Pádlo držíš jak vařečku, smál se mi instruktor seakayakingu

Brno – Běžně bojkotuji letní akce typu sjíždění Sázavy nebo Vltavy, které každoročně pořádají přátelé. Vrchol mé koupací sezóny spočívá ve smočení kotníků ve vodě bazénu, jejíž teplota přesáhne třicet stupňů Celsia. K moři jezdím chytat bronz na pláži, nikoliv se potápět. Nejsem zkrátka hydrofilní tvor.

Na brněnskou přehradu, lidově Prigl, jsem jela s jasným cílem. Nasoukat se do mořského kajaku, nechat se odstrčit ode břehu, vyfotit pár autentických fotek pro článek o zahájení nové vodácké sezóny, a pak se rychle vrátit na pevninu. Instruktoři seakayakingu, jízdy na mořském kajaku, mě ale nenechají to tak snadno vzdát.

Ačkoliv se mi nabídka plavby na mořském kajaku ve středoevropských podmínkách zdála od začátku lehce satirická, snažím se jí přijít na kloub. 

Zjišťuji tedy, jaký je rozdíl mezi normálními a mořskými kajaky. „Normální kajak je kratší a nemá v sobě prostor, kam by se daly ukládat věci. Sjíždí se s ním spíše vodnatější řeky nebo řeky s peřejemi,” vysvětluje sympatická instruktorka Tereza. „Mořské kajaky jsou oproti těm normálním delší. Měří přes čtyři metry, mají úložný prostor a kormidlo,” popisuje rozdíly. Právě ukočírování kormidla mi bude dělat po celou dobu plavby největší potíže. 

Než se naději už jsem na vodě ve žlutém kajaku, který má být údajně určen pro začátečníky. Pádlo, které držím v rukou poprvé, jedu ještě na břeh vyměnit za druhé, prý lehčí. Společně se mnou vyplouvají i zkušená vodařka Dáša a vodácký instruktor Tomáš, kterého budu následující hodiny proklínat. 

Instrukcí, jak správně pádlovat, je na mě za první hodinu příiš. Zkorigovat pravý úhel rukou, správnou rotaci a ponoření pádla, a k tomu fyzickou námahu, je nad mé síly. „Držíš to jak vařečku,” směje se mi Tomáš, který si brzy všimne mé averze k vodě. Kličkuji ode břehu ke břehu a najezdím se tak dvakrát tolik. Kormidlo, kterým mám korigovat směr jízdy, je mi spíš na obtíž. Kličkování postupně svádím na slabší levé rameno, nepřející proud vody, pomalejší kajak nebo na puchýře, které po chvíli na rukou cítím. 

Tomáš to se mnou ale tak snadno nevzdá. Dáša mezitím ujíždí  za stanoveným cílem. Tím je západ slunce nad hradem Veveří, na který lákají na webu. „Ještě dvě zatáčky a jsme tam,” hlásí instruktor. Po více než hodině dorážíme na vyhlídku. Jsem ale tak zničená, že je mi to jedno. Mokrá a promrzlá chci domů. 

Otáčíme se a potkáváme další část naší skupiny. Dávají se do řeči a já se zatím dostávám do popředí hnána touhou se ze vší té bolesti vypsat. Po chvíli se ohlížím a zdá se, že jsou dost daleko. Něco se ve mně zlomilo. Zrovna, když mořskému kajaku začínám přicházet na chuť, se po dvou hodinách dostávám znovu ke stanovišti Vodní záchranné služby, odkud jsem vyplouvala. Dostávám pochvalu a dozvídám se, že celá trasa měřila osm kilometrů.

Jízda v seakayaku na brněnském "moři" nakonec nebyla vtipem, ale velmi dobrou zkušeností. Do půlky září, kdy končí sezóna, ji musím vyzkoušet znovu. Přeci jen, těším se na západ slunce nad Veveřím, který jsme kvůli mému ne-tempu nestihli.