18.05.2015 08:47


Osm týdnů v ráji?

Autor: Ištvanová Kateřina | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Za pár dní tomu bude rok, co jsem se vydala za největším dobrodružstvím svého života. Díky studentské organizaci AIESEC jsem strávila skoro osm týdnů na ostrově Mauricius. Osm týdnů v ráji. Byl to ale opravdu ráj?


Pláž Gris Gris. Foto: Kateřina Ištvanová

Jako většina z nás, i já jsem si prošla obdobím, kdy jsem měla pocit, že se v mém životě nic neděje a chtělo by to nějakou změnu. Punkový sestřih, tetování ani piercing však pro mě nebylo řešení, a tak jsem se rozhodla, že půjdu do světa na zkušenou. Přes studentskou organizaci AIESEC jsem získala možnost vybrat si ze stáží po celém světě. Rozhodla jsem se pro ráj milovníků exotiky a zamilovaných novomanželů – ostrov Mauricius.

Vyřizování všech potřebných administrativních záležitostí jsem zvládla poměrně snadno. Odjezd jsem si však naplánovala na ne zrovna vhodnou dobu. Tou bylo pár dní po státnicích. Nejenže jsem tedy ležela několik týdnů v knížkách, ale o to větší stres jsem pociťovala, když jsem se navíc zároveň připravovala a balila. Všechno jsem nakonec zvládla a se vzlykajícími prarodiči v zádech jsem odjela učit děti ze sociálně slabých mauricijských rodin. Měla jsem hodně ideálů a představ, všechny se ale postupně vytratily.

Klid a mír

Je zvykem, že lidé odjíždějí na dovolenou za odpočinkem. Na dovolené hledají harmonii duše a těla, kterou lze dosáhnout klidem a oddechem. Žádný stres ani spěch. Přesně tím se řídí obyvatelé Mauriciu. Mohlo by se zdát, že nejde o nic špatného. Je tomu ale tak? Čekáte nachystaní k odchodu, ale ostatní jen tak v pyžamech chodí okolo? Máte někde být a ostatní si v klidu chystají snídani? Vyrážíte už s hodinovým zpožděním a čekali byste, že ostatní půjdou rychlým tempem? Ani náhodou. Přijít někam o hodinu a půl později není nic neobvyklého a nikomu to vlastně ani nevadí. Všichni tam žijí klidným tempem a nikam se nehoní.

Hromadná doprava

Pro mě, jako pro člověka zhýčkaného šalinou jezdící každých pár minut, byla hromadná doprava na Mauriciu naprostým šokem. Po ostrově se nedostanete jinak než autobusy. Na tom by nebylo nic tak hrozného, pokud byste věděli, kdy jezdí. Na Mauriciu totiž neexistuje nic jako jízdní řád. Přijdete na zastávku a čekáte. Čekáte deset minut, půl hodiny i hodinu. Nikdy nevíte, kdy autobus jel a kdy zase pojede. Jestli vůbec. Nejhorší na tom je, že ani místní obyvatelé neví, kdy co jezdí, a tak nebohým turistům nezbývá, než doufat.

Noční život

V dnešní době je samozřejmostí, že se mladí lidé chtějí bavit. U nás se chodí do hospod, barů nebo na diskotéky. Na Mauriciu zavírají obchody i restaurace asi v devět hodin večer. Pokud se chce člověk odvázat, může navštívit noční kluby. Jelikož ani hromadná doprava nejezdí po deváté, musíte si nejdřív sehnat soukromého řidiče. Když usmlouváte cenu a jste hrdí, že se vám podařilo ušetřit, zjistíte, že dvě stě korun za panáka je standardní cena. Láhev vodky za tisíc korun? Proč ne?

Kuchyně

Nejsem příznivcem exotických kuchyní a ani Mauricius mě svými tradičními pokrmy neoslnil. Vše, co místní jedí je směsice asijské a indické kuchyně. Jinými slovy olej, olej a zase olej. Všechno možné i nemožné se smaží. Pokud tedy čekáte, že si zformujete postavu zdravým jídelníčkem v podobě ovoce a zeleniny, mýlíte se. Jako já. V přibírání vám nepomůžou ani minipekařství umístěná na každých pár metrech, která nabízí různé pečené cukrovinky za pár korun.

I přes všechny strasti, které jsem na Mauriciu zažila (přiznám i uslzený telefonát přes skype mamince domů), vzpomínám dnes na tuto stáž ráda. Naprosto odlišná kultura může člověku přinést nový pohled na svět i na jeho život. Zkušenosti, které jsem získala, jsou neocenitelné, a na zážitky budu vzpomínat celý život.

Klíčová slova: stáž, mauricius, zážitky

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.