13.05.2015 13:20


Odpoledne ve stanu proti melanomu. Reportáž doslova na vlastní kůži

Autor: Šindelářová Kateřina | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Nad hlavami lidí na brněnském náměstí Svobody svítí slunce. Mnozí mu nastavují tvář, zavírají oči, usmívají se. Jsem zvědavá, za jak dlouho je úsměvy přejdou. Je pondělní poledne a počet lidí stojících přede mnou tipuju na víc než stovku. Přednost před obědem u jídelního stolu dali svému zdraví. Stojíme totiž ve frontě před stanem proti melanomu.

„Jedna, dva, tři...,″ počítám údery kostelních zvonů a mířím k ostatním lidem. Když se rozezní dvanáctá rána, zařazuji se do fronty, která se kroutí podél tramvajových kolejí a pouličních lamp. Na brněnském náměstí Svobody se nestojí řada na banány, ale na návštěvu lékaře ve stanu proti melanomu.

Akce proti melanomu nabízí lidem, kteří se bojí rakoviny, bezplatné vyšetření jejich kůže a znamének. Ve stanu s šesti provizorními ordinacemi dermatologů odborníci prohlížejí lidem kůži v Praze, Brně a v Ostravě. Až vystojím frontu, dostanu se do rukou specialistovi z Masarykova onkologického ústavu. Opálený mladík v triku organizátorů rozdává lidem ve frontě reklamní letáky a vzorky opalovacích krémů a sděluje mi, že dřív než za hodinu svého doktora neuvidím. Co se dá dělat, pro klid duše na něj počkám.

Dovedla mě sem má znaménka. Dočetla jsem se, že návštěva stanu je vhodná nejen pro ty, kdo mají se znaménky nějaký problém, zvětšují se jim či mění barvu, ale i pro ty, kteří jich mají víc než padesát. A já jich padesát napočítala jen na rukou.Fronta před stanem proti melanomu se točila kolem pouličních lamp a kolejí. Foto: Kateřina Šindelářová

Ve frontě přede mnou stojí pár. „Tak jak dlouho to chlap vydrží?″ ptám se sama sebe a upírám pohled na mladíka. Nezklamal. Po pěti minutách opírání se o partnerku, ukládání hlavy na její rameno a neustálého přešlapování předkládá drahé polovičce typicky mužský únikový návrh: „Co kdybych na tebe počkal támhle v mekáči?″ S pousmáním vyhlížím odpověď partnerky. „Ne, počkáš tu se mnou,″ nenechá se zahanbit žena. Víc už žádný nápad muž pro jistotu nevznesl.

To z povídání starších dam za mnou by se dal napsat klidně román: „Víš, že se Mirek pohádal s Věrou a Jarka skončila v nemocnici?″ Raději se rozhlédnu do dálky. Je tři čtvrtě na jednu a přede mnou i za mnou stojí zhruba stejné množství lidí. Jsou tu staříci o holi, muži, kteří si čekání zkracují čtením novin, kamarádky ve středním věku, co si odskočily z práce na oběd a stan potkaly po cestě, i mladé slečny, kterým asi odpadla poslední hodina ve škole a ony oddalují domácí úkoly. Čekání nám zpříjemňují tóny kytary a zvuky linoucí se z foukací harmoniky muzikanta vydělávajícího si do futrálu od nástroje opodál. 

Je půl druhé. Kolem zatím projelo nespočet šalin plných nechápavých tváří, z nichž čtu jedinou otázku: „Co se tady rozdává?″ Po víc jak hodině a půl čekání na slunci se ocitám mezi devíti vyvolenými a přecházíme do stanu, kde se usazujeme do čekárny. Je stejná jako každá jiná, včetně spousty reklamních plakátů a letáků. Usmívající se hostesky nám rozdávají dotazníky. K nim každý dostáváme propisku. „Tu si můžeme nechat?″ ptá se jedna žena. „Ne, to bychom jich musely mít milion,″ odmítá s naučeným úsměvem od ucha k uchu hosteska.

Otázky v dotazníku nejsou překvapením. Zda se moje kůže na slunci spíše spálí, jestli chodím do solária, jestli jsem už na nějakém vyšetření kůže byla či nestrávila aspoň rok v nějaké exotické zemi. Ano, ne, ano, ne. Zaškrtávám políčka jedno za druhým. Periferně vidím, že do mého listu nakukuje starší dáma po mém levém boku. Co na tom chce opisovat? říkám si a nechápu. Možná nevěděla, jestli křížkovat či kroužkovat nebo ji zajímal můj ročník narození. Do stanu pouštěli organizátoři skupinky po devíti. Foto: Kateřina Šindelářová

Jednoho po druhém nás hostesky vyzývají, abychom se přesunuli každý do uprázdněné ordinace. Někdo v ní stráví sotva půl minuty, druhý zas nevyjde dřív než za pět minut. Pozoruji, s jakým výrazem ve tváři lidé vycházejí. Všichni se usmívají, vypadají spokojeně. Cpou si letáky do tašek, někteří si ještě po cestě zastrkují košili nebo zapínají pásek. Nemám se snad čeho bát.

Jsou dvě hodiny odpoledne a za černým závěsem kabinky číslo čtyři na mě konečně čeká můj specialista. Přesněji specialistka. Mladá a velmi příjemná. „Tak ukažte, co máte.″ Nevím, jestli se pídí po dotazníku nebo kůži, proto k ní natahuju jednu ruku s dotazníkem a druhou si vyhrnuji triko. Lékařka zvládá obojí. Odkládá dotazník na stůl a prochází se kolem mě. Zvedá mi paže, sklání se, nahýbá se. Prohlíží má znaménka. Mám pocit, že to trvalo dvě vteřiny a ona nemohla poznat vůbec nic, protože určitě mrkla. Ona si je ale jistá. „Všechno je v pořádku,″ hlásí. Než stihnu chytit záchvat paniky, že dvě hodiny přešlapování ve frontě místo oběda byly zbytečné, dermatoložka vyvrací můj strach, že mě označí za hypochondra: „Těch znamének máte opravdu hodně, je dobré přijít jednou za rok na kontrolu.″ Oteklé nohy mi začínají stát za to a doktorka pokračuje: „Na sluníčku na ta znaménka dávejte pozor a určitě se mažte padesátkou, ta je pro vás vhodná,″ uzavírá specialistka. Sahá po reklamních letáčích a s úsměvem se loučí.

Ze stanu odcházím s plnou náručí tiskovin a s dobrým pocitem, že je má kůže v pořádku. Ještě větší radost mám z uznání lékařky, že má návštěva stanu byla správná. Že stejnou větu řekla asi tisíci hypochondrů přede mnou i po mně si uvědomuji až s odstupem. Cestou na zastávku míjím další desítky lidí, kteří se snad jako já za chvíli dočkají dobré zprávy. Lepší je být opatrný. 

Klíčová slova: Stan proti melanomu, znaménka, zdraví

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.