11.05.2015 15:40


Policie může ve veřejném zájmu odposlouchávat novináře

Autor: Roubalová Barbora | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Novinář má právo na ochranu a utajení zdroje svých informací. To však může být omezeno v případě, že je ve veřejném zájmu tento původ informací odhalit. Soudci Nejvyššího soudu se usnesli, že aby byl zdroj zjištěn, může být prolomeno novinářovo právo na soukromí. Bude teď policie v rámci vyšetřování moci odposlouchávat novináře? Jak tento postup ovlivní práci hlídacích psů demokracie?

Kauzou nákupů obrněných transportérů Pandur se zabývali novináři Jakub Svoboda a Jarek Kroupa. Publikovali pak svědectví člověka, na jehož základě je nyní vedeno trestní řízení. Aby policie zjistila zdroj jejich informací, napíchla novinářům telefon. Zvolili tak „alternativní cestu“, kterou jim zákon, respektive judikatura soudů, umožňuje, aby získali to, co potřebují.

Neměl by nás v  případě lidí, kteří vykonávají žurnalistickou profesi, takový zásah do soukromí znepokojovat? A není zde kromě práva na soukromí narušena významná ústavní svoboda na svobodné vyhledávání a šíření informací? Odposlech může policie nasadit až po schválení soudem. Často však jde o pouhou formalitu, protože soudce nemá možnost do hloubky proniknout do průběhu vyšetřování a zjistit, zda je tento způsob zajišťování důkazů nezbytně nutný. Odposlouchávaná osoba má právo se po ukončení případů o odposlechu dozvědět. Ale ani to se ve většině případů neděje tak, jak má. Pokud se o tom oficiálně nedozví, nemá ani možnost požádat soud, aby jeho oprávněnost přezkoumal.

V etickém kodexu novinářů najdeme, že jestliže si zdroj informací přeje zůstat utajen, novinář je povinen zachovat profesionální tajemství, i kdyby mu z toho měly vzniknout potíže. Ty nastanou například tehdy, dozví-li se o spáchání či pokusu o spáchání trestného činu, ale Barbora Roubalová. Foto: Veronika Kovářováodmítne vypovídat. Podle Nejvyššího soudu rovněž není v zájmu společnosti chránit osobu působící ve státních strukturách, která neveřejnou informaci vyzradila s cílem probíhající šetření zkomplikovat či zmařit jeho úspěšnost, či se tímto způsobem obohatit. Na ochranu má podle usnesení právo jen ten, jehož pohnutky jsou ušlechtilé. Jak to ale má novinář poznat?

První a základní problém je, kdo a jak má v konkrétním případě stanovit, zda je zdroj hoden ochrany. Vzhledem k tomu, že je utajovaný, nikdo kromě novináře ho nemůže znát. I samotný novinář nemůže s jistotou říci, s jakým úmyslem mu informátor informace prozrazuje, není přeci vševědoucí. Chceme tedy chránit jen ty s čistými úmysly, nemáme však nástroje na to, jak jejich čistotu měřit. Pokud by novinář musel státním orgánům předložit svého tajného informátora k prověření, přestal by být zdroj tajný. A přestal by být i zdrojem, neboť právě záruka ochrany je důvodem, proč za novinářem vůbec přišel a byl ochoten mu cokoliv sdělit. Nebo snad bude policie preventivně odposlouchávat všechny žurnalisty, a pakliže se neprokáží nekalé úmysly, pošle jim omluvný dopis?

Novináři jsou vázáni etickým kodexem, ze kterého jasně vyplývá, že musí při své práci ctít morálku a jednat ve veřejném zájmu. Mají fungovat jako hlídací psi demokracie, soustavně dohlížet na činnost státních orgánů. Nemůžeme čekat, že jejich fotografie budou zdobit noční stolky mocných. Svobodný tisk je jedním z předpokladů fungování demokracie a pokus o jeho regulaci zcela přirozeně vyvolává u části společnosti strach. Naneštěstí řada lidí vnímá novináře jako nedůvěryhodné osoby dychtící po senzaci. Takoví novináři pochopitelně jsou a budou, nehledě na to, zda je bude stát odposlouchávat nebo ne.

Policejní odposlechy jsou jistě velmi efektivní vyšetřovací metodou. Proti ní však stojí zásah do soukromí, v případě novinářů zásah do smyslu jejich profese, a tedy i do veřejného zájmu. 

Klíčová slova: odposlechy, ochrana zdroje, novináři

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.