30.05.2016 22:11


Pomáháme i kvůli sobě samým

Autor: Michaela Čejková | Kurz: On-line žurnalistika | Kategorie: FENOwoMEN

Martina Langrová je dvaadvacetiletou studentkou třetího ročníku právnické fakulty.  Pokud by proti vám šla po ulici, pravděpodobně si této malé nenápadné blondýny ani nevšimnete, přesto je na ní něco zvláštního. Na rozdíl od většiny svých spolužáků nevidí svou budoucnost v taláru. Rozhodla se využít své znalosti jinak. Pomáhá lidem. 

Martino, věnujete se spoustě netypických aktivit, jak jste se k nim dostala?

Nikdy jsem neměla přesnou představu o tom, čemu bych se chtěla v životě věnovat. Mým cílem bylo pomáhat lidem. Proto jsem se přihlásila na práva, měla jsem pocit, že je to dobrý prostředek k tomu, jak něco zlepšit. Velmi rychle jsem ale zjistila, že to tak být nemusí. Právo není synonymem spravedlnosti. Přišla jsem na to, že se do tohoto světa nehodím a začala jsem hledat jinou cestu, jak se realizovat. 

Jak to myslíte, že se tam nehodíte?

Víte, kostýmek mi nesluší a nerada nosím podpatky (smích). To je nadsázka, já samozřejmě nechci právníky hanit, obdivuji každého, kdo se rozhodne pro advokacii nebo pro jinou právnickou profesi, ale cítím na sobě, že moje místo je někde jinde. Nejprve jsem se to snažila potlačit, pracovala jsem v několika advokátních kancelářích, ale čím dál častěji jsem utíkala k dobrovolnictví a neziskovým organizacím. Pak se mi do rukou dostala kniha pana doktora Trachty o Lékařích bez hranic. Došlo mi, že to, co teď dělám a beru jako únik od svého běžného života, by se jednou opravdu mým životem mohlo stát. Řekla jsem si, že už se nebudu řídit tím, co se ode mě očekává, ale tím, co mě baví a v čem bych mohla být i prospěšná.

Narážíte na to, že jste mezi právníky nespokojená. Mohla byste být konkrétnější?

Nedokážu se povznést nad to, jakými malichernostmi se občas advokáti musí zabývat. Nevydržím sedět v kanceláři a řešit převod vlastnických práv k motorce, když venku jsou děti, kterým třeba ta motorka přejela rodiče, a jsou na světě samy. Zajímám se o lidská práva, ale na co sedět a hodiny debatovat nad jejich definicí? To ještě nikomu život nezachránilo. Potřebuji akci.

Už jste nakousla, že jednou z vašich aktivit je dobrovolnictví. Mohla byste trochu přiblížit, co si pod tím představit?

Asi bych řekla, že dobrovolnictví je komunita. Je to komunita lidí, které sdružuje stejné smýšlení a podobný názor na svět. Ale rozhodně by se k tomu nemělo přistupovat jako k něčemu výjimečnému a hodnému obdivu. Já si myslím, že každý z nás má na to, aby se takovým pomyslným dobrovolníkem stal. Není potřeba být členem desítky neziskovek a podílet se na stovkách projektů. Bohatě stačí, když pustíte sednout těhotnou ženu v tramvaji nebo babičce pomůžete s nákupem. Jde o to nebýt lhostejný.

Čemu konkrétně se věnujete vy?

Mě hodně baví práce s dětmi, takže své aktivity směřuji tímto směrem. V současné době jsem dětským vedoucím v projektu Kompas, kde se zaměřujeme na děti s nízkou emoční inteligencí a na jejich začleňování do kolektivu. Dále jsem členkou divadelního spolku, který objíždí školy a šíří drogovou prevenci. 

Jak člověka vůbec napadne něco takového dělat zadarmo?

To je právě problém dnešní doby, lidé si myslí, že pokud za něco nedostanou zaplaceno, nemá smysl se tím zabývat, a to je škoda. Pomáháme nejen kvůli ostatním, ale i kvůli sobě. Z vlastní zkušenosti vím, že to, co do projektu dám, se mi mnohonásobně vrátí zpátky. Seznámíte se se spoustou zajímavých lidí a ačkoliv to zní jako obrovské klišé, ten pocit z dobře odvedené práce je k nezaplacení. Pro mě je největší odměnou, když mi děti na schůzce řeknou, že se na ni celý týden těšily, nebo když kluk, který většinu času tráví sám pod stolem, najednou vyleze a vymyslí hru, kterou chce hrát. To jsou hmatatelné výsledky, díky kterým vidím, že se nenamáháme zbytečně a skutečně jsme dětem prospěšní. Nabíjí mě energií, když vím, že jsem na správném místě a že to, co dělám, má smysl. 

Ať chcete nebo ne, peníze jsou důležité. Dobrý pocit vám nájem nezaplatí.

Samozřejmě máte pravdu, mohu si tu bájit o tom, jak je to krásné, ale nakonec stejně peníze vydělávat musím. Nejsem zatím v pozici, kdy by mě práce pro neziskové organizace uživila, ale doufám, že se tak jednou stane a budu jí věnovat veškerou svoji energii. Nespěchám na to, pro mě bylo velmi důležitým krokem, když jsem si uvědomila, co od života chci a pustila se do toho.  

 

ODPOLEDNE MEZI INDIÁNY

S Martinou jsem se vydala prozkoumat, jak dobrovolnická práce vypadá z blízka.

KOMunikace, PArtnerství, Spolupráce. Tři slova, která jsou základními stavebními kameny projektu Kompas, který je zaštítěn občanskou společností Hestia. Jedná se sociálně-preventivní program, jehož cílem je podpora znevýhodněných dětí, jejich rozvoj a začlenění do společnosti. Martina mě vzala na jednu z kompasových schůzek. Koná se každou středu od čtyř hodin na ZŠ Brigádníků v pražských Strašnicích, kde jim vedení školy zdarma propůjčuje klubovnu. Nabídku k účasti jsem přijala trochu v obavách, nepatřím totiž mezi milovníky dětských her. Nemám představu, jak takové odpoledne bude probíhat a tajně doufám, že mě nechají jen zpovzdálí sledovat dění a vyfotit pár fotografií.

Klubovna je malá omšelá místnost se dvěma křesly a třemi přehnaně velkými stoly. „Taky pořád přemýšlíme, proč máme tolik stolů a žádné židle,“ říká pobaveně Martina, která zachytí můj nechápavý výraz, když se rozhlédnu po místnosti. Ačkoliv se to ze začátku nezdá, schůzka má svůj řád. Mimo Martiny se jí účastní ještě dva další dobrovolníci, Jana a Jindra, a devět dětí ve věkovém rozmezí deset až třináct let. Začínáme na koberci v kroužku, podává se plyšové zvířátko a každý, kdo jej drží, řekne, jak se měl minulý týden a co by chtěl dělat. Po pár minutách zjišťuji, že ukočírovat rozjívené děti není vůbec jednoduché, ale všichni tři dospělí to dělají tak automaticky a bez problému, že mi nezbývá, než jim tiše závidět. Z myšlenkového pochodu mě vytrhne křik: „Hrajeme želvy!“ Naivně si pomyslím, že se mě to netýká a rozhlédnu se kolem sebe. Všechny děti včetně dobrovolníků jsou naskládané pod stoly a křečovitě se drží dřevěných nohou. Tak proto jich tu mají tolik, prolítne mi hlavou, ale to už mě s burácivým smíchem převrací desetiletý chlapec na záda. Vzdávám se, zmateně kopu nohama. Jsem všem pro smích, protože nemám zdání, co se děje. V podobném duchu pokračuje celý program.

„Necháváme dětem hodně prostoru se vyjádřit a prosadit se, který jinde nemají. Pro většinu z nich je to jediné místo, kde někoho zajímá jejich názor. Podílí se na přípravě programu a často si hry organizují i samy,“ vysvětluje Martina, zatímco jsme obě přivázané švihadlem ke stromu. Teď jsme totiž venku před školou a hrajeme si na indiány. Slabě přikývnu, ale v očích se mi zřejmě zračí panika a nepochopení, protože Martina pokračuje: „Například tady Alenka bydlí jen s mámou, která na ni nemá čas. Tomáš má hyperaktivní dvojče, o které se musí starat a nést za něj zodpovědnost, musel dospět příliš brzy. Marek jako malý prožil trauma a proto teď koktá, děti ho kvůli tomu ve škole šikanují a nemá žádné přátele. Kompas je pro ně místo, kde mohou zapomenout na svoje starosti a být samy sebou. Také pokud mají problém, my jsme první, za kým jdou, neberou nás jako autoritu, ale jako starší kamarády.“ Autoritou tedy rozhodně nejste, když vás bez okolků přivazují ke stromu, pomyslím si trochu ironicky, ale zároveň musím uznat, že Martina s ostatními jsou možná opravdu jediní, kteří těmto dětem věnují pozornost.

Odpoledne uteklo rychlostí blesku, blíží se šestá hodina a my si uřícení sedáme v klubovně opět do kolečka. Tentokrát mluvíme o tom, na co se těšíme příští týden. „No přece na další Kompas!“ křičí Tomáš bez váhání a hodí po mě plyšovou ovci. Já si najednou uvědomím, že se usmívám a že plán být jen nezaujatým pozorovatelem mi nevyšel.

Fotogalerie



">

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.