22.10.2019 23:05


Podařilo se nám vymýtit představu o bollywoodu jako tanečcích a happy endech, říká organizátor festivalu

Autor: Jessica Kapetanović | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Kultura

Praha – Sedmnáctý festival bollywoodského filmu se konal od čtvrtka 17. do neděle 20. října v kině Světozor v Praze. Diváci mohli kromě nových bollywoodských filmů vidět také projekci Gándhí k výročí 150 let od jeho narození. K dispozici byl i taneční workshop nebo párty v rytmu bollywoodských hitů. Festival pořádali členové spolku Bollywood, jedním z nich je režisér Radim Špaček. Jak vůbec vypadá organizace takového nekomerčního filmového festivalu? A proč zrovna bollywood?

Radim Špaček, Autor: Jessica Kapetanović

První festival se konal v roce 2003. Kdo ho úplně poprvé organizoval?

Na začátku jsem byl já s dvěma kamarádkami. Jedna z nich je Hanka Nedvědová, která s námi pracuje dodnes a tenkrát studovala indologii. Druhou z nich byla Sangita Shrestová, která je napůl Nepálka a vyrůstala tam, takže má bollywood zažitý. Dnes s námi už nespolupracuje, protože žije v Americe. Ale začalo to vlastně takhle ve třech.

Jak jste se společně rozhodli zorganizovat festival bollywoodského filmu?

Jednou jsme se sešli a říkali si, jak se nám stýská po Indii a že bychom si společně mohli pustit indické filmy. Na projekce jsme ale všichni měli malý byt. Napadlo nás tedy, že to uděláme veřejně. Tři projekce byly na filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění a další čtyři v klubu NoD v Dlouhé ulici v Praze. Filmy byly koncipovány chronologicky jako průřez po dekádách indické kinematografie. Na jednu z projekcí přišlo dokonce kolem 150 lidí, což bylo velkým překvapením. Díky tomu jsme se rozhodli pro další ročník, tentokrát ale v kině Aero. V průběhu let jsme zjistili, že je Aero pro většinu diváků příliš daleko od centra, takže jsme pak začali trvale promítat v kině Světozor.

Spolupracujete s Indickým velvyslanectvím a Ministerstvem kultury. Jak taková spolupráce probíhá?

Od ministerstva dostáváme každý rok grant, stejně jako od Hlavního města Prahy, kteří jsou většinou velkorysejší. S Indickým velvyslanectvím spolupráce hodně závisí na konkrétním velvyslanci. Při našich začátcích to byl opravdu fajn člověk, který nám vycházel vstříc. Tehdy se filmy promítaly z filmového pásu, takže tříhodinový indický film vyšel na třeba dvacet krabic. Z Indie nám přes diplomatickou poštu převáželi filmové kopie a platili za transport. Byla to tedy dost výrazná spolupráce. Dnes si už za harddisk zaplatíme sami. Pak tady byli velvyslanci, které zajímal spíš byznys, takže jsme o nich čtyři roky ani nevěděli. Od loňska je tu velvyslankyně, která je nesmírně akční a propaguje Indii, seč může. Dává nám peníze nejen na festival, ale i na doprovodné akce v průběhu roku.

Jak vybíráte filmy, které budete na festivalu promítat?

Koukáme na recenze indických webů a poptáváme se různě u Indů. Ve spolku máme jednoho. Během roku s týmem koukáme na filmy z různé doby, které by mohly být zajímavé a společně se pak rozhodneme, jestli film budeme promítat. Občas se ale může stát, že promítáme úplně nové filmy, které ani předtím vidět nemůžeme. Například tenhle rok to byly dva. Věděli jsme ale, že tam hrají dobří herci a byly na to příznivé ohlasy, tak jsme zariskovali a vyplatilo se to. Někdy vybereme starší film spojený s nějakým výročím, například letos film Gándhí z roku 1982. Většinou se ale snažíme mít co nejnovější snímky.

Jak vypadá proces od výběru filmu k jeho promítnutí v Praze?

Nejdřív musíme najít vlastníka filmového práva a domluvit se s ním na ceně. Každým rokem je cena bohužel vyšší. Teď platíme za film už přibližně kolem tisíce dolarů. Začínali jsme na sto librách (směje se). Už po nás někdo dokonce chtěl i dva tisíce dolarů, to jsme ale odmítli. Po zaplacení faktury nám vlastník pošle takzvané DCP (Digital Cinema Packages), což je médium, ze kterého se film promítá. Pak se ještě filmy musí otitulkovat do češtiny, tedy přeložit anglické titulky. To dělají lidé, co umí perfektně anglicky a někteří z nich dokonce i hindsky. Jsou tedy schopni titulky někdy obohatit o nějaký kontext, který v těch anglických není.

Jaká je vaše funkce přímo na festivalu?

U mě se schází filmy, které přichází z Indie, takže je nosím do kina. Také jsem na festivalu uvaděčem. Bývaly doby, kdy jsem vozil krabice s rudlem (přepravní vozík, pozn. red.) po chodníku kolem Světozoru (směje se). Dnes už na takové práce máme většinou dobrovolníky. Během festivalu toho ale většinou k řešení moc není, to spíš je třeba kritických čtrnáct dní před ním.

Považujete letošní ročník za úspěšný?

Zatím ještě nemáme čísla návštěvnosti, takže možná budu přehnaně optimistický. Letos jsme ale měli nejlepší pocit za poslední roky. Loni třeba v době festivalu bylo venku opravdu hezké počasí a přišlo málo lidí. Navíc jsme se trefili do indického týdenního svátku Navaratri, takže nepřišli ani Indové. Většinou tedy před festivalem doufáme, aby nebylo babí léto a Indové neměli žádný svátek. To se letos vydařilo. Co jsem sám sledoval návštěvnost, tak jsem byl příjemně překvapen. Neměli jsme ani žádné stresy, vše fungovalo. S týmem jsme si to opravdu užili, i my jsme chodili na filmy. Považuji ho tedy za úspěšný, protože z toho mám dobrý pocit.

Co bylo největším úspěchem festivalu?

Měli jsme dva filmy, které nebyly bollywoodské. Jeden z nich byl zmiňovaný Gándhí a druhý byl Hotel Mumbai o teroristickém útoku na hotel Taj Mahal před jedenácti lety. Byl jsem překvapený, že lidé opravdu přišli i na tyto filmy. Měli jsme ohlasy, že se jich ty filmy vážně dotkly. Jsem rád, že publikum už není tak konzervativní a že nechtějí pořád jen ty bollywoodské tanečky“ a „happy endy“. Největší ohlas a nejspíš i účast měl film Kalank, který se odehrává v roce 1947 těsně před rozdělením Indie a také film Gully boy o indických raperech.

Kolik přišlo letos lidí? Myslíte, že to je méně či více než minulý rok?

Obvykle se to pohybuje kolem tří tisíc lidí. Většinou se účast nemění. Už máme v zásadě docela stabilní publikum, občas přibývají třeba mladí Indové, kteří tady studují. Třeba na taneční párty jich bylo opravdu hodně. Jinak si ale nemyslím, že máme potenciál rozšiřovat divácký okruh.

Máte k dispozici nějakou zpětnou vazbu od diváků?

Na facebookové stránce festivalu nás sleduje 40 tisíc lidí. Lidé nám tam často píšou, ať už pozitivní nebo negativní ohlasy na filmy. Asi před pěti nebo šesti lety jsme uspořádali menší průzkum, kdy jsme rozdávali letáky s dotazníkem přímo na festivalu. Máme tedy základní přehled například o struktuře diváků nebo o tom, jaké filmy preferují. Samozřejmě to děláme pro lidi, ale také z části pro sebe. Kdysi jsme přemýšleli, kam festival posunout. Samozřejmě, že takovýhle festival by byl nejlepší v multiplexu s reklamami venku na lampách, billboardech a také se sponzory. To ale nechceme, nám to takhle vyhovuje. Samozřejmě chceme, aby přišlo více lidí, ale určitě bychom nešli do multiplexu. Jestli půjdeme, tak já to dělat nebudu (směje se).

Myslíte si, že jste přinesli do českého povědomí bollywood?

Určitě došlo k jakési osvětě českého publika. Proto jsme v začátcích festivalu promítali spíš černobílé filmy jako takové vzdělávání o tom, jak se bollywood vyvíjel. Myslím si, že ta představa o tom, že to jsou jen nějaké hloupé „tanečky, happy endy a zamilované limonády“ se nám už trochu podařilo vymýtit. Minimálně dnes lidé ví, že bollywood je regulérní filmový průmysl.

Klíčová slova: Festival bollywoodského filmu, Praha, Světozor, bollywood, Indie

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.