27.03.2015 20:50


Proč bychom se nehecli aneb padesátikilometrové putování temnou nocí a ledovým větrem

Autor: Martina Vrtělová | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Deru se do strmého kopce skoro po všech čtyřech. Sípu jako silný kuřák při projížďce na kole po Vysočině. Nohy mi vypovídají službu, prostě už odmítají lézt dál. Chytám se každého pařezu, každého stromku, abych mohla alespoň na chvilku vydechnout. Stejně to nepomáhá. Zezdola ten kopec vypadal rozhodně menší. Teď už je ale pozdě na to vzdát se. Jediná cesta vede nahoru, semper avanti, vždy vpřed. Pouštím se pařezu a z posledních zbytků sil se škrábu až na vrchol Hostýna, k cíli mé padesátikilometrové noční pouti.

Už třetí rok se mi na Facebooku objevila událost Železný poutník. Tato křesťanská putovní akce se koná pravidelně o víkendu před Květnou nedělí, jedná se tedy o jakési postní pokání. V pátek večer vyjdou poutníci ze Svatého Kopečku u Před poutí.Olomouce a v sobotu ráno dorazí na Svatý Hostýn nad Bystřicí pod Hostýnem. Zní to jako příjemná noční procházka, dokud si člověk nespočítá, že tato dvě poutní místa od sebe dělí 50, slovy padesát, kilometrů.

V minulosti se poznal poutník podle toho, že v ruce svíral poutnickou hůl. V moderní době se poutník pozná podle toho, že v ruce svírá hole trekingové. V bazilice Navštívení Panny Marie se tísní na čtyři sta poutníků, polovině z nich trčí z batohu teleskopické hůlky. Na Svatém Kopečku právě začíná úvodní mše dnešního nočního putování.

Před dvaceti lety tu mí rodiče volali na Jana Pavla II.: „Svatý Kopeček plný tvých oveček!“ Dnes tu stojím já se svým průvodcem Ondrou Kopčilem a snažíme se udržet pozornost při kázání. Ondra jde letos Železného poutníka poprvé, stejně jako já, ale jinak má s pochody, zvláště těmi nočními, daleko větší zkušenosti. Na rozdíl ode mě například myslel na to, že v průběhu cesty bude třeba se občerstvit. Proto jeho batoh ukrývá kromě termosky s čajem i malou lahvičku se slivovicí. Později mu za ni budu velmi vděčná.

Otec Marián Pospěcha, kněz, který pouť založil a nechyběl na jediném ročníku, se rozvykládal o významu poutě. „Putování je symbolem také naší životní cesty. Je to čas rozmyslet si, kam svým životem směřujeme. Cílem našeho života je nebe. A není důležité, kdo do cíle přijde dřív, důležité je tam vůbec dorazit. To mějte na paměti i při naší dnešní cestě. Pouť není závod,“ klade nám otec Marián na srdce. Letos jeho pouť dosáhla plnoletosti, neboť je tSvatý Kopeček.o osmnáctý ročník. A počet účastníků je každý rok o něco vyšší. Kázání pokračuje, ale já už jsem dávno ztracená v myšlenkách. Na lavici přede mnou někdo vyryl slova: semper avanti, latinsky vždy vpřed. Takové heslo se bude dnes ještě hodit.

Než se vymotám ze svých myšlenek, mše už skončila. My stojíme před bazilikou a čekáme, až se dá průvod do pohybu. Je půl osmé večer, úplná tma, jen pod námi svítí Olomouc. Podobný výhled tu měl i Jiří Wolker, když trávil prázdniny u babičky. Ondra nalévá z termosky čaj pro zahřátí. Dnešní noc bude studená, nebe je bez mráčku a navíc fouká studený vítr. Vycházíme. Vepředu vždy někdo nese malý dřevěný kříž, za ním se postupně řadí poutníci a poutnice, mladí, staří, babičky i vnoučata.

Pravá, levá, přední, zadní, hlavně ve tmě neupadni

Scházíme dolů z kopce, z vesnické cesty osvětlené lampami odbočujeme na tmavá pole a míříme do lesa. Je jasná novolunní noc, v níž hvězdy září na obloze jako studené LED zářivky. Stejně jako mnoho dalších lidí si pod nohy svítíme čelovkami. Celá pouť se táhne jako dlouhý had. Lidé jdou za sebou po dvou, po třech, po čtyřech. Když jdeme po silnici, někteří si na batohy připínají červené blikající světlo, aby je projíždějící řidiči viděli. Asi si musí klepat na čelo a přemýšlet, co to je, takový zástup. S postupem noci aut ubývá a my se už nemusíme mačkat u krajnice.

Studený vítr nepřestává foukat, ale naštěstí jsem se už rozchodila a zahřála nohy. Je to příjemná procházka, možná trochu vyšším tempem, ale to není nic hrozného. Had putujících je ještě vcelku pospolitý, noha střídá nohu, batoh následuje batoh. Lidé si povídají, smějí se, ale tak nějak tiše, skoro až intimně, aby nerušili ty, kteří se modlí. Cesta pěkně ubíhá a já zjišťuji, že ztrácím pojem o čase. Prostě jen jdu a jdu, následuji ty přede mnou a užívám si tohoto zvláštního společenství. Proto se Canterburské poZápad slunce.vídky odehrávají při dlouhé pouti, atmosféra přímo láká k povídání.

První zastávka je ve Velké Bystřici, po pěti kilometrech cesty. Ještě devětkrát tolik. Otec Marián se postavil na vyvýšenou kašnu uprostřed náměstí, na němž jsme se všichni shromáždili. „Když jsme s poutí začínali, chodilo nás asi dvacet. Vždycky jsme udělali kolečko a řekli jsme si navzájem, kdo jsme a co od pouti čekáme. Dneska bychom tu zůstali do rána,“ začíná otec Marián vzpomínat na první ročníky. Od té doby, kdy pár šílenců vzalo ruksak a chodilo celou noc, se pouť stala oblíbenou tradicí. Sešli se zde věřící i nevěřící z Moravy, Čech i Slovenska. Kromě otce Mariána je tu ještě jeden poutník, který nevynechal ani jeden ročník.

Po zastávce vycházíme z vesnice a opět nás zahaluje tma. Začínám si uvědomovat, že mám nohy. Doteď to šlo skoro samo, levá střídala pravou jako nic, a najednou se objevují první bolesti chodidel a kolenou. Kolem rytmicky klepou trekingové hole o asfalt. Předbíhá nás mnoho lidí, mladých i starých, ale nám to nevadí, my si jdeme svým tempem, o němž doufáme, že nám vydrží až do cíle. Pro ty, kteří by nebyli schopni dojít nebo kteří by nutně potřebovali lékařské ošetření, je zde mikrobus se zdravotníkem. Pravidelně projíždí kolem průvodu tam a zpátky, občas někde zastaví a zdravotník s řidičem kontrolují, zda je všechno v pořádku.

Přituhuje v nohou i na teploměru

Ubývá aut na silnici. Anakonda se začíná skupinkovat na menší užovky. Když jdeme mimo vesnici, málem bychom ani neviděli, jak daleko jsou lidé před námi, kdyby nebylo červených blikaček. Ty se staly šikovnými ukazateli, kudy máme jít dál. Přestože jsme dostali mapu, sami bychom netrefili.

„Tak co, Marťo, dáme siPoutníci se chystají vyrazit.?“ nabízí mi Ondra loka z malé plastové flaštičky. V tomto případě je slivovice lék, který příjemně zahřívá a posiluje. Je deset, před námi je ještě asi osm hodin cesty. Dá se vůbec ujít padesát kilometrů? To jako bychom šli z Brna do Velkého Meziříčí!

Za Tršicemi na nás čeká první větší kopec. Sil mi pomalu ubývá. Nohy už bolí úplně celé, ramena jsou otlačená od batohu, ale nic se nedá dělat, musíme dál. Ještě jeden hlt slivovice a semper avanti! Vždy vpřed! Kromě sil ubývá i slov, až nakonec zmlkneme docela. Přichází čas na modlitbu, abychom tomu všemu dodali duchovní rozměr. Abychom těch padesát kilometrů nešli jen tak nazdařbůh, ale na „Zdař Bůh!“

Vcházíme do Prosenic. Je opravdu možné, že jsme v půli cesty? Je to tak nádherný pocit. Teď nás čeká pořádná přestávka s teplým čajem - protože ten Ondrův už aspiruje na ice tea - a se svačinou - protože nám už žádná nezbyla.

V kulturním domě se tlačí asi stovka poutníků. Stovka už odešla a stovka ještě přijde. Je tu teplo, světlo a hlavně židle k sezení. Vystojíme frontu na čaj a usedáme ke stolu, který je plný buchet. Hodné tetiny z místní farnosti napekly a teď nás obsluhují. Před námi je dalších pětadvacet kilometrů s rozbolavělýma nohama, unaveným tělem, tmou, větrem, bez jakékoliv další zastávky. Ale teď je chvíli po půlnoci a my se můžeme cpát koláčky.

Zvedáme se. Oblékáme. Vyrážíme. Je čas smutku a čas radosti.

Teď už je mezi námi poutníky hodně velká vzdálenost, aspoň sto metrů. Nohy příšerně bolí, ale snažíme se na to nemyslet. Když je nejhůř, zastavíme a na chvilku se posadíme, ale pak hned jdeme dál. Už tak jsme na chvostu poutě, nemůžeme přece dojít úplně poslední. V sedm hodin ráno má být na Hostýně druhá mše, a na té nesmíme chybět. Musíme pouť zvládnout, třebaže se to teď zdá jako nadlidský úkol. Navzájem se podporujeme, abychom neustávali, semper avanti. Kdybych šla sama, už stokrát bych se chtěla na všechno vykašlat. Ale kvůli Ondrovi nemůžu. Jdeme v tom spolu. A spolu taky dojPůlnoční svačina.deme.

„Zahrajeme si hru, kdo uvidí první Hostýn, jo?“ obracím se na Ondru. Ten jenom kývne. Nohy už nám zdřevěněly natolik, že se teď bolest zdá menší. Šlapeme skoro automaticky, protože víme, že šlapat máme. Střídáme asfalt s chodníkem, který je přeci jen měkčí. A když náhodou narazíme na trávu, mankote, to je krásný pocit.

„Vidím Hostýn!“ radostně zakřičím, když uvidím zlatavé světlo vznášející se nad obzorem. Nic jiného to taky nemůže být. Říká se, že co je vidět, není daleko. Kdyby. Ondrovi se teď jde dobře, tak jej poprosím o další lok slivovice. Rozjaří mě tak akorát, abych rozehnala únavu a Ondrovi stačila. Můj motor jede na etanol. Jenže jak mě Ondra vidí, dostane chuť a lokne si taky. A za chvilku mu nestačím. Takže jej znovu požádám a znovu si dám, ale tentokrát mu přísně zakážu též se napít.

Pavlovice u Přerova. Dřevohostice. Bystřice pod Hostýnem. Cože?! Bystřice! Už jsme skoro tam, už tam budem!

Mistrovský výplaz a závod se sluncem

„K cíli osm kilometrů,“ zahlásí automaticky mladík stojící před hospodou, když kolem něj projdeme. Je po čtvrté ráno a on zřejmě stejně jako my celou dnešní noc nespal. A zřejmě tu stojí už dlouho a zřejmě se jej taky ptala celá řada poutníků, jak daleko je to na Hostýn. Když se blížíme k bystřickému zámku, obloha v dáli už není černá, ale tmavě modrá. Ptáci začínají své ranní chorály, ve vzduchu je cítit jaro. Když v pět hodin ráno stojíme na úpatí kopce, čelovky už nejsou potřeba.Východ.

Celou dobu jsem se snažila nemyslet, že až ujdu to dlouhatánskou trasu, bude mě čekat úkol ze všech nejobtížnější: vyškrábat se na 734,6 metrů vysoký kopec Hostýnských vrchů. Teď ta chvíle nastává, teď musím ukázat, co ve mně je. Mírně navýšíme tempo a jdeme vstříc hoře. Ondra trochu pookřál, na Hostýn už vyšel snad stokrát, zato já netuším, co mě přesně čeká.

Pohodlnou asfaltovou cestu vystřídala lesní. Když procházíme Chvalčovem, sípu jako stará kráva. Ondra je o kus přede mnou, ale je kamarád a co chvíli na mě čeká. Vlastně mě táhne, a to je dobře. Předcházíme dokonce několik poutníků. „Neproběhnem se nahoru?“ ptá se mě Ondra s nevinným výrazem, takže si nejsem jistá, zda to myslí vážně či zda si ze mě utahuje.  A škrábeme se dál.

Zastavíme se pod strkem, jehož úhel stoupání by mohl být asi sedmdesát stupňů. Zkoumavě se dívám vzhůru. „Když se tam vyškrábeme, kde se přesně objevíme?“ ptám se opatrně. „U lesní kaple, to už je pod schody ke kostelu,“ svádí mě Ondra. A já se nechám. Teď už vážím každý krok a čím míň jich bude, tím líp pro mě. Zhluboka se nadechnu a jdu vstříc poslední dnešní překážce.

Deru se do strmého kopce skoro po všech čtyřech. Sípu jako silný kuřák při projížďce na kole po Vysočině. Nohy mi vypovídají službu, prostě už odmítají lézt dál. Chytám se každého pařezu, každého stromku, abych se mohla alespoň na chvilku vydechnout. Stejně to nepomáhá. Zezdola ten kopec vypadal rozhodně menší. Teď už je ale pozdě na tozvládli jsme to! vzdát se. Jediná cesta vede nahoru, semper avanti. Pouštím se pařezu a z posledních zbytků sil se škrábu až nahoru, kde začíná zábradlí.

S úlevou se rozvalím na lavičku a pár minut jenom vydechuji. Páni, jsem vážně dobrá, zvládla jsem to! Aha, jasně, ještě ne, ještě mě čeká 250 schodů k bazilice Nanebevzetí Panny Marie. Ale to je jako nic oproti tomu, co už mám za sebou. Přidržuji se schodů a nahoru se vytahuji po rukou. Nohy, ztuhlé zimou, námahou a jednotvárným pohybem, odmítají pokrčit kolena tak, abych do schodů pohodlně vyšla. Chodím jako kačena.

Konečně jsme nahoře a konečně, v šest hodin ráno, vidím slunce, které se na oblohu vyhouplo jen před malou chvílí. Bože, to je taková nádhera! V životě jsem neviděla krásnější svítání. Je to neuvěřitelné, právě jsem prochodila noc. A teď, tohle svítání, tady, to je prostě dokonalé. Nádhera. Nic se tomu nevyrovná. Za hodinu mě čeká mše, na níž budu únavou usínat. A pak ještě cesta zpátky, autobusem do Bystřice a z Bystřice smluvený odvoz domů. A pak prospím celý den. A nebudu moct pořádně chodit. A všichni umřou, jakmile si sundám boty. A v šalině nebudu moct pouštět staré babičky sednout a ony se na mě budou pohoršeně dívat. Nic z toho mi ale nezkazí krásu ranního úsvitu, pro který jsem si poprvé v životě došla.

Klíčová slova: Železný poutník, Svatý Kopeček, Svatý Hostýn, pouť, půst

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.