17.10.2020 22:34


Podepsala jsem kdejaké prohlášení proti sovětské okupaci, říká Běšťáková. Režim jí zakázal vydávat

Autor: Barbora Šturmová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Kultura

Eva Běšťáková je česká spisovatelka, která kvůli svým politickým názorům nemohla po roce 1968 psát ani vydávat své knihy. Pracovala jako pedagožka na gymnáziu v Kolíně, později jako redaktorka nakladatelství Kruh. Po jejím zařazení na index zakázané literatury musela pozici redaktorky opustit. Ve své tvorbě se věnuje hned několika žánrům – od fantasy až po historické romány. Píše také knihy pro děti. Od revoluce vydala dvaačtyřicet knih.

Růžový altán, jedna z nejnovějších knih Evy Běšťákové

Vaše první knihy byly vydány až těsně před revolucí. Proč jste nemohla vydávat dříve?

Já jsem vlivem politických okolností debutovala až ve čtyřiapadesáti letech. Od roku 1972 do listopadu 1989 jsem totiž byla na indexu zakázané literatury a nemohla jsem psát, učit, ani pracovat v kultuře. Nakonec jsem uvízla v technické knihovně podniku Vodovody a kanalizace Hradec Králové. A nebyla jsem sama. Tento podnik se ujal nás, kdo jsme byli postižení režimem, celkem jedenácti lidí. Všem nám dali podobnou práci.

Proč jste byla na indexu zakázané literatury?

Byla jsem nepohodlná, protože jsem v roce 1968 podepsala kdejaké prohlášení a všude jsem protestovala proti okupaci. Od ledna 1968 jsem měla významné postavení ve Svazu kulturních pracovníků v Hradci Králové, který chtěl uzdravit kulturu. Měli jsme spoustu řečí a rezolucí a dopadlo to tak, že jsem strávila mnoho času v zaprášené knihovně.

Měla jste vztek na komunisty?

Strašný. Vztek mám do dneška, protože mi vzali nejplodnější období mého života – mládí. Ale možná to bylo k něčemu dobré. Třeba ty knížky byly moudřejší, protože jsem měla víc životních zkušeností.

Co bylo náplní vaší práce v knihovně?

V knihovně se jen skladovaly technické dokumenty – naprosto nezáživná věc. Posadili mě do zaprášených místností, které byly plné papírů, a já z toho za 17 let udělala vzornou knihovnu. Objednávala jsem knihy, třídila dokumenty a podobně. Pak přišel rok 1989 a celá knihovna lehla popelem. Všechny knihy a dokumenty z knihovny, kterou jsem celou tu dobu dávala do pořádku, vyhodili jako nepotřebné. Ale nemrzelo mě to, já se tomu smála.

Co vás vedlo k tomu, abyste začala psát knihy?

Přišlo to samo. První báseň jsem napsala ve třetí třídě. To bylo legrační, protože mi bylo devět a ta báseň zní takto:

Smutna ulicí bloudím,

sama a zasněná,

stále jen po tobě toužím,

lásko má jediná.

Když jsem se pochlubila doma, maminka mi řekla, ať jí takové věci už nikdy neukazuji. Později jsem si na tu báseň vzpomněla a řekla jsem si, že ji prostě vydám. Tuto historku jsem použila v knize Kantorka a já, takže svým způsobem jsem tu báseň nakonec opravdu vydala. Tím chci říct, že moje začátky byly velmi rané, první povídky jsem psala už na gymnáziu.

Knihy jste psala už před listopadem 89 do šuplíku, nebo až po revoluci?

Před revolucí jsem si jen dělala poznámky a psala pohádky, ale většina vznikla až v moment, kdy jsem byla volná. Já jsem si to ale vynahradila. Po revoluci jsem vydala knižně dvaačtyřicet publikací.

Na čem si ve svých knihách zakládáte?

Na pravdě. Od jídelního lístku restaurace, ve které se odehrává děj, až po číslo tramvaje musí být všechno pravdivé. Samozřejmě pokud nepíšu fantaskní knihu. Polovina mých knih je pro děti a já nemohu dovolit, aby měly chybnou představu třeba o zvířatech, o kterých mé knihy určené pro děti často jsou.

Vaše tvorba se vyznačuje tím, že často střídáte žánry. Kde nacházíte témata?

Moje tvorba je různorodá, zkoušela jsem snad všechny žánry. Nebavilo by mě psát celý život třeba jen historické romány. Témata jsou všude kolem mě samotné. Většinou když dokončuji knihu, už mám v hlavě rozpracovanou další. Ale zjistila jsem, že můj život je příliš krátký na to, abych využila všechny své nápady.

Klíčová slova: spisovatelka, knihy pro děti, listopad 1989, zakázaná literatura

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Nový komentář