22.03.2018 18:24


Přivítat jaro můžete i bodlákem. Stačí pár třpytek nebo zlatý sprej

Autor: Adéla Formánková | Kurz: Stisk | Kategorie: Zpravodajství

Lucie Králíková, která vystupuje pod značkou Efemér, přivezla do Galerie města Blanska zpracování dávných tradic současným způsobem. Kromě zhlédnutí výstavy si účastníci setkání mohli 20. a 21. března vyzkoušet, jaké to je vytvářet tradiční křesťanské ozdoby oslavující příchod jara z produktů městské divočiny. Tedy z květin, kterým lidé běžně nevěnují příliš pozornost a najdete je na rumištích a městských smetištích.

Audio

    V části rozhovoru Lucie Králíková hovoří o práci s dětmi v přírodě.
         
    Autor: Adéla Formánková

Lucie Králíková, která vystupuje pod značkou Efemér. FOTO: Adéla Formánková

Blansko – V městské galerii si lidé mohli 20. a 21. března vytvořit ozdoby z darů městské divočiny na oslavu příchodu jara. Dílny Lucie Králíkové se soustředily na tvorbu předmětů podle starých zvyků, ale v režii dnešních podmínek městské krajiny. Děti i dospělí si mohli prohlédnout výstavu její tvorby týkající se postní doby a vyrobit si ozdoby z květin a dřevin, které jim poskytly kousky přírody mezi městskou zástavbou. 

Tématem včerejšího setkání byly Velikonoční zvyky a tradice. Jaké rostliny se s nimi pojí?

Včerejší setkání jsem spojila s postní dobou, která je před Velikonocemi. Vždy pracuji s tím, co je právě aktuální. Poslední postní neděle bude o víkendu – říká se jí květná. To se sbírali všelijaké druhy dřevin. První, co kvetlo, byla kočička a líska. Dále se sbíralo to, co mělo rychlý efekt vykvétání, takže ovocné stromy. Nechaly se rašit v teplé místnosti, aby vykvetly, a dělaly se z toho různé typy kytic. A potom na květnou neděli šli lidé do kostela s kyticemi, které si svázali. V kostele se kytice posvětily a potom měly být naplněné různou silou. Zapichovaly se do pole, aby byla dobrá úroda. V té době lidé s krajinou hodně souzněli. Byli závislí na tom, jestli se urodí nebo neurodí, tak měli různé pojistky. Vše bylo spojené s vírou v Boha. 

Kromě výstavy máte ve workshopu zařazené vytváření ozdob z městské divočiny. Co to pro vás znamená? 

Je to krajina, která nás čím dál víc pohlcuje a je typická pro město. Jsou to ty nejvíce opomíjené květiny, které lidi moc nezajímají. Zvládnou městské podmínky a jsou specifické, protože dusí všechno ostatní, takže vzniká něco nového. Jsou to zlatobýly, křídlatky, akáty a další. Hodně se o tom napsalo, ale stále se neví, co s tím. Ale já si myslím, že do města patří, a to je můj posun. Předci drželi symboliku květin – každá měla svůj úkol. Jedna je ochraňovala, druhá byla proti bleskům, další se dávala pod rohožku a jiná do sklepa. Ale k městské divočině takové příběhy nemáme – třeba ke zlatobýlu kanadskému. Baví mě s takovými květinami pracovat, právě protože patří do města. A zároveň to není ta běžná líbivost, ačkoli pro mě představují velice zajímavý vizuál. 

Jak jste ozdoby z městské divočiny včera s účastníky tvořili? 

Lidé vždy očekávají nějaký návod. To nemám ráda a snažím se tomu vyhnout. Řekla jsem jim, jaké máme období – že vyrábíme líto, které přináší jaro. Takže to můžou brát tak, že vyrábí objekt, který někomu dají jako dárek. A ten si jej může dát třeba na zahradu. Účastníkům jsem povídala o lítě, že je to pozitivní zvyk a co se na něj dělalo. Vyráběli jsme ozdoby. Předci využívali ke zdobení dřevin různé květy z papíru, řetízky, vejce nebo svaté obrázky. Ale já nechci vytvářet lidovou kopii. Zkouším, jak se s tím lidé popasují, když to zdobí jen z toho, co se najde na rumišti. Takže jsme větvičky buď pozlatili nebo jsme tam přidali třpytky. Mám ráda, když si z toho trošku uděláme legraci – nebrat to tak vážně a zkoušet různé polohy. 

Žáci se na dopoledním workshopu vydali pro květiny a klacíky do městské divočiny. FOTO: Ludmila Korešová

Prezentujete tradice tak, aby se pouze slepě nenásledovaly, ale aby se do nich vnuklo trošku víc současnosti. Podle čeho při tom postupujete?

Já sama se snažím najít cestu, jak to dělat správně. Nemám žádný návod. Proto mám ráda setkání s veřejností jako bylo včera, kdy se o zvycích můžeme společně pobavit. Ptám se lidí na různé věci, a tím přicházím na nové cesty. Chci vydat knihu – spolu s fotografkou objíždíme celou republiku a sledujeme zvyky, které se na určitých místech v republice dochovaly. Přímo se jich účastním, dívám se, jak to celé probíhá a bavím se o nich s místními. Takhle to sledujeme a já se potom snažím to zopakovat v Brně nebo někde ve městě. Teď se snažím o takový nadstandard, že do toho chci zapojit lidi. 

Jak si takové zapojení lidí představujete?

Chci vyhlásit konkurz pro lidi, kteří by se toho se mnou chtěli účastnit. Vycházeli bychom společně do krajiny a já bych jim říkala, které květiny se dříve trhaly a jaké jsou kolem nás teď. A udělali bychom společně třeba božítělovou posýpku, která se dělá na jednom místě v Jižních Čechách. Lidé už pořádně ani neví proč, ale stále ji dělají. Vysypávají různé obrazce z květin a potom chodí po vesnici a dívají se, jak to mají jejich sousedé a vzájemně si to hodnotí. Je to taková sousedská akce. Říkala jsem si, že by to bylo skvělé udělat v centru města. Kdybychom si tam vysypali nějaké objekty z květin a při tom bychom se vzájemně poznávali. Objížděli bychom Brno v tramvaji a dívali se, kdo co vytvořil. Mohla by to být i taková soutěž. 

Z čeho vyplynula pomyslná propast mezi smyslem tradice a jejím současným následováním?

Stále pracujeme s rostlinným materiálem, ale už žijeme v úplně jiné době, než z jaké tradice pochází. Krajina kolem nás se změnila. Většina z nás žije ve městě, už nežijeme na vesnicích jako kdysi. Skoro nikdo nemá pole a sady, ke kterým by měl úzký vztah. Ztrácíme vazby na naši půdu, a tím pádem nemůžeme replikovat starý zvyk, který vychází z bytostného sepjetí člověka s krajinou. Zajímám se o spojení současného městského člověka se starou tradicí. Chci, aby je lidé slavili, ale zároveň aby věděli, proč se to dřív dělalo. 

Kromě workshopů a výstav vytváříte dekorace na svatby. Jak se na ně připravujete?

Věnuji se tradicím a beru to tak, že svatba je jedna z nejdůležitějších. Když dělám svatbu, tak s lidmi hodně mluvím. Zjistíme důvod, proč budeme něco vytvářet, a já potom jdu a udělám to. Natrhám to, co chci, a zbytek hodím na kompost. Svatební byznys je dnes finančně náročný, já mám ekologický přístup. Nechci, aby se květiny dovážely z daleka. Nemám nic proti tulipánům, ale používám je v květnu, kdy u nás kvetou. Přišlo by mi dobré vrátit se k tomu, jak to bývalo. Existovala česká zahradnictví, skleníky a záhony. Sice byl omezenější sortiment – nebyly k dostání květiny z Afriky. Ale lidé si vystačili. Přijde mi škoda používat drahé dovážené květiny, když ty kolem nás jsou také zajímavé. Nemusíme dávat tisíce a podporovat to, že se na holandské burze skupují květiny. Už deset let se mluví o tom, jak lidé v Africe trpí kvůli pěstování květin – mají ekzémy a žádné platy. Ale nedělám to jen pro tu ekologickou stránku věci. Baví mě přemýšlet nad českými věcmi. Chtěla bych, aby se nad tím přemýšlelo s větší pokorou.

Klíčová slova: Lucie Králíková, Efemér, tradice, zvyky, postní doba, květná neděle, tvoření, Galerie města Blanska

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.