11.03.2015 17:30


Peněženku si nehlídám, říká pracovník s romskou mládeží

Autor: Dedková Barbora | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Dětský dům Zábrdovice je nízkoprahovým klubem zaměřeným na romskou mládež. Tedy skupinu, vůči níž jsou mnozí lidé nedůvěřiví a vůči níž mají často předsudky. O tom, jaké to skutečně je pracovat s romskými dětmi a co všechno s nimi může člověk zažít, ví velmi dobře Tomáš Kozel. Druhým rokem studuje sociální práci a enviromentalistiku a kolem Dětského domu Zábrdovice se pohybuje už pátým rokem.

Tomáš Kozel pracuje s romskou mládeží už pět let. Foto: Barbora Dedková

Jak jste se dostal k práci v Dětském domě Zábrdovice?

Je to už pár let zpátky. Bylo to za předchozího studia, jako praktikant.

Bylo to vaše první setkání s romskými dětmi?

Z pozice pracovníka to bylo poprvé, ale romské děti jsem samozřejmě potkával i dříve.

Jaké byly začátky práce s nimi?

Každá cílová skupina má svoje specifika. Ne jinak tomu bylo i v tomto případě. Ze začátku jsem se učil, jak k nim mám přistupovat. To bylo vzájemné, byl jsem pro ně novou osobou, novou tváří. Navíc jsem úplně ze začátku pracoval také s věkovou skupinou čtyř až sedmi let, což pro mě byla úplně nová zkušenost. Dříve jsem se pohyboval převážně mezi mládeží.

Co je náplní vaší práce?

Pomáhám dětem se školními povinnostmi a úkoly. Učíme se, opakujeme. Dále pro ně chystám různé aktivity, hry. Ty jsou mimo jiné motivací k tomu, aby k nám chodily. Vzorná školní docházka a plnění úkolů jsou podmínkou k návštěvám našeho dětského domu. Jednou měsíčně pak vyjíždíme na výlety nebo navštěvujeme různé akce a vystoupení. Tam funguji jako doprovod. Mimo to všechno komunikuji s rodinami dětí a případně s dalšími institucemi jako je právě škola, jiné podobné centrum nebo kurátoři oddělení sociálně-právní ochrany dětí.

Co vás na této práci baví?

Já obecně rád pracuji s mládeží. Romské děti jsou specifickou skupinou. Mám na nich rád jejich temperament, nenudím se s nimi. Vždy je možné něco řešit, objevovat, ale také se bavit.

Je něco, co vám na této práci vadí?

Máloco. Někdy mě rozčiluje, když mezi klienty vznikají nějaké skupiny, někdo někoho pomlouvá. Jsou z toho pak zbytečné konflikty. Ale s tím musí člověk počítat.

Mimo jiné vedete ve svém volném čase skautský oddíl. Vidíte mezi těmito dvěma skupinami nějaké rozdíly?

Jedná se o zcela jiné skupiny. Klienty Dětského domu Zábrdovice jsou děti a mladí ze sociálně vyloučených brněnských lokalit nebo z lokalit vyloučením ohrožených. Mají jiné podmínky k bydlení, rodinné zázemí, vztahy. Řekl bych, že mají i větší tendenci dostat se do různých problémů, nebo alespoň problémových situací, než jiné děti. Rozdíl je také v tom, jakou roli v obou skupinách zastávám – u skautů jsem vedoucí, dobrovolník, v dětské domě je to zaměření profesní.

Čím se tyto skupiny podle vás naopak neliší?

Rády se baví, oceňují hry, aktivity, výlety. Jsou rády, když si pro ně někdo připraví program, věnuje se jim. Je to mládež – užívají si života, chtějí se bavit.

Čím vás dokážou romské děti překvapit?

Nejrůznějšími dotazy. Konkrétně mě napadla úsměvná, ale vážně myšlená otázka od nejmladších dětí: „Pane učiteli, kolik máte dětí? Cože? Vy ještě žádné nemáte? A kdy to chcete stihnout?“

Jak na ně reagují lidé, když jste na výletech?

Abych pravdu řekl, moc si reakcí lidí kolem nevšímám. Když někam jedeme nebo jsme na prohlídce, jsou naše děti naučené zdravit, pouštět sednout starší v tramvaji a podobně. To u ostatních vyvolává úžas a většinou posloucháme, jak máme vychované děti. Vtipné je, že zdraví vždycky všechny a všude. To pak jdeme třeba kolem nějakého krámku se zmrzlinou po městě a překvapeného cukráře za sebou pozdraví dvacet mladých Romů.

Jak reagují lidé na to, když se zmíníte, že pracujete s romskou mládeží?

Své okolí jsem naštěstí dostatečně zásobil zkušenostmi a historkami, takže se tomu málokdo podivuje. Většinou se ptají, co s těmi dětmi dělám. Často slýchám věty typu „je pravda, že…“ a „slyšeli jsme že…“, popřípadě se někdo nechá slyšet, že to by on dělat nemohl. Někteří vtipálci se také ptají, jestli si hlídám peněženku. To se jim pak většinou snažím vysvětlit, že ne všechno, co se o Romech dozvěděli nebo co si myslí, je pravda. Ale to je jen takový ten kolotoč předsudků, debat a osobních zkušeností. A ne, peněženku si nehlídám.

Změnila tato práce váš pohled na svět?

Určitě. Před tím, než jsem začal v dětském domě pracovat, jsem měl také spoustu špatných představ a předsudků, jako mladší i pár nemilých zkušeností ze setkání s Romy z bývalých sídlišť kolem nynější Vaňkovky. Při práci se mi ale tyto zkušenosti zkombinovaly s pozitivními zážitky a spoustu představ jsem pak díky realitě změnil. Úplně obecně jsem se stal více nedůvěřivý k běžně omílaným pravdám. Raději se podívám v terénu, jak to s těmito takzvanými zaručenými informacemi je. Zní to jako klišé, ale najednou není všechno jen černobílé. Třeba docela běžná představa mého okolí je, že všechny romské domácnosti jsou špinavé, neuklizené, zaneřáděné. Navštívil jsem desítky domácností a tomuto popisu neodpovídala ani jedna. Že by to byla tak ohromná náhoda?

Klíčová slova: Romové, sociální práce, Zábrdovice

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.