16.12.2015 21:26


Pacienty s rakovinou společnost pohřbívá. Až moc samozřejmě

Autor: Tereza Hrabinová | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Každý třetí Čech onemocní rakovinou a většina se s ní setká ve svém okolí. Nikdo neví, co konkrétně ji způsobuje a není známá stoprocentně účinná léčba. Neradi o rakovině mluvíme a bojíme se jí. Přesto je součástí našich životů a měli bychom se jí postavit čelem.

Tereza Hrabinová„Chápu, že se vám nechtěl číst tady ten článek o rakovině. Komu by se chtělo přemýšlet o smrti,” povídal ledabyle jeden nejmenovaný profesor a s úsměvem dodal poznámku o tom, jaké je mezi smrtí a rakovinou jasné rovnítko. Jsem přesvědčená, že to zmíněný nemyslel zle, ale kde vzal jistotu, že se právě nedotkl nejniternějšího strachu a obav minimálně jednoho z posluchačů? V České republice připraví ročně rakovina o život sedmadvacet tisíc lidí. Asi každý zná ve svém okolí někoho, kdo “ji” má, v horším případě, kdo podlehl. Jde už o běžnou součást našich životů. Přesto se o ní mluví podobně jako o lordu Voldemortovi – „Však-vy-víte-co-myslím”. Pokud se zmíní, je to s ohromným respektem, hrůzou nebo soucitem v očích k nemocnému.

Problém je zakotvený ve vnímání nemoci celou společností. Běžná konverzace o zrovna nepřítomném pacientovi probíhá většinou takhle: Pepa má raka na plicích.” Nojo, ten to má za pár.” V očích svého okolí je tak často pacient pohřben, i když reálně existuje a nikdo neví, kolik času mu zbývá. Ale kdo ví? Ano, přispívají k tomu statistiky, procento přežití s rakovinou většinou není velké, o tom nemíním polemizovat. Díky nelibým číslům musí nemocný čelit tlaku společnosti, která ho vidí jako člověka s vyšlapanou cestičku do hrobu. Ale proč takový pesimismus? Proč se nezaměřit na to procento, které slibuje uzdravení? Ať je jakkoli malé. Největší roli u jakékoli nemoci hraje psychika. Přitom uklidňovat své nejbližší, kteří jsou na pokraji zhroucení, že všechno zvládnete a bude to dobré, je náročnější fáze nemoci než samotná léčba.

Smazat zobecněné rovnítko mezi smrtí a rakovinou

Okolí nemocného se s tím však stejně musí smířit a najít v sobě sílu být oporou, věřit ve vyléčení a nedávat najevo svůj strach. Je těžké v této situaci zachovat klid a nedávat najevo své obavy. I na ně totiž působí jasné přesvědčení společnosti rakovina rovná se smrt a minimálně tajně vás párkrát napadne, že tady váš blízký zanedlouho nemusí být. Najednou jsou všechny časopisy a noviny, které otevřete, plné článků typu předejděte smrti a dbejte na prevenci rakoviny”. Podezřele často slyšíte o někom, kdo na stejnou diagnózu zemřel a občas neodoláte pokušení vyhledávat si na Googlu další informace. První článek, který na vás vyskočí, zásadně obsahuje slova jako zemřel, konec, předejděte tomu”. Potom sedíte s nemocným a bavíte se o budoucnosti. Křečovitě se usmíváte a plánujete, že za deset let budete společně slavit dědečkovy osmdesátiny a uvnitř vás se všechno svírá. Ale strach si musíte zakazovat, i když je ve spojení s touto nemocí všudypřítomný. Musíte zůstat pozitivní.

Ať už si člověk vybere západní nebo jakýkoli alternativní způsob léčby, na výsledku se nejvíce podepíše to, zda nemocný opravdu vnitřně věří v uzdravení. Proto cítím velký obdiv k projektům, které v poslední době zažívají boom. Jako například Měsíc raka založený Lucií Bittalovou, které byla v jejích osmadvaceti letech diagnostikována rakovina děložního čípku, nebo kampaň prsakoule”, která vnáší do tématu rakoviny prsu a varlat vtip a odlehčení. Je dobré, že se o rakovině v široké společnosti začíná více mluvit, nemocní se schází se zdravými, o nemoci otevřeně a beze strachu komunikují a odlehčuje se tíha, která s diagnózou na člověka padá. Vždycky je přece naděje. A hráz víry pacienta i jeho okolí může být křehká. Nebořme ji troušením poznámek o výše zmíněném rovnítku. Nikdy totiž není jisté, čí těžce postavenou hráz člověka jsme tím právě zbořili. 

Klíčová slova: rakovina, nemoc, tabu, Měsíc raka

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.