08.05.2017 16:34


Pověsti lidem sdělují poselství jejich města

Autor: Tereza Hálová | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Proč se Brno jmenuje Brno? Jak na Petrově zazdili Bídu? A jaké významné osobnosti dějin v Brně pobývaly? Lidé si vždy vyprávěli příběhy, v nichž bylo možné nalézt alespoň střípek historické pravdy A tak jako v každém městě, řada pověstí se traduje také v Brně, které svým středověkým rázem k tajemným příběhům přímo vybízí.

Brněnské kolo je jednou z hlavních atributů města Brna. FOTO: Tereza Hálová

Proč se věžička na Staré radnici stáčí doprava? Jak tomu bylo s Kapucínským klášterem? A kde se ukrývají brněnské poklady? Odjakživa se mezi prostým obyvatelstvem šířily nejrůznější příběhy. Lidová slovesnost je součástí folkloru a pověsti sdělovaly lidem poselství o jejich městě. K Brnu se jich váže skutečně mnoho, známějších i těch méně známých, jež jsou mezi obyvateli oblíbené dodnes.

Portál Staré radnice na Radnické ulici v Brně. FOTO: Tereza Hálová

Stará radnice je nejstarší světskou budovou v Brně, jejíž počátky sahají do 13. století. Dnes tu již brněnští radní nesídlí, neboť město se začalo připojováním nejrůznějších vesnic a předměstí postupně zvětšovat a v roce 1935 tak došlo k přesunu. Stará radnice je opředena mnoha pověstmi. Mezi nejznámější patří pověst o křivé věžičce brněnského stavitele Antonína Pilgrama. Říkalo se, že Brňané chtěli mít nejkrásnější portál široko daleko a najali si tak slovutného sochaře Antonína Pilgrama. Jenomže se poněkud nešťastně domluvili na placení. Pilgram měl dostat zaplaceno až po dokončení své práce. Ten však musel mezitím platit kameníky a obchod se mu přestával líbit. A když jednou takhle večer popíjel víno, rozhodl se, že se radním pomstí a prostřední věžičku zkřiví, aby byla křivá jako spravedlnost ve městě Brně nebo také křivá jako slova brněnských radních. Jedna varianta pověsti říká, že si radní nechali z nelibosti k tvaru věžičku narovnat, ale pokaždé se prý znovu zkřivila. Druhá tvrdí, že si práci nechali pouze ocenit, a když zjistili, kolik by stála nová věžička, raději si nechali věžičku křivou. Při bližším pohledu však věžička na mnoha místech vybočuje z osy a velmi pravděpodobně tak šlo o zadání, kdy cílem umělce bylo předvést své mistrné kamenické umění.

Moravské zemské muzeum, dřívější Dietrichsteinský palác, na Zelném trhu. FOTO: Tereza Hálová

Zelnému trhu se díky svému náklonu odjakživa přezdívalo Horní trh, pod kterým se údajně nachází sklepení plná pokladů, o nichž se traduje, že každý, kdo se je pokusí vynést, zemře. Nikdo se tak s pokladem z brněnských sklepení doposud nevrátil. Nejvíce cenností se podle pověsti ukrývá pod dnešním Moravským zemským muzeem, na jehož místě stál svého času Dietrichsteinský knížecí palác. O Knížecím paláci se traduje, že zde při své návštěvě Brna měla nocovat Marie Terezie, zimní král Fridrich Falcký či maršál Kutuzov před bitvou Tří císařů.

Kašna Parnas je dílem architekta Johanna Bernharda Fischera z Erlachu. FOTO: Tereza Hálová

Kašna Parnas je jednou z nejvzácnějších barokních plastik na Moravě. Kašna pochází z roku 1695 a symbolizuje vítězství Rakouska-Uherska nad Osmanskou říší. Netradiční je rovněž řecko-římskou mytologií. Uvnitř kašny se skrývá bájný hrdina Herakles, který na ramenou třímá mohutný kyj a na řetězu strážce podsvětí psa Kerbera, ztělesnění zkroceného Turecka. Nahoře potom triumfálně stojí socha Evropy nad přemoženým drakem, jenž je opět vyjádřením Turecka, ztělesněním zla, které se podařilo udolat.

V divadle Reduta nocoval rakouský mistr hudby Wolfgang Amadeus Mozart. FOTO: Tereza Hálová

Divadlo Reduta je nejstarší divadelní budovou ve střední Evropě. Věděl to rovněž Wolfgang Amadeus Mozart, který tu svého času hrál. Do Brna však zavítal zcela náhodou. Když totiž spolu s ostatními cestoval ze Salzburgu do Vídně na svatbu v císařském domě, v rakouském hlavním městě propukly neštovice. Mozart se bál nemoci, která byla tehdy smrtelná nebo nakažené trvale poznamenávala, jeho útočištěm před krutou chorobou se tak stalo nedaleké Brno.

Kapucínské náměstí se dříve nazývalo Rybí trh. FOTO: Tereza Hálová

Kapucínské náměstí je pojmenováno podle kapucínského kláštera s kostelem Nalezení sv. Kříže. Od 14. století tu stál Uhelný trh a svažité náměstí tak svůj název získalo až v roce 1817. Nutno podotknout, že dnešní kapucínský klášter byl postaven po třicetileté válce. Původní klášter se nalézal v blízkosti Měnínské brány za branami města. Při druhém obléhání Švédy v roce 1645 však vzal za své. Strategická obrana města totiž spočívala ve strhávání budov, nacházejících se na šest set kroků od městských bran, aby v nich švédští vojáci nemohli nalézt útočiště.

Jedna z pověstí vypráví o neposlušných kapucínech. Ve svých dobách se kapucíni chodívali modlit v nočních hodinách. Aby se na tento rituál duchovně připravili, byly jim po večerech zapovězeny jakékoli zábavy. Tři mladí kapucíni však ze všeho nejraději měli rádi kostky, které chodili tajně hrávat do krypty. Jeden večer byla zábava v plném proudu, tři nezbední kapucíni hráli a hráli a čas jim vesele plynul. Když tu najednou zazvonilo na mši. Kapucínům, kteří se tak rádi oddávali této hazardní hře, se však tuze nechtělo a vedli různé hloupé řeči o tom, že mrtví kapucíni nic nedělají, jenom si tu tak bezcílně leží a oni aby se šli modlit. Jeden z nich si dodal odvahy a prohlásil, jestli by jeden z mrtvých kapucínů nemohl vstát a jít se modlit místo něj. V tom se tři mrtví kapucíni zničehonic zvedli a odkráčeli z krypty. Mladíky to natolik vyděsilo, že první padl mrtev k zemi, druhý při útěku klopýtl na schodech a zlomil si vaz a třetí hrůzou omdlel v klášterním sále. Na mši ale nikdo nechyběl, protože místa mladíků zaujali tři mrtví kapucíni. Když si však měli sundat roucha z hlavy, ostatní zahlédli tři umrlce a hrozně se polekali. Mrtví ale v mžiku zmizeli. Když potom ostatní našli hocha, který jako jediný strašlivou příhodu přežil, drkotal zuby a ke všemu se přiznal. Na kostky už jaktěživ nesáhl a stal se z něj velice zbožný a příkladný mnich.

Katedrála sv. Petra a Pavla na Petrově je dominantou města Brna. FOTO: Tereza Hálová

Katedrála sv. Petra a Pavla na Petrově je mezi neogotickými dostavbami středověkých katedrál považována za velice povedenou. Váže se k ní rovněž mnoho pověstí. Jednou z nich je pověst o projedené vežičce. Když Švédové odtáhli z Brna, zůstalo po nich mnoho poničených kostelů. Také kostel na Petrově potřeboval důkladnou opravu. Nejhůř na tom byla věž, chlouba kostela. Měšťané se tedy rozhodli, že věžičku na vlastní náklady opraví. Brzy nato však do Brna přijela nečekaná návštěva, polská královna Eleonora, kterou bylo třeba náležitě pohostit. Eleonora byla ke všemu převelice krásná a když pak vrcholily rytířské souboje a začaly se šířit zvěsti o zamilovaných šlechticích, znenadále město opustila. Když pak došlo na zúčtování, zjistilo se, že všechny fondy určené na opravu nebohé věžičky, byly projedené a peníze zbyly pouze na povrchní opravy. Věž však zbořena nebyla a stal se z ní symbol města. Dokud bude věžička stát, bude stát také město Brno.

Další z pověstí vypráví, jak na Petrově zazdili Bídu. Za josefínských reforem císař Josef II. velmi rád v přestrojení za bezejmenného šlechtice objížděl svoji zemi. Jezdil od vesnice k vesnici a poslouchal, o čem si lidé povídají a nač naříkají. Zjistil tak, že největším nepřítelem jeho země je Bída. I rozhodl se, že Bídu zničí. Nedříve jej napadlo, že Bídu nechá chytit a zavřít do nejhlubšího žaláře na hradě Špilberk. Ale Bída se mu odporným skřehotavým hlasem vysmála, že dokáže utéct z každého vězení. Císař se tak rozhodl, že Bídu zapečetí v kovové truhlici a zazdí hluboko do skal v kopci Petrova, kde zůstane na věky věků ukrytá. Tak se také stalo a lidem se začalo lépe dařit. V říši nastaly nové časy, jen páni reptali, že by bylo lépe, kdyby se Bída do země opět vrátila. A tak když Josef II. zemřel, rozhodli se, že Bídu osvobodí. Již z dálky slyšeli strašlivé nadávky i hrůzný lomoz. Když se jim nakonec podařilo kovovou záplatu odbednit, celá truhlice se rozletěla na tisíc kousků, ohavná ženština vyskočila, zle zasyčela a od těch dob Bída na světě pustoší dál.

Nová radnice se proslavila svými orlími balkónky, odkud promlouvaly známé historické osobnosti. FOTO: Tereza Hálová

Nová radnice dříve bývala stavovským neboli zemským domem a novou radniční budovou se stala v roce 1935. Dva její vstupy jsou ozdobeny orlími balkónky, odkud v minulosti promlouvaly historické osobnosti, ať už nechvalně známý Adolf Hitler při vzniku Protektorátu Čechy a Morava na začátku druhé světové války, nebo Alžběta II. v roce 1996 při oficiální návštěvě města.

Šalamounovy sloupy na renesančním schodišti do sálu dnešní Nové radnice. FOTO: Tereza Hálová

Renesanční schodiště pochází ze stavby bratří Gabriů z konce 16. století. Schodištním sloupům zakončeným piniovými šišticemi se přezdívá Šalamounovy sloupy podle biblického krále Šalamouna, který byl velice moudrý a spravedlivý. Když tedy po schodech nahoru chodili mocní rokovat o osudech obyčejných Brňanů, Šalamounovo jméno jim při vstupu do síně mělo připomínat, aby činili stejně moudrá a spravedlivá rozhodnutí jako biblický vládce.

Kašna pochází z dob první republiky, ač na mnoho lidí působí budovatelským dojmem padesátých let. FOTO: Tereza Hálová

Kašna na Nové radnici pochází z roku 1928, ač na příchozí často působí budovatelským dojmem padesátých let. Kašna je ve skutečnosti alegorií na dvanáct měsíců v roce a byla postavena k příležitosti otevření brněnského výstaviště k desátému výročí vzniku Československé republiky. Provoz výstaviště byl zahájen Výstavou soudobé kultury, jež měla prezentovat řemeslnou i průmyslovou vyspělost Československa. Za pouhé čtyři měsíce ji navštívilo téměř tři miliony návštěvníků a psaly se o ní velmi pochvalné kritiky.

Morový sloup byl postaven na počet Panny Marie za to, že město zachránila před morovou nákazou. FOTO: Tereza Hálová

Náměstí Svobody je největším náměstím v Brně. Zpočátku bylo charakteristické pro svůj trojúhelníkový tvar, který byl na přelomu 19. a 20. století porušen Rašínovou třídou, jež měla spojit náměstí Svobody s Moravským náměstím. Dominantou náměstí je morový sloup ze 17. století. Traduje se, že město sužoval strašlivý mor. Brňané nevěděli, koho prosit o pomoc, když tu si vzpomněli na obraz Panny Marie Svatotomské. Obraz zbožně vzali, nesli jej přes celé město a úpěnlivě se modlili, přičemž slíbili, že pokud Panna Marie smrtelnou nákazu odvrátí, měšťané jí na památku postaví morový sloup. A skutečně. Do večera začalo ubývat případů, lidé se začali uzdravovat a nebylo nově nakažených. A protože Brňané chtěli dostát svému slovu, Panně Marii postavili jako výraz vděku morový sloup.

Kostel sv. Jakuba je pozdně gotickou stavbou. FOTO: Tereza Hálová

Kostel sv. Jakuba je pozdně gotický trojlodní halový kostel s barokními bočními oltáři. Dlouhá léta tu byl hřbitov. Ale protože již nebylo kam pohřbívat, začal se uplatňovat takzvaný výměnný systém pohřbívání. Ostatky mrtvých se tak po deseti až dvanácti letech vyjmuly a snesly do podzemní kostnice. Když Josef II. pohřbívání uvnitř města zakázal z důvodu šíření chorob, všechny ostatky se vytahaly, snesly do kostnice a na kostnici se v Brně zapomnělo. Znovuobjevena byla kolem roku 2000 a od roku 2012 pár metrů pod povrchem Jakubského náměstí stojí unikátní kostnice, jedna z největších v Evropě, která ukrývá na padesát tisíc lidských ostatků.

Palác šlechtičen měl sloužit pro osiřelé dívky. FOTO: Tereza Hálová

Palác Šlechtičen založila v polovině 17. století ovdovělá hraběnka Magnisová. Ta chtěla, aby sloužil jako zaopatřovací ústav pro osiřelé dívky. Dívek tu mělo být vždy dvanáct. Čtyři nejchudší schovanky z obecného lidu, čtyři schovanky ze stavu panského a čtyři ze stavu rytířského. Chvíli to tak fungovalo, ale po smrti hraběnky byl palác spíše ústavem přestárlých šlechtičen. Hraběnce Magnisové se však nelíbilo, že dům neslouží svému původnímu účelu a začala se zde zjevovat jako Bílá paní. Údajně, když měl někdo zemřít, hraběnka se zjevila v okně a upřeně na umírajícího hleděla. Lidé z okolních domů to věděli, a když byl někdo nemocný, zavírali okna, aby hraběnku nespatřili a podařilo se jim tak kletbě předejít. 

Schrattenbachův palác založil v polovině 18. století hrabě ze Schrattenbachu. FOTO: Tereza Hálová

Schrattenbachův palác založil v roce 1725 olomoucký biskup Wolfgang Hannibal von Schrattenbach, který jej nechal přestavět na barokní městský palác. Traduje se, že v paláci dlouhá léta strašili tři bezhlaví muži, kteří se za života provinili proti císaři a nemohli tak nalézt pokoje. Nikdo zde nechtěl bydlet až do doby, kdy tu byl ubytovaný Mozart, jenž svojí božskou hudbou děsy z paláce vyhnal.

Kostel Panny Marie Loretánské se nazývá Loretou. FOTO: Tereza Hálová

Kostel Panny Marie Loretánské, nazývaný Loreta, stojí vedle farního kostela sv. Janů při minoritském klášteře na Minoritské ulici v Brně. Místní pověst od minoritů říká, že jednou v noci po mši přišla do Lorety stařičká žena, aby o samotě chvíli rozjímala. Žena však usnula, a když se v noci probudila, všimla si, že se koná mše. Bylo jí to podivné, všichni kolem ní na sobě měli bílé pláště a sloužil farář, kterého nikdy předtím neviděla. Když se podívala blíže, s hrůzou zjistila, že na mši jsou její blízcí zesnulí. Velmi se bála, strachy se třásla, ale modlit se nepřestávala. Když mše skončila, nastalo ticho, nikdo neodpovídal a žena byla jediná, kdo faráři řekl „amen“. V tu chvíli všichni mrtví zmizeli, farář se rozjasnil, padl ženě k nohám a děkoval jí, že jej ze služby zprostila. Vyprávěl jí, že byl kdysi farářem v kostele, ale kradl a nebylo mu tak dovoleno nalézt po smrti pokoje. Měl tak sloužit na věky věků, dokud nebude ze svého utrpení vysvobozen.

Pověsti se různí také kolem toho, jak město Brno přišlo ke svému jménu. Říkalo se, že název pochází ze staroslovanských jazyků, podle kterého město vzniklo v místě někdejších bažin. Usuzuje se to na základě podloží na Starém Brně, kde původně docházelo k soutoku řek Svratky a Svitavy. Další z pověstí říká, že jméno města pochází z keltštiny a znamená vrch či kopec. Tato pověst zase poukazuje na historické centrum, které je o něco výše položené než Staré Brno a jsou tu lepší podmínky pro život. Modernější varianta tvrdí, že by název měl pocházet ze slova „obrněn“, neboť město mělo již ve 13. století velmi pevné hradby. Říká se, že spolu se Znojmem a Jihlavou nejlepší na Moravě. Město nikdy nebylo dobyto, až v roce 1809 Napoleonovi vojáci na příkaz císaře pobořili některé bastiony. V 19. století to však již nemělo onen význam. Války se již vedly zcela jiným než způsobem než ve středověku. Navíc v roce 1852 Brno ztratilo status pevnostního města a hradby zbouralo. Poslední pověst vážící se ke jménu města nejvíce vyznávali brněnští Němci. Traduje se, že na Zelném trhu byly v minulosti velmi husté lesy a nacházelo se tam celkem sedm studen. Hojná spodní voda byla takovou raritou, že se na tomto místě začalo zakládat město. A protože se studna řekne německy Brunnen, dali vznikajícímu městu jméno Brunn, Brünen a nakonec Brno.

Klíčová slova: pověsti, legendy, Brno, památky

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.