18.04.2020 14:54


Pandemie koronaviru nás přiměla k tomu, abychom zkoušeli věci, s kterými jsme se doposud nesetkali, říká farář

Autor: Karolína Lundová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Kultura

Věřící oslavili letošní Velikonoce jinak, než jak byli doposud zvyklí. Kvůli nařízení vlády jsou kostely nadále uzavřeny a duchovní jsou nuceni hledat alternativy, jak lidem Boha zprostředkovat. Jednou z možností jsou online mše. Podle faráře Jeniše je to dobrá možnost, jak tuto posvátnou chvíli sdílet s ostatními.

Farář Jiří Jeniš (Foto: Jiří Jeniš)

ŽĎÁRSKO – Pandemie koronaviru má dopad také na církev. Vláda minulý měsíc uzavřela kostely a věřící se nemohou účastnit mší. Křesťané tudíž byli nuceni oslavit své největší svátky v roce jiným způsobem, než jaký doposud znali. Farář v Osové Bítýšce na Žďársku Jiří Jeniš tuto situaci řešil formou online mší, které živě vysílal na Facebooku. „Pro sledování mše bylo nutné mít účet na Facebooku. Na ten popud si ho několik desítek lidí založilo,“ říká Jeniš.

Jak jste oslavil letošní Velikonoce?  

Úplně jiným způsobem, než na jaký jsme byli zvyklí. Já osobně jsem prožil mnoho druhů Velikonoc. Nejprve jako obyčejný kluk, poté jako ministrant, také jako bohoslovec (člověk, který studuje teologii, aby se následně stal knězem, pozn. red.) v Itálii, kde jsem například ministroval papeži na Velký pátek. Poslední roky jsem Velikonoce slavil jako kněz. Nyní jsme byli nuceni prožívat tyto svátky úplně jinak a nikdo z nás na to nebyl pořádně připravený.

Jak tedy křesťané své největší svátky prožili?

Hlavní rozdíl byl, že jsme byli zvyklí tyto svátky slavit ve velkém kruhu lidí. Kvůli pandemii to však nebylo možné, a tak jsme se rozhodli mše vysílat živě na platformě Facebook. To pro nás bylo něco úplně nového. Právě tato pandemie nás přiměla k tomu, abychom zkoušeli nové věci, s kterými jsme se doposud nesetkali. Z nařízení biskupa musely být dvě bohoslužby přenášeny z farního kostela. Jednalo se o obřady Velkého pátku a Bílé soboty. Ostatní byly vysílány z farní kaple.

Jaká byla odezva sledujících?

Podle mého týmu bylo na každou mši připojeno zhruba 200–⁠250 účtů. Lidé nám třeba posílali fotky, jak s námi velikonoční svátky prožívali. Nyní z toho máme fotoalbum. Lidem jsme také rozdávali zdobené svíčky, které si mohli při sledování mše zapálit, a tak se mohli lépe duchovně propojit.

Nesetkali jste se například s tím, že starší lidé neměli dané komunikační kanály, nebo s nimi neuměli pracovat?

Živé vysílání se nám nepodařilo zveřejnit na platformě YoTtube, která je automaticky nabízena na novějších televizích. Lidem jsme se omluvili, že to z technických důvodů prostě není možné a mše jsme vysílali pouze na Facebooku. Pro sledování mše tedy bylo nutné mít účet na tomto médiu. Na popud toho si několik desítek lidí tento účet založilo.

Co si osobně myslíte o online mších?

Jsou dobré v tom, že i když člověk nemůže jít do kostela, může tuto posvátnou chvíli s někým sdílet. Je to taková fajn alternativa. Lidem jsme řekli, že je to mše jako každá jiná. Když jde člověk do kostela, tak se hezky obleče, upraví se, neposlouchá při tom rádio, nebo při tom neslyší mixér z kuchyně. Prostě si na to vyhradí čas a stejně tak místo. Lidé si našli prostor, kde můžou sedět, stoupnout si i kleknout. Často si také zdobí stůl, kde si dají čistý ubrus, svíčku a kříž. Předem zveřejňujeme písně, které se budou v průběhu mše zpívat. Lidé tedy zpívají a modlí se nahlas, stejně jako v kostele.

Když jste se rozhodli, že do online vysílání půjdete, jaká byla vaše první myšlenka?

Přemýšlel jsem o tom, jak to celé pojmout. Když uvažujete o tom, jestli vysílat, nebo ne, musíte myslet na samotné lidi. Jestli tím lidem pomůžete lépe prožít svátky, nebo zda-li by nebylo lepší, kdyby si udělali vlastní bohoslužbu. Je tenká hranice mezi tím, kdy chcete pomoci lidem a zprostředkovat jim Boha, nebo se osobně zviditelnit. U tohoto je totiž velké riziko, že člověk strhne pozornost na sebe místo na Boha.

Myslíte si, že když lidé v současné době nemůžou chodit do kostela, tak jejich víra v Boha zeslábne? Nebo se naopak domníváte, že jejich víra zesílí?

Tuto nemoc můžeme brát jako takové síto. To znamená, že hodně lidí může přestat věřit v Boha, protože svůj vztah s ním posilovali v kostele. Přestanou věřit v Boha, protože mu tuto situaci budou dávat za vinu. Nicméně pro mnoho lidí to může být impuls k přehodnocení dosavadního života. Možnost zamyslet se nad tím, jestli něco ve svém životě nemají změnit, aby byli lepšími lidmi. Dám příklad. Když máte partnera, ale jste nuceni mít vztah na dálku. Zničí ta vzdálenost váš vztah, nebo ho naopak posílí? Je to prostě hrozně individuální. Záleží na člověku a na síle vztahu.

Vnímáte koronavirus jako boží trest?

Rozhodně ne. Koronavirus je výzva. Výzvy nás buď můžou někam posunout, nebo nás v uvozovkách zabít. Já to vnímám jako obrovský stimul. Na jednu stranu jsme touto situací byli paralyzovaní a na druhou nám to dalo možnost růstu. Za koronavirus si lidstvo může do určité míry samo, svým způsobem chování. Ale nevymysleli jsme si ho. On prostě přišel a je tu. Napříč všemi státy i lidmi. Nemoc si nevybírá. Teď musíme zjistit, jak celou situaci uchopit a naučit se s ní žít.

Schvalujete to, jak globální pandemii řeší česká vláda?

Česká republika má velké štěstí, že k nám ta nemoc dorazila později a měli jsme příležitost se na ni nějak připravit. Od svých italských přátel jsem věděl, jak to tam probíhá a co můžeme čekat. Na hodně věcí jsme zareagovali včas a za to jsem české vládě vděčný. Ale na druhou stranu jsem opatrný. Je totiž rozdíl mezi tím, co naší politici říkají nahlas a jak je to ve skutečnosti. Mnohé věci říkají jen proto, aby se zviditelnili a byli považováni za spasitele našeho národa. Jenže například situace ve zdravotnictví ukazuje pravý opak. V dnešní době je hrozně snadné koupit si hlasy lidí, zmanipulovat dav. Stačí mít peníze a dobrý tým. V boji je nutné spolehnout se na kapitána. Věřit mu a být si jistý tím, že nás vede tím správným směrem a nemyslí jen na svoje dobro. To bohužel u našeho premiéra úplně nepociťuji.

Vnímáte nějaké změny v chování lidí?

Překvapila mě solidarita, kterou vidím u spousty lidí. Líbí se mi, že lidé myslí nejen na zdravotníky, kteří jsou v první linii vidět nejvíce, ale také na prodavače, popeláře nebo pošťáky. Přistupují k nim s vděčností. Lidé se prostě více semkli, třeba u českého fenoménu šití roušek. Zároveň mnozí lidé ukázali svoji pravou tvář, když prodávali předražené roušky nebo antibakteriální gely a na nelehké situaci chtěli pouze zbohatnout. Avšak těch byla naštěstí menšina. V takové situaci je nutné si uvědomit, že v jednotě je síla. Když máme provaz a budeme za něj všichni táhnout stejným směrem, budeme mít obrovskou sílu. Nicméně když bude každý tahat jiným směrem, tak se v podstatě nikam nedostaneme. Budeme stagnovat na jednom místě.

Co si myslíte, že by si lidé z této pandemie měli odnést?

Nerad bych lidem radil, protože to jsou takové ty nevyžádané rady. Spíš bych zmínil, co si z ní odnesu já. Z mého pohledu totiž není dobré radit, ale spíše jít příkladem. Finální rozhodnutí je na každém člověku. Tato událost mě přiměla k tomu, abych přehodnotil svůj žebříček hodnot. Mohu si hlouběji uvědomit, co je v mém životě opravdu důležité. Najednou jsou pro mě velmi podstatné vztahy s druhými lidmi. Také svoboda, kterou jsme měli, ale dostatečně si jí nevážili. Snadná dostupnost služeb a zboží. Možnost cestovat za přáteli napříč světem. To vše si člověk uvědomí, až o věci, které bral jako samozřejmost, přijde.

Klíčová slova: Velikonoce, křesťanství, koronavirus

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.