29.04.2015 14:55


Polovinu cesty jsem probrečel, přiznává devatenáctiletý stopař do Íránu

Autor: Poštulková Lada | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Lukáš Matějček se od svých vrstevníků na první pohled moc neliší. Hraje fotbal, vlasy sestříhal podle nejnovějšího trendu a smartphone má plný fotek polonahých slečen. Stejně jako oni, i on se právě připravuje na maturitu. Kromě toho však objíždí česká města se svým příběhem a vypráví, jak se z něj stal dobrodruh. Lukáš totiž loni v létě hodil na záda krosnu a sám vyrazil stopem až do Íránu. 

„Lidé říkali, že jsem se zbláznil. Tam tě zabijou, strašili. Táta byl přesvědčen, že už mě nikdy neuvidí," popisuje Lukáš reakce nejbližšího okolí. Dalekou cestou chtěl ukojit touhu po dobrodružství. Chtěl si dokázat, že to zvládne. Jeho plány se v průběhu času měnily, zvažoval i cestu do Maroka nebo Skandinávie. Když se nakonec rozhodl stopovat až do Íránu, rodiče pochopitelně nejásali nadšením. „Mami, už jsem dospělý," přesvědčoval ji sotva plnoletý Lukáš. Nakonec rodiče naléhání vzdali a s jeho cestou se smířili. Nečekali, že by puberťák odmítl letecký all-inclusive zájezd na Kypr a raději se plahočil někde do pouště. 

Lukáš se na cestu pečlivě připravoval skoro rok. Poté, co se mu na staré krosně utrhl popruh hned, co ji poprvé nasadil, zainvestoval do vybavení. „Odjížděl jsem o šest tisíc chudší, než jsem původně plánoval," říká Lukáš pobaveně a dodává, že od rodičů žádné peníze nedostal. Nestál o ně. Chtěl si vyzkoušet samostatnost se vším všudy. Nakonec odjížděl s třicetikilovým batohem na zádech. „Vezl jsem si všechno pohodlí s sebou, připadal jsem si jako želva s krunýřem, který je pro ni domovem. V mém případě byla tím domovem těžká krosna," říká Lukáš. 

Lukáš Matějček se stopem dostal z Klimkovic až do Íránu.

Vyjížděl od benzinové pumpy u Klimkovic u Ostravy, kam ho zavezl táta. „Rozbrečel jsem se pět vteřin potom, co odjel. Přemohlo mě to, jsem cestovatelská plačka," přiznává Lukáš. S chmury se potýkal celou cestu, s nadsázkou popisuje, že brečel téměř bez ustání. Na hranicích se Slovenskem si tak musel udělat malou pauzu, aby špatnou náladu zaspal. Druhý den se svezl kamionem až pod Budapešť. „S řidičem jsme se špatně pochopili, a tak jsem místo na dálnici do Bělehradu skončil na trase do Chorvatska. Nevadilo mi to, alespoň jsem viděl Balaton," vypráví. Další den se přece jen do Bělehradu dostal. Tam jeho první kroky směřovaly do McDonaldu, který je podle něj zárukou kafe a bezplatného internetu. „Poprvé jsem přes Skype volal domů, už jsem to vážně potřeboval," říká Lukáš. 

Po téměř dvou dnech se mu podařilo dostat do Istanbulu. Tam navštívil jednu z největších tržnic na světě, Grand Bazar. „Je to několik kilometrů spletitých chodeb, mnohem větší než jakýkoli obchodní dům v Česku," popisuje Lukáš. V Turecku strávil asi sedm dní, poté pokračoval dál k íránské hranici. Noci přečkával, kde se dalo, v lepším případě pod stanem, v horším pod dvěma spojenými stoly. Během své cesty se setkal s mnoha ochotnými lidmi, kteří mu zadarmo poskytli nocleh nebo ho pozvali na jídlo. „Místní byli velice štědří. Aniž bych se jich prosil, nabízeli mi pohoštění. Odmítnout by bylo neslušné, navíc jsem byl opravdu hladový," přibližuje Lukáš své zkušenosti s laskavými Turky. Ačkoli původně neměl v plánu proplétat se tureckými městy, s mladým Ibrahimem poznal krásné Kayseri. „Ibrahim byl ohromný člověk, pozval mě na večeři, ukázal mi město a nakonec i nabídl střechu nad hlavou. Poprvé po týdnu jsem se vyspal v posteli," vzpomíná Lukáš. Další den udělal výjimku a jel autobusem z Kayseri až do Erzurumu, jízdenku mu koupil Ibrahim.

Tam se mu po několika komplikacích podařilo vyřídit íránské vízum. K íránským hranicím pokračoval s řidičem kamionu, s nímž zažil nepříjemné chvíle. „Byl to ten typ člověka, který nedělá rozdíly mezi mužem a ženou. Začal mě osahávat a nepřestal, dokud jsem mu nedal najevo, že vážně nemám zájem," popisuje dnes Lukáš nepříjemný zážitek už s úsměvem.

Ráno v Teheránu.

V Íránu je zvykem za stopování platit, proto se Lukáš začal přepravovat autobusy, které byly značně levnější. Využil také služeb taxikářů, kteří se svými zákazníky smlouvají o ceně. S tím se pojí další Lukášova špatná zkušenost, krádež. „Taxikář si řekl o takovou sumu, kterou jsem nechtěl a ani nemohl zaplatit. Dal jsem mu jen část peněz a šel si do kufru pro krosnu. Nečekal jsem, že Íránec šlápne na plyn a zmizí," vypráví Lukáš. Takhle přišel o téměř všechny své věci. Zbyl mu jen mobil, pas, fotoaparát a také to, co měl na sobě. „Byl jsem naprosto zoufalý. Nevěděl jsem, co si počnu," popisuje své pocity Lukáš. Nakonec se rozhodl krádež nahlásit na místní policejní stanici. Tam ho pak několik hodin drželi a vyslýchali, chovali se k němu jako k podezřelému.

Lukášovi se bez krosny, jen s foťákem a igelitkou v ruce, paradoxně ulevilo. „Jako bych ze sebe shodil těžké břímě. Začal jsem si to konečně užívat," uznává Lukáš. V Íránu pak strávil asi deset dní. Cestoval, fotil a poznával. Lidi, místa, města a íránskou kulturu. Když přemýšlel, jak se dostane zpátky domů, dostal nápad. „S tím málem peněz, co mi zbylo, jsem se dopravil na Kypr. Přece jen jsem tedy dovolenou s rodiči nepropásl," směje se Lukáš.

Více o cestě Lukáše Matějčka do Íránu na www.lukasdobrodruhem.cz 

Klíčová slova: story, Írán, stopování, cestování

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.