10.03.2016 19:48


Pokud jdete na horor, budete zklamaní, jako psychologické drama však Polednice obstojí

Autor: Michaela Rybová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Kultura

Do kin přichází dlouho očekávaný český horor Polednice, který však hororem ani moc není. Šestadvacetiletý režisér Jiří Sádek a sehraná dvojice Michal Samir a Matěj Chlupáček vpustili do kin dlouho slibovaný český horor, který je spíše psychologickým dramatem s několika „lekačkami“. Hororové prvky zabírají v Polednici jen zhruba patnáct minut a ve zbytku hodinu a půl trvajícího filmu jde především o psychologické drama, kde hraje hlavní roli vyjasňování složitého vztahu matky a dcery, jimž zemřel manžel a otec. Samotný název Polednice je odkazem ke slavné stejnojmenné básni Karla Jaromíra Erbena, nicméně film je tímto literárním dílem inspirován jen opravdu velmi volně.

Stařičký autobus pozvolna idylicky pluje mezi lány zlatých pšeničných polí. Mladá maminka Eliška (Aňa Geislerová), zvyklá na dosavadní život ve městě, se s osmiletou dcerou Anetkou (Karolína Lipowská) stěhují na vesnici, kde prožil dětství Eliščin manžel a Anetin otec. Eliščino zdůvodnění, že chtějí být tatínkovi blíž, divák pochopí záhy. Dvaačtyřicetiletý otec Anetky před měsícem zemřel a je pochován na místním hřbitově, což vědí všichni obyvatelé vesnice, jen před Anetkou to matka tají. Každému, kdo někdy žil, třeba jen krátký čas na malé vesnici, musí být hned jasné, co se stane. Tak peprné tajemství, notně propírané v místní „šuškandě“, nemůže být utajeno dlouho.

Je škoda, že nám tvůrci neposkytnou možnost dozvědět se vnitřní pohnutky Elišky, které ji vedly k tomu, že několik měsíců tajila své dceři smrt otce. Z Eliščina chování však může divák částečně vytušit, že má strach čelit realitě. Raději tak využije toho, že otec Anetky jezdil často pryč na služební cesty, což použije jako výmluvu. Tím ale problém jenom zhorší a Anetčina nekonečná palba otázek Kde je táta? A kdy přijede? ji po čase, stejně jako diváka, začne dohánět k šílenství.

Film Polednice (Foto: Barletta Productions)

Dej sem dítě, řekne ti

Vlídné přijetí místních obyvatel matce s dcerou kazí úmorné vedro, které celý kraj sužuje už několik týdnů, a jež je českému divákovi dobře známé z parného léta minulého roku, do něhož je i film podle všech indícií zasazen. Tato skutečnost velkou měrou přispívá k vcítění se do tíživé situace vesnice a jejích obyvatel, pro které je jediným zdrojem vody občas přistavená cisterna. Divákovi tak vysychá v krku současně s hrdiny filmu, přičemž stoupá, přímo úměrně s radostí provozovatele kina, i spotřeba sycených nápojů.

Další nepříjemností je pro mladou maminku a její dceru Anežka Mrázová (brilantně ztvárněná Danielou Kolářovou z jejíhož „Dej sem dítě, řekne ti!“ mi běhá mráz po zádech ještě teď). Anežka je bláznivou manželkou starosty. Před několika desítkami let přišla o malého syna právě při takovém vedru, které nyní sužuje vesnici znovu. Při pohledu na Elišku s Anetkou se jí vše vrací a snaží se je svérázným způsobem varovat před Polednicí. Právě Anežka má na svědomí těch několik scén hodných leknutí, kterých se ve filmu dočkáme. Je na škodu, že záhy tato postava z děje mizí a s ní i většina znaků hororu. 

Slabším článkem filmu je vedlejší dějová linka se sousedem Zdeňkem Poláčkem (Jiří Štrébl). Nedá se říci, že by Jiří Štrébl nehrál svou roli vesnického dvořícího se křupana věrohodně. Jeho role také pěkně vykresluje vesnický kolorit a pestrou paletu obyvatel. Postavě je však úplně zbytečně věnováno obrovské množství prostoru, nejen na úkor o mnoho zajímavější Anežky, a přitom příběhu nic nepřináší. Je strůjcem jedné „lekačky“ a několika dvojsmyslných vtipů, ale pro děj a vývoj filmu je nepodstatný.

Jednou z pozitivních a kvalitních stránek filmu je hudba, nicméně spolehlivě graduje vždy v těch „správných“ chvílích, takže divák ví, že se má na něco připravit a už se dopředu obrní.

Velkým překvapením filmu je mladičká začínající herečka Karolína Lipowská (Anetka), která předvádí na svůj věk a nijak velké zkušenosti s herectvím velmi pozoruhodný výkon. Z její tváře dokáže divák velmi věrně vyčíst, zda se její postava zlobí, má strach nebo ji současně s tím vším přepadá stesk po tátovi. Pohyby zase umně ztvárňuje tvrdohlavost či bezmoc.

Česká Polednice nebo australský Babadook?

V některých ohledech lze v Polednici také spatřovat paralelu s dva roky starým australským hororem Babadook. V obou stejně dlouhých filmech vystupují mladé ovdovělé matky jednoho dítěte, jež se musí vypořádat se ztrátou partnera, s nově nabytou rolí samoživitelek a nadpřirozenou postavou rozhodnutou zničit jim život. Nebo je snad všechno jinak a ničí si ho ony samy? Velký rozdíl je v počtu hororových scén, na rozdíl od Babadooka, kde je jich nepočítaně a „lekačkám“ napomáhá i rafinovaně zvolená hudba, divák v Polednici spočítá scény alespoň připomínající ty hororové na prstech jedné ruky a hudba je velmi spolehlivým vodítkem, takže dopředu víme, že něco nebo někdo přijde.

Při porovnání české Polednice a australského Babadooka si divák může všimnout zajímavosti, že herci obou dětských (Karolína Lipowská, Noah Wiseman) i rodičovských partů (Aňa Geislerová, Essie Davis) jsou si v těchto filmech vzhledově velmi podobní. 

Jednou z problematických stránek je v Polednici rozdělení filmu na pomyslné dvě části. Zápletka je divákovi jasná už od začátku a nijak složitá, takže na vyplnění devadesáti minut nestačí. To ještě umocňuje zdlouhavý rozjezd v první části a naopak následný přerod matky v psychicky vyčerpanou ženu je překotný. Obě části filmu jsou samy o sobě dobré, ale celek nepůsobí kompatibilně. Film končí jakoby z ničeho nic po úplném zatmění Slunce, kdy se spolu s novým svitem dostaví i nový život matky a dcery. Nic z problémů se nevyřešilo, pršet nezačalo, sucha nepřešla (snad jediným náznakem lepších dní může být všímavějšímu divákovi kohoutek s vodou v záběru, z něhož vytečou dvě kapky), jen matka si náhle jako zázrakem uvědomí, že své dceři mohla být kvůli psychickému vyčerpání největší hrozbou ona sama a vše je vyřešeno.

Polednice je na poměry české kinematografie povedený film s precizní audiovizuální stránkou, ale průlomovým dílem se podle mého názoru nestane. Vzhledem k nehororovosti díla působí poznámka, že je film nevhodný mládeži do dvanácti let, spíše jako varování před oplzlými řečmi Eliščina souseda Poláčka. S dětmi do kina tedy klidně vyrazte s myšlenou, že je berete na kvalitní český film, nikoli však na slibovaný horor.

Klíčová slova: Polednice, film, psychologické drama, Aňa Geislerová, Daniela Kolářová

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.