28.03.2017 19:45


Partneři nerostou na stromech, místo toho se účastní aktivit pro nezadané

Autor: Michaela Střížová | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Bez práce nejsou koláče, to by mělo platit i o hledání partnera. Proč ale pracovat, když to můžeme vzít zkratkou. I tak se dají popsat organizovaná setkání, výlety a dovolené pro nezadané. 

Autorka textu Michaela Střížová. Foto: Lenka Jebáčková

Minulý týden jsem na internetu zahlédla reklamu na výlety pro nezadané. Jedním kliknutím jsem objevila nový svět organizovaného hledání lásky. Už nestačí jen vyprávět příběh o tom, jak milujeme romantické procházky po pláži na internetových seznamkách, dnes se příběhy musí žít. A nejlepší je k nim dostat dokonce i scénář. Svět organizovaných aktivit a událostí pro nezadané se na jaře probouzí ze zimního spánku. Výlety do přírody přímo nabízí romantické prostředí a nenucené pikniky mají vést k podnětné konverzaci.

Ačkoliv jsme všichni emancipovaní a všechno zvládáme sami, toho a tu pravou si ale očividně sehnat neumíme. Moje kamarádka Karolína si velice ráda stěžuje, že její prarodiče jsou spolu už padesát let a že ona nikdy takovou lásku nenajde. Nemá totiž kde. Zdá se, že naši prarodiče měli všechny předpoklady k tomu, aby našli spřízněnou duši dříve, než jim bylo dvacet let. Moje babička ráda vypráví, jak v šestnácti chodili s Františkem každou neděli o páté pít čaj (šmrncnutý něčím ostřejším z Františkovy placatky) a jak se všechna mládež vídávala na zábavách, kde nesměli tančit rock´n´roll. V dnešní době na „zábavách“ po dvou hodinách a mnoha velkých panácích nejsme schopni zatančit ani ploužák, natož se seznámit s někým, koho budeme chtít vidět i střízliví.  

Když se nad tím tak zamyslím, v naší moderní společnosti nejde o málo příležitostí k seznámení se s novými lidmi, ale spíše o náš úhel pohledu. Kolik času strávíme v tramvajích nebo autobusech, na zastávkách nebo ve frontách u pokladen, ale kolikrát se s někým dáme do hovoru? Každý má kolem sebe bublinu plnou povinností a spěchu. Spřízněná duše nejspíše nečeká v telefonech, nad kterými trávíme čekání, a je docela pravděpodobné, že do těch vyvolených jsme již vrazili na vlakovém nádraží a ještě jim možná věnovali několik nepěkných slov.

Takže se nedivím, že pozvánka do prostředí, kde se lidé schází nad společným zájmem nebo alespoň za společným účelem, je lákavá. Ovšem očekávání, že pokud se nechám dobrovolně vytáhnout na týden do hor, kde nebude nikdo jiný než skupina zajisté lukrativních a nezoufalých protějšků, nakonec přinese nějaké to sladké ovoce, mi přijde trochu absurdní. Když si jdeme vybírat auto, také nejdeme někam, kde pro nás cizí člověk již předem vybral top pětku modelů. V době kdy zatarasení silnice je vnímáno jako omezení svobody pohybu, mi přijde zvláštní, že se lidé vrhnou na dovolenou pro nezadané, kde vám nalinkují čas.

Proč raději nepřestat hledat lásku v internetovém světě a dívat se kolem sebe? Možná je tím pravým ten zrzek, co bydlí v prvním patře. Možná se láska skrývá v té slečně v zářijové frontě na dopravním podniku. Nebo možná ne. Ale nechutná to ovoce líp, když si ho sami vypěstujeme a potom utrhneme, než když ho koupíme v obchodě? 

Klíčová slova: Láska, nezadaní, hledání partnera

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.