25.10.2016 19:05


Prokletý den Brexitu, aneb smůla padá i na cestovatele

Autor: Alan Chumchal | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Středoškoláci pociťují všemožné touhy a tužby. Pouze málo z nich ale jde za svými sny přímo, navzdory překážkám škodolibého světa. Když se jich namátkou zeptáte, co chtějí dělat, nejspíš se většinou nedočkáte přesné odpovědi, ale tradičního "nevím". Vendula Donátová v tom má ale jasno. Chce objevovat nové kouty světa, pracovat v zemědělství a věnovat se treninku svých ovčáckých psů Yorkiho a Armely. Události ale nejsou vždy příznivě nakloněny cestě za sny.

Vendy Donátová s Yorkim nahánějícím ovce

Vendula Donátová s Yorkim nahánějícím ovce Zdroj: archiv Venduly Donátové

Vendula Donátová pochází z města Vsetína, ležícího na východní Moravě. Bydlela tam se svými rodiči a bratrem až do úspěšného ukončení třetího ročníku tamního gymnázia. Své volné chvíle věnovala svým přátelům a hlavně tréninku svých věrných psů Yorkiho a Armely. "Už jenom to, že jsme si pořídili border kolie, je náhoda. Původně jsem si přála něměckého pinče. Teď jsem ale ráda, že mě přemluvili," vzpomíná s úsměvem Vendy.

Ke svému snu, pasení ovcí s pomocí kolií, se Vendy dostala také neuvěřitelnou souhrou okolností. Tréninkových stanic, zabývajících se právě tréninkem kolií k jejich prapůvodnímu účelu, je v České republice asi jedenáct, což je málo. Vendy se sama sebe ptala, jestli to byla náhoda, nebo předurčení, protože nejbližší tréninková stanice se nachází asi kilometr od jejího rodného města.

Všechno dostalo odlišný nádech po rodinné návštěvě Londýna. Shodli se, že by bylo rozhodně přínosnou zkušeností, kdyby se do Anglie na rok přestěhovali. Vendy si mnula ruce, vždyť v Británii bude rozhodně víc farem, kde bude moct své pejsky trénovat přímo v terénu. Tak bylo rozhodnuto. Jenomže do letadla psi nesmějí a tak se Vendy jako jejich páníček ujala jejich přepravy do Velké Británie. V den, kdy byli Britové nesmírně zabráni do schvalování Brexitu. Něco viselo ve vzduchu, a nebyl to zrovna lustr.

Typická britská krajina Zdroj: Archiv Venduly Donátové

Typická britská krajina Zdroj: Archiv Venduly Donátové

Všechno to začalo 23. června. Odjezd vlakem měla Vendy naplánován hned z rána, aby byla v Olomouci co nejdříve. Tam ji měl čekat soukromý dopravce zvěře do Británie. Řekněme, že kdekdo znající tíhu plné polní výstroje by ji bez meškání politoval, objemný kufr vážící nejméně 30 kilo, krosna napěchovaná k prasknutí a dva psi ozbrojení náhubky. Bezbarierový přistup by jí všechno nesmírně usnadnil, kdyby jím České dráhy na těchto linkách vůbec někdy disponovaly. Ale ono ne.

Namáhavá cesta do Olomouce začínala pomalu ale jistě nabírat zpoždění, vlak z neznámého důvodu dvě věčnosti čekal asi 15 minut jízdy od konečné zastávky. Radostnou atmosféru tomu všemu dodávalo snad jenom slunce blyštící se na obloze. Soukromý dopravce s devítimístnou dodávkou a štěkajícím nákladovým prostorem již nedočkavě přešlapoval na smluveném místě.

V nabídce služeb, které při cestě poskytoval, byla mimo jiné možnost si nechat nabít mobil či notebook. Vendy se rozhodla této služby využít. Jakmile byli Yorki s Armelou usazeni, mohlo se vyrazit. Bručení motoru ani lomoz v prostoru za cestujícími nebylo přes rádio skoro vůbec slyšet. Ujeli kilometr, dva, a najednou se atmosféra v dodávce změnila. Highway to Hell náhle utichlo a dodávka sjela na nejbližší benzínku. Chvíli se zepředu ozývalo nějaké štrachání, potom si jeden z řidičů co nejdiskrétněji zanadával. Jelo se dál.

Před Plzní se Vendy ohlásil notebook s baterií kolísající na 15 %. Pomalu, šokovaně si sundala sluchátka a zeptala se řidičů: “Proč se můj notebook nenabíjí?” Po odpovědi měla právo se cítit ještě více šokovaně: “No, řekněme, že nám ten tvůj notebook spálil náš jediný adaptér a rádio, proto se nenabíjí…” Rozhodla se pominout to, že jí to mohli alespoň oznámit. Ještěže si s sebou vzala i knihu. No počkat, snad si vzala knihu... V batohu ale našla pouze blok a tužku. Dala se alespoň do kreslení.

Ve chvíli, kdy se už všechno zdálo být v naprostém pořádku, se zpoždění ze zasekaných českých dálnic opět prohloubilo. Málokdy se vám stane, že stojíte na německých dálnicích. Ale celá tato požehnaná cesta do Británie jakoby byla lemována rozličnými neštěstími. Takže stáli. Havárie jim zablokovala cestu skoro na tři nekonečné hodiny.

Řidiči zářící štěstím, že už opět jedou, zapomněli dodávku nakrmit. A jak to tak bývá, když do auta nelijete dostatečné množství pohonné hmoty, dříve nebo později se musí zastavit. Vendy si ve tmě, těsně za hranicemi Nizozemí všimla, že jsou řidiči nějací nesví a neustále něco vyhlížejí. Nemohla tušit, že vyhlížejí benzinovou stanici. “Super, už jen kilometr,” okomentoval jeden z řidičů kolem propluvší značku. Jenomže ve chvíli, kdy se benzínka tyčila jako hrad na obzoru, motor dozpíval a zhasl. Byli nuceni zastavit na krajnici v dost nepřehledném úseku. Cestující se mezi sebou ustaraně dohadovali, co se asi stalo. Psi a třicet ježků, kteří měli ze záhadného důvodu také cestu do Británie, se do debaty podle hluku nejspíš chtěli zapojit také. Že došel benzín cestujícím prozradil řidič v reflexní vestě, ozbrojený kanystrem. Otevřel dveře a málem byl vzduchovou bublinou smeten pod kolem jedoucí kamion. Nepřehledný úsek. Ani výstražný trojúhelník za dodávkou cestující zrovna neuklidnil. Řidič-kaskadér se po dlouhých dvaceti minutách nakonec vrátil celý, nesražený.

Konečně dorazili k Eurotunelu, kde bylo nezbytně nutné zaregistrovat převážené psy. Aby pro tuto cestu nebylo smůly dost, jedna fenka z Ukrajiny, jedoucí bez svého páníčka, neměla v razítku adresu a telefonní číslo veterináře. Tuto maličkost byrokratický aparát shledal nepřípustnou. Fenka jet nemohla. Venda si všimla, že jeden z řidičů již vykazoval auru člověka smířeného se svým neštěstím. Celou situaci suše okomentoval, že se mu to stává v jenom kuse a ví o psím hotelu, kde ji budou moct prozatím ubytovat. Takže koupili lístek na čtyři hodiny ráno s tím, že perfektně stíhají. Do jeho paměti ani paměti jeho kolegy se zřejmě nevryl fakt, že zmíněný hotel se otevírá až s úderem šesté hodiny. Bylo v něm temno, nikde se nesvítilo a telefon nikdo nebral. Zaparkovali tedy dodávku naproti a hlídkovali, jestli se někdo nerozhodne takto brzo navštívit toaletu. Byla to právě Venda, venčící Yorkiho s Armelou, kdo o půl páté ráno zaznamenal světlo ve třetím patře budovy. Její zpráva pročísla ospalý nádech ve vozidle. Za mírné pomoci hlasivek a kamínků u krajnice se jim povedlo zalarmovat obyvatele, první ubytované psy a potom i neznámo proč nevraživé majitele.

Vendy Donátová s Yorkim

Rychle plující mraky nemohly lépe vystihnout jejich úprk k Eurotunelu. Nenávratně se blížila pátá hodina a jejich lístek byl přeci jen na čtvrtou. Lístek pro velkou dodávku plnou lidí, psů a ježků stál kolem 700 euro. Další náklady na tak dlouhou cestu byly nepřípustné. Štěstí bylo, že byrokratický aparát byl vyměněn, takže vzhledem k předešlé registraci nemuseli platit znovu. Všichni si nesmírně oddychli. Jenomže opět museli skoro hodinu čekat, protože vlak Eurotunelu měl také zpoždění. Nakonec Velká Británie otevřela svou náruč a pustila je, aby si projeli Londýnem v jeho největší dopravní špičce...

Z obyčejně osmnáct hodin trvající cesty se stala cesta dvacetiosmihodinová. Do toho všeho ještě si ještě Británie odhlasovala výstup z Evropské Unie. Vendy úspěšně dopravila své kolie do Anglie a po tolika strastech zjistila, že v Británii vyskytují farmy, kde by se psy trénovala, podobně často jako v České republice. Jediné co nalezla blízko svého domova je zemědělská škola, kterou s nadšením navštěvuje. Až po dvou měsících pilného hledání konečně našla farmu, kde by mohla trénovat. Nakonec tedy sklízí zasazené ovoce. Po vší té smůle chutná opravdu velice sladce.

Klíčová slova: cesta, uskutečnění snu, všudypřítomná smůla, příběh

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.