25.04.2018 13:15


Pro nás savce jsou přirozené přírodní zvuky, říká muzikoterapeut Matěj Lipský

Autor: Nikita Rybová | Kurz: On-line žurnalistika | Kategorie: Uchem Brna

Lidé si nedopřávají dostatečnou duševní hygienu, kterou představují obyčejné přírodní zvuky, jako je déšť, tekoucí potok, šumění lesa, zvuk včel či zpěv ptáků. Přitom je naše společnost zahlcená takzvaným akustickým smogem, který nás nevědomky unavuje. O účincích zvuku jsme mluvili s muzikoterapeutem Matějem Lipským.

Autor: Nikita Rybová

Audio

    Pozitivně působící přírodní zvuky.
         
    Autor:

Co je to vlastně muzikoterapie?

To je asi jedna z nejtěžších otázek. To, na čem se v podstatě všichni shodneme je, že se hudba používá k terapeutickému cíli, to je základ. Můj pohled pak je, že je to hlavně o vztahu mezi terapeutem a klientem a hudba je prostředkem k naplnění nějakého mimohudebního cíle. Nám nejde o to naučit klienta hrát na nástroj, ale třeba rozhýbat mu prsty, aby se dokázal najíst. Nebo aby dokázal hrát na buben, ale ne z toho důvodu, aby z něj byl bubeník, ale aby vybil nastřádanou tenzi nebo agresivitu.

Jak to v praxi probíhá? Sednete si na gauč a společně s klientem si zazpíváte, zahrajete?

Vždycky říkám klientům nebo rodičům dětí, že pokud chtějí chodit ke mně, musíme se vidět alespoň pětkrát, protože já z jednoho sezení nepoznám nic. Prvních pět setkání diagnostikuji. Klient přijde na první sezení nastavený jako k doktorovi, chová se trochu jinak. Někdo se bojí, někdo se stydí. Během prvních pěti sezení se utvoří alespoň malinký vztah a já toho člověka začínám poznávat. Tehdy jsem teprve schopný stanovit si cíl terapie a sledovat případné kontraindikace – jestli něco nepůsobí vyloženě nezdravě a jestli není nějaká jiná terapie, která by mu pomohla rychleji.

Pro které klienty je tato léčba vhodná a pro které se naopak nehodí?

My jsme v knize Základy muzikoterapie sepsali obecné kontraindikace, já s nimi ale jako spoluautor úplně nesouzním. Je to dobré pro inspiraci, nicméně já sleduji konkrétní indikace. To znamená, že zkusím muzikoterapii s každým, ale pokud něco působí vyloženě nezdravě, například že hudba opakovaně vyvolává epileptický záchvat, potom je nesmysl muzikoterapii dělat. To ale neznamená, že nebudu bubnovat nebo dělat muzikoterapii s epileptiky. Například u nás v Tloskově jsme zrovna měli punkovou kapelu. Zvládli ji i lidé, co mají epilepsii a neprojevily se u nich žádné záchvaty. Samozřejmě jsme ale použili speciální světla, a tak dále.

Jaké další nemoci se dají muzikoterapií léčit?

My to dělíme podle cílů, ke kterým se dá přiřadit onemocnění nebo postižení. Takže máme buď cíle rehabilitační, edukační nebo medicínské. Dám vám příklad. Máme dítě s mentálním postižením, pro které je složité zvládnout úkony mytí rukou. Nechápe, jak jdou za sebou – jestli si nejdřív pustí vodu nebo si utře ruce. My spolu složíme písničku o mytí rukou, dáme do textu přesnou posloupnost a dítě si zpívá, při tom to dělá a je schopné si umýt ruce. Taky máme člověka po mozkové obrně, který odmítá rehabilitaci, ale zároveň není schopný dát si lžíci k puse, strava se mu musí podávat. Ve chvíli, kdy je motivovaný hrát na nástroje, můžeme pracovat s fyzioterapeuty nebo samostatně a můžeme ho rozhýbat natolik, že je schopný udržet lžíci, dát si ji cíleně k puse a sám se najíst. Pak například hledáme pomocí hudby příčinu traumatu nebo duševního onemocnění. Mapujeme hudební historii, to znamená, že hledáme, jaká hudba se váže k určitému životnímu období. Velmi často se ukazuje, že tam, kde došlo k nějakému traumatu, hudba není. A když se nám ji podaří najít, tak se často odkryje i trauma. Protože když hudbu člověk slyší, tak mu vyvolá všechno včetně vůní. S medicínskými cíli pracujeme třeba u předčasně narozených dětí, kterým do inkubátoru pouštíme zpěv ženy nebo nejlépe matky, aby rychleji přibývaly na váze a stabilizovaly se.

Jak byste charakterizoval druh hudby, která má terapeutické účinky?

Používáme hudbu, která buď vzniká přímo od pacienta nebo kterou zná, ale i nezná, právě aby ho nezavála někam jinam. Vždy se váže k tomu člověku a víme, proč s ní pracujeme. Když je nějaká hudba vyloženě nevhodná, vyřadím ji.

Fungují i obyčejné zvuky jako balzám na duši? Třeba zpěv ptáků, zvuk deště, šumění lesa nebo třeba smích.

Určitě ano! My muzikoterapeuti dokonce doporučujeme chodit do lesa nebo poslouchat potok. Přírodní zvuky jsou pro nás přirozené, jsme savci a patříme do přírody. A je to opravdu duševní hygiena, když si člověk někam zajde a aktivně se zaposlouchá. Euro-americká společnost je totiž zahlcená takzvaným akustickým smogem. Když jdete do obchodního centra, z každého obchodu hraje nějaká hudba. Člověk pak vyleze úplně vyždímaný, a to nejen proto, že tam je hodně lidí nebo že je ve stresu a spěchá. Je to dané akustickým smogem, ze kterého mu není úplně dobře.

ČTĚTE TAKÉ: Hlukem není hlasový projev osoby nebo zvířete, vysvětluje odbornice

Jaký je rozdíl mezi hudbou v rámci sezení s muzikoterapeutem a zpíváním ve sprše nebo s kamarády u táboráku?

Že tam nemáte terapeuta... Zpěv může mít terapeutický efekt. Naopak, čím víc zpíváte, tím víc prospíváte svému tělu. Rozdíl je ale v tom, že terapeut dokáže diagnostikovat problém a vymyslet postup, jak se k němu dostat. Například u lidí, kteří vůbec nekomunikují, může muzikoterapeut indikovat hudební improvizaci, aby si zkusili být v komunikaci dominantní, protože jinak to v životě nezažijí. To se později může stát spouštěčem rozvoje řečového potenciálu. Kdežto když si doma bude dítě jen hrát na nástroj, tak také bude komunikovat prostřednictvím nástroje, ale nikdo o tom nebude vědět.

Zajímalo by mě, jestli k vám někdy přišel pacient, který neměl hudební sluch nebo třeba necítil rytmus?

Já říkám, že k nám přicházejí zakletí lidé. Mezi osmým a devátým rokem života dítěte nabývají na významu spolužáci a zároveň jsou tu významní první, rodiče, a významní druzí, to jsou učitelé. Je to věk, kdy se děti začínají srovnávat a poznávat, že někdo má lepší rytmus, někdo líp zpívá, někdo líp maluje. A když do toho zasáhne někdo z významných a řekne, že nemají rytmus nebo zpívají falešně, tak se dítě uzavře a přestává malovat i zpívat. A tohle zakletí má až do dospělosti. Ale my muzikoterapeuti víme, že každý má rytmus, ale každý svůj. A jak říká Zdeněk Šimanovský: ,,Není falešného zpěvu, jsou jen tóny jinde.” Největším problémem jsou muzikanti, kteří naopak umí na nástroje, protože jsou zaměření na výkon a myslí, že musí něco předvést.

Stalo se vám, že z terapie odešel klient, protože to pro něj nebylo vhodné?

Měl jsem dětské klienty, u kterých bylo vidět, že je hudba zdržuje. Byli víc technicky zaměření, tak jsme se pak s rodiči domluvili, že to po diagnostické fázi ukončíme. A dal jsem jim doporučení, co by bylo vhodnější.

Co byste poradil lidem, kteří chtějí s muzikoterapií pracovat sami doma?

Sami doma ji mohou praktikovat, ale je potřeba, aby šli za terapeutem a věděli, proč ty věci praktikují. Je to stejné, jako když si lék na předpis koupíte na internetu bez předpisu, pak ho užijete a v horším případě vám může uškodit, v lepším případě nebude působit. Když jde člověk k muzikoterapeutovi, ten udělá diagnostiku a najde, v čem by mu hudba mohla pomoct – ať v rehabilitační, psychoterapeutické nebo medicínské oblasti – tak to pak člověk může praktikovat doma, ale ví přesně, co dělá.

 


Matěj Lipský je psycholog, speciální pedagog a muzikoterapeut. Pracoval mimo jiné v Dětském centru Thomayerovy nemocnice, vyučoval muzikoterapii na Karlově Univerzitě v Praze a na toto téma také vydal mnoho odborných článků a publikací. V současné době je ředitelem Centra sociálních služeb Tloskov a zakladatelem Muzikoterapeutické asociace České republiky.

Klíčová slova: muzikoterapie, zvuk, psychoterapie, matěj lipský, akustický smog

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.