Pandemie přinesla vlnu solidarity. V Česku pomáhají i cizinci

Česko - Solidarita a soudržnost. Slova, která si před začátkem pandemie s Čechy jen málokdo spojoval. Když ale před dvěma měsíci dorazil covid-19 i do naší republiky, národ jakoby se proměnil. Lidé začali šít roušky, nakupovat seniorům a vůbec pomáhat ostatním. Nevídané semknutí však není případem jen ryze českých občanů. Jsou tu i další: ti, kteří se do Česka dostali už před lety, nebo je tu uvěznila pandemie. Ti, kteří prakticky pomáhají cizí zemi. Ti, kteří neváhají přiložit ruku k dílu. Dobrovolníci-cizinci.

Jedním z nich je Ray Birupaksha z východoindické Calcutty. Do Česka přišel před třinácti lety kvůli práci, teď už plánuje zůstat. „Žena pracuje ve stejné firmě jako já, syn navštěvuje české gymnázium,“ uvádí Birupaksha své důvody, proč se zpátky do Indie vracet nehodlá. Ve svém volném čase se už od střední školy věnuje józe. Před vypuknutím pandemie vedl workshopy ve Vídni, Drážďanech nebo Bengalúru. Cvičení se nechtěl vzdát ani v karanténě, rozhodl se proto uspořádat bezplatné online lekce. „Nemůžeme se teď sejít osobně, proto používáme online aplikace. Začínáme v osm hodin ráno a každý workshop trvá hodinu,“ popisuje Birupaksha. Lekcí se účastní okolo čtyřiceti lidí, zatím se jedná o kolegy z práce. Rád by ale dosah rozšířil i mimo firmu. „Lekce navíc nahrávám a ukládám do archivu, takže se k nim dá dostat i dodatečně,“ dodává. 

Vedrana Mahmutovic-Parczewska žije v Česku už sedmým rokem, pochází ale z bosenského Sarajeva. Za běžných podmínek pracuje jako učitelka v brněnské Montessori škole. Přestože se stará o malého syna, našla si čas i na pomoc ostatním. Sama ušila stovky látkových roušek, které rozváží potřebným. „Šiju pro řidiče tramvají, paní v trafice, dětské domovy a domovy důchodců. Některé jsem taky zavezla do Nemocnice u svaté Anny,“ popisuje Mahmutovic-Parczewska. Pomáhat druhým jí připadá přirozené, v Česku si navíc připadá jako doma. „Den má čtyřiadvacet hodin, to je dost času na cokoliv. Mohla bych jen sedět, číst si a pít rádoby zkrášlující nápoje, ale to budu dělat po koronaviru. Teď jsem jen máma se šicím strojem,“ směje se žena.

Za poslední měsíce vznikla v České republice spousta informačních webů ohledně koronaviru, a to i v nejrůznějších jazycích. Slouží pro lepší orientaci cizinců, kteří v Česku navzdory pandemii zůstávají. S jejich tvorbou pak pomáhají právě oni. Anne Johnsonová je Britka, která se podílela na tvorbě stránek www.coronahelp.cz. „Účastnila jsem se brainstormingu ohledně toho, co by mohlo být pro lidi, kteří nemluví česky, užitečné. Diskutovali jsme o problémech, kterým budou pravděpodobně čelit a o otázkách, na které budou hledat odpovědi,“ říká Johnsonová. Pomáhala také s jazykovou korekturou stránek, které jsou v angličtině. „Lidé díky nim snáze pochopí aktuální situaci. Pomoci to může i Čechům, cílíme ale primárně na cizince, kteří nerozumí češtině a nemají tu takové kontakty jako místní,“ sdělila. 

Zájem o pomoc druhým projevují také studenti, kteří vyrazili do Česka na krátkodobý studijní pobyt. Většina se kvůli pandemii vrátila domů, ti, kteří zůstali, však dobrovolnictví nabízejí. „Do naší dobrovolnické iniciativy se zapojily desítky zahraničních studentů. Šijí roušky a věnují se aktivitám, kde není nutná znalost českého jazyka,“ uvedla mluvčí Masarykovy univerzity Tereza Fojtová. Stejná je situace i na pražské Univerzitě Karlově. Jak potvrdil její mluvčí Václav Hájek, třetí lékařská fakulta využívá své zahraniční studenty-mediky jako pomocné síly, případně k obsluze anglických telefonních linek.

V České republice vznikly od začátku pandemie desítky organizací, které pomáhají nejrůznějším podnikům s přežitím, zajišťují roušky nebo třeba nakupují seniorům. Do dobrovolnické pomoci se zapojují tisíce lidí, kteří se aktuálně nacházejí na území České republiky.