jen chvilku, protože ostrovy jsou hned vedle sebe. Většinu pasažérů tvoří místní, využívají trajekt v podstatě jako taxík. 

Kemp Furna vypadá jako ztracené město Inků. Terasy pro stany jsou roztroušeny mezi vysokými stromy a mechem zarostlými zídkami, v korunách stromů zpívají ptáci. V celém kempu je Wi-Fi, což nás příjemně překvapuje, už míň jsme ale potěšěni z krysy, která nás sleduje z vedlejšího stromu. Snažíme se po ní házet kameny, ty jí ale nijak nevadí a ani se nehne, takže si radši přesuneme stan někam jinam, místa je tady dost. V koupelnách teče teplá voda a dokonce je tady i zděná společenská místnost, takže nemůžeme být spokojenější.

Vydáváme se do hor po cestě, která je v mapách značena jako turistická. Po chvilce zjišťujeme, že vlastně jdeme uprostřed pastviny, ale nijak výrazně nám to nevadí. Krávy si nás jen zvědavě prohlíží, nepřibližují se. Ujdeme několik kilometrů, podél cesty začínají růst trnité keře. Vtom se před námi v zatáčce objeví velký býk, jehož jsme evidentně vyrušili při odpočinku. Zastavujeme se. Býk si nás vztekle prohlíží a začíná se zvedat. Snažíme se pomalu a bez prudkých pohybů couvat. To jej naštěstí uklidní, nejde směrem k nám. Všude v okolí jsou ale kamenné zdi s ostnatým drátem anebo hradba trnitých keřů, takže ho nemůžeme obejít a hledání náhradní trasy obětujeme více než hodinu a také ruce i nohy poškrábané od trní.

Trajektem přepolouváme do města Horta a odtud letadlem na poslední zastávku naší cesty – ostrov Flores. Letenka je docela drahá, stojí asi dva tisíce korun, ale jakmile vystupujeme z letadla na malinkatém letišti, přestáváme této investice litovat. Hned je nám jasné, odkud získal ostrov Flores své jméno, je totiž ze všech Azorských ostrovů nejzelenější.

Čekáme před letištěm na autobus, který sem zajíždí dvakrát denně, když v tom kolem nás projede obrovskou rychlostí, ani náznak zpomalení. V zoufalství na něj zamávám dřív, než zmizí za zatáčkou, načež řidič prudce zabrzdí, otevře dveře a začne nám něco portugalsky vysvětlovat. Vypadá dost překvapeně, že těch deset turistů, kteří na Flores právě přiletěli, by chtěli využít jeho autobus.

Autobus nás doveze do vesničky Fajã Grande označované za nejzápadnější bod Evropy. A skutečně se tady člověk cítí jako na konci světa, šumění moře a vodopádu ruší jen křik racků. Místní kemp je jediný na ostrově a na internetu o něm prakticky nenajdete žádné informace. Nakonec se z něj vyklube prostě jen oplocená louka. Když se ptáme majitele nedaleké restaurace, kolik bude chtít za noc, jenom mávne rukou a posunky nám naznačuje, že si tam můžeme stan rozdělat zadarmo, a zve nás do své restaurace. 

Modrá hortenzie, květina charakteristická pro celé souostroví je tady na Floresu doslova všude. Místní si z ní dokonce dělají jakési živé zdi, takže modré pruhy se mezi loukami vinou až za horizont. Celý Flores působí jako rajská zahrada uprostřed oceánu.

I zde nám společnost dělají krávy, které zde na koncept pastvin už úplně rezignovaly a chodí si prostě tam, kam se jim zachce. Často je člověk potká na cestě, jsou ale hlavně zvědavé a mírumilovné, takže se není čeho bát.

Vidíme na lavičce sedět potetovaného dědečka, evidentně bývalý námořník. Začne na nás něco volat portugalsky, když ale vidí, že nerozumíme, přepne do perfektní angličtiny. Ukáže se, že ve dvou letech odjel s rodiči do Spojených států, celý život prožil na amerických lodích a teprve na stáří se vrátil sem do svého rodiště.

Skvělou tečku za všemi kulturními a přírodními památkami udělá návštěva vodopádů Poco da alagoinha. Napůl tropický ráj, napůl nehostinné hory. Napůl Evropa, napůl latinská Amerika. Drsné, ale přesto nepopsatelně krásné, takové jsou Azory.

Klíčová slova: Azory, Azorské ostrovy, cestování

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.