05.11.2014 14:06


Pohanství není náboženství, ale určitý přístup k životu, říká Petra Kociánová

Autor: Monika Rozsypalová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Kultura

Pohanka Petra Kociánová oslavila svátek zemřelých tak, jak to dělá už několik let - bubnováním, zapálením svíček a meditací. Dbá na sepětí s přírodou, která je jí blízká a pohanství považuje za určitý způsob života a sebepoznání, spíše než za náboženství. Ačkoli je škála všech směrů označovaných za novopohanství velmi rozmanitá a nesourodá, Petra vidí společný základ ve víře v něco víc než jen materiální svět a v důrazu kladeném na přírodu.

Petra Kociánová se pohanství, ke kterému se dostala náhodou, věnuje více než osm let. K tomuto zájmu ji přivedly koníčky a známí, které zajímal novodobý náboženský směr wicca, příroda a různé alternativní proudy. „Pohanství má spirituální přesah, který jsem v té době zrovna hledala,“ vysvětlila studentka. 


Rituály mají svůj význam, ale je to o individualitě

Co to vlastně Samhain je? 

Samhain je jeden z nejdůležitějších svátků germánsko-keltského panteonu, který se udržel ve formě dušiček. Přináší konec roku, je to nejtemnější den, znamená přechod k zimě, kdy se svět živých a mrtvých prolínal, lidé se očišťovali, komunikovali s předky, protože ta temnota jim připomínala smrt. Tento svátek je významný v tom, že atmosféra, pocity a rozměr reality jsou v tuto dobu úplně jiné, člověk se snadněji dostává do změněného stavu vědomí. Na Samhain se lidé také zbavují nepříjemných vzpomínek, nebo léčí zranění spojené s rodinou.

Jak vy osobně slavíte tento svátek?

Zapálím svíčky, používám aromaterapii, bylinky jako je bílá šalvěj, které výrazně pomáhají uklidnit a uvolnit se, podobně jako monotónní zvuk bubnu, jenž také využívám. Uvolňuju nahromaděný stres. Navíc se občas snažím vyrovnat s představou, že jednou zemřu, tím pádem se soustředím na přítomnost, neřeším hlouposti a život pro mě má vyšší cenu. Dříve jsem na samhain pracovala právě s předky, kteří člověka ovlivňují. Osobně nevěřím, že to, co vidíme a na co si můžeme sáhnout, je všechno, co na tomto světě je.

Jaké další události slavíte?

Pohanské svátky mají značit dny, které byly pro staré národy posvátné, protože mají určitou symboliku. Jsou hodně spojené s pohyby nebeských těles nebo mají silnou vazbu k zemědělství. Dokladem jejich síly je, že většina z nich přežila do dneška, příkladem jsou státní svátky, Velikonoce jsou typicky přejatým pohanským zvykem. Dříve jsem slavila všech osm pohanských svátky, ale cykly, na kterých jsou tyhle svátky postaveny, vychází z úplně jiné reality. Byly to zemědělské svátky a já jsem neviděla důvod, pro bych měla slavit třeba dožínky, když jsem nikdy nesklízela žádné pole. Neřídím se proto kalendářem, ale vlastními potřebami. Rituál dělám, když potřebuju podpořit sebe samu, zbavit se stresu, rychle se dostat z nemoci nebo stát nohama pevně na zemi. Hodně mi pomáhá a uklidňuje příroda. Velmi dobré je také slavit rituál s přáteli.

V čem vidíte význam společného rituálu?

Rituál, který člověka vytrhne z obvyklého mikrosvěta, uvolní a posune dál, musí mít nějaký záměr, jako například obětování potravin. U skupinového rituálu je faktor divadla, který lidi velmi ovlivní. Funkcí divadla je zprostředkovat novou myšlenku nebo pocit, pobavit lidi nebo se je snaží vzdělávat – a u pohanských rituálů je to velmi podobné. Vezměte si, jaký efekt má na člověka příběh a mýtus  když se dostane do divadla, tak pracuje s katarzí, uvolněním. Když se sejde víc lidí, někteří zastávají roli herce, třeba kněžky, která přivolává různé síly a pocity, a ostatní jsou diváci, kteří přijímají pocity a snaží se je rozvíjet.

 

Pohanství je spíše lákavým životním stylem než náboženstvím

Neodrazuje pohanství běžné lidi?

Myslím, že ne. Někoho pohanství naopak láká, protože nabízí spiritualitu, která jim chybí. Málokomu vystačí jen to, co může vidět, slyšet nebo ohmatat, potřebují lidský nebo spirituální kontakt. Spousta lidí, kteří se k pohanství dostali, často přišli právě kvůli nespokojenosti se svým životem nebo společností. V pohanství proto hledají cestu, jak si život vyplnit a zkvalitnit hodnotami, které jim schází.

Co na pohanství nejvíc baví vás?

Hodně důležitý je pro mě právě spirituální přesah. Pohanství totiž není náboženství, ale určitá forma spirituality či alternativní filozofický směr, který hodně staví do popředí kontakt s přírodou či cykly země a trochu mi tak nahrazuje pocit odtrženosti, který teď ve společnosti je. Lidé jsou hodně zahledění do svých chytrých telefonů a málo se věnují sobě navzájem. Pohanství mi tuhle chybějící složku trochu vrací a do dnešního digitálního světa přináší zase aspekt přírody.

Aspekt přírody? To znamená třeba vycházky do přírody?

Směrů pohanství je hodně. Nejvíce jsou vidět slečinky, které si kupují velké dýně, obrovské pentagramy, dělají si oltáře, mají hrozně populární fantasy jména, dost výrazně se líčí černými linkami pod očima a říkají si čarodějky. Jiní pohani si zase v lesích a jiných přírodních zákoutích staví svatyňky nebo zdobí místa, která jim navozují pocit kontaktu s něčím, co má přesah mimo běžný materiální svět. Postaví si třeba menhirové kruhy nebo sochu a místu říkají posvátný háj, stává se pro ně oázou rozjímání a meditace, kde se oprostí od shonu a stresu běžného světa. Je to něco na bázi zen buddhistické zahrady.

Proč tedy bývá pohanství považováno za náboženství?

Nesouhlasím s tím, že je to náboženství, i když je tak pohanství poslední dobou asi obecně vnímáno. Spíš by se to mělo brát jako filozofický směr nebo výklad mytologie, kterou původně byla. V pohanství byly znalosti vždy předávány ústně. Někdy se jednalo o znalosti až vědeckého rázu, což se týká třeba šamanů, kteří měli obsáhlé znalosti rostlin a bylin, jejich vlastnosti znali zpaměti, věděli a uměli s nimi skvěle léčit. To se potvrzuje na spoustě, především amazonských, rostlin používaných dnešním farmaceutickým průmyslem, které jsou velice funkční. Pohanství je podle mě určitým přístupem k životu, styl.

 

Základem je víra v transcendentno

O uctívání bohů primárně nejde?

Hraje sice svou roli, ale jde o individuální záležitost. Pro někoho pohanství znamená jen to, že je příroda posvátná a jde o místo, kde se může uvolnit, kde vnímá, že je sám sebou, člověkem a nejen číslem v systému. Pro někoho je to zase hodně o rodu a krvi, které staví do popředí a svůj život uzpůsobuje této víře. Rekonstruují staré slovanské, keltské, germánské nebo řecké bohy spolu s životním stylem, kteří předkové vedli. Je to do jisté míry úsměvné, protože prameny k tomu, jak žili, nemáme a dnes to končívá třeba tak, že člověk běhá v kůži po lese, aby se přiblížil minulosti a dosáhl určitého transcendentálního zážitku. Má to však své opodstatnění, jednou bych si to taky ráda zkusila.

Vzývání bohů tedy mezi pohany není obvyklé?

Kontakt spíše připomíná formu určitého obchodu, meditaci či magické techniky, čímž myslím práci s vědomím, změněnými stavy mysli, psychologické efekty chování a podobně. Jde o techniky, které převzala dnešní psychologie a používají se třeba v marketingu. Tyto metody mohou navodit spirituální zážitek, který člověku umožní dosáhnout hlubin svého vědomí či podvědomí, toho by normálně nebyl schopný. Ale jiní lidé mohou věřit, že takové nehmotné bytosti skutečně existují a dává jim dary či obětiny ve formě medoviny, chleba, plodin nebo třeba modlitby. Pro mě je to příležitost být v kontaktu s bytostí či formou, kterou nenacházím v běžném životě.

Má pohanství vůbec nějaký společný koncept?

Zatímco křesťanství je postaveno na dogmatu a jasně psaných pravidlech, pohanství bylo vždy jeho charakteristické opakem. Pohanská víra byla nedogmatizovaná a svobodná, vyvíjela se různě, proto se vesnici od vesnice lišila. Obecně jsou pohané lidé, kteří vyznávají polyteistickou víru, zbožšťují přírodu, zajímají se o nehmotné bytosti nebo uctívají předky. Ale pohanská komunita, která se vyvíjí přibližně od padesátých let, se natolik rozštěpila, že její vnitřní proudy už spolu moc společného nemají. Každá skupina ale přijímá, že existuje i něco nad-materiálního. Byly tu i nějaké snahy o institucionalizování, ale to nefunguje. Dnešní skupinky, které se snaží nastavit pravidla, tak de facto zabíjí samotného ducha pohanství, a často pak netrvají dlouho. Mnohem lepší je, když se lidé stýkají z očí do očí, což je podstatně přirozenější. Přímý kontakt s trancendentnem je také jedním z prvků, který k pohanství láká. Jde také o kreativitu a sebeobjevování, díky čemuž je pohanství schopné se vyvíjet a reflektovat moderní dobu.

Medailon

Petra Kociánová  se narodila 2. 2. 1992 a pochází ze Žďáru nad Sázavou. V současné době studuje environmentální a mediální studia na Karlově univerzitě v Praze a Masarykově univerzitě v Brně. Kromě zájmu o pohanství má ráda také hudbu, pletení či práci s textilem a přízí. Věnuje se také vlastnoruční výrobě dekorací. Do loňska navíc dva roky zastávala vedoucí pozici v české pobočce neziskové společnosti Mezinárodní Pohanská federace pro Čechy, Moravu a Slezsko, která podporuje rozvoj, povědomí a propagaci pohanství ve světě. 

Článek si můžete přečíst také na stisk.blog.idnes.cz

O způsobu slavení samhainu zastánci novodobého náboženského hnutí wicca si můžete přečíst na munimedia.cz

Klíčová slova: rozhovor, pohanství, Petra Kociánová, samhain

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.