Odmítání masa jako podceňovaný boj proti plýtvání jídlem a klimatickým změnám

Chov hospodářských zvířat produkuje až osmnáct procent veškerých globálních skleníkových emisí, což je více než celosvětová produkce všech forem transportu. Přestože o redukci zplodin vytvářených dopravními prostředky se společnost snaží již delší dobu, problematiku chovu hospodářských zvířat jako by se většina lidí rozhodla ignorovat. Pokud již člověka nepřesvědčí etická stránka "výroby" masa, měl by jej alespoň vyděsit vysoký dopad masné výroby na životní prostředí. Nebo ne?

Jedinec přece nic nezmění

Dánsko opět sehrává roli evropského průkopníka, místní členové Rady pro etiku tentokrát navrhují zavést daň z červeného masa jako boj proti klimatickým změnám. Podle mnohých se však stále jedná o příliš přehnaný a nepřijatelný krok.

Mezi červené maso lze zařadit maso hovězí, vepřové, telecí, skopové a jehněčí. Oproti masu bílému je tučnější, s čímž souvisí možný vznik nemocí srdce a cév a různých typů rakoviny. Dá se tedy říci, že masná výroba je nejenom rizikem pro životní prostředí, ale i možným ohrožením našeho zdraví.

V naší perspektivě by se s trochou nadsázky chtělo podotknout, že dokud má tradičně uvažující Čech na talíři vepřo knedlo zelo, environmentální problémy jej z míry vyvést nijak zvláště nemohou. Na činnosti vegetariánů, veganů a environmentálních aktivistů odpovídají tito lidé s vševědoucím pousmáním, že odstraněním masa z jídelníčku se stejně nic nezmění. Je to ale pravda?

Světový hlad v číslech

Největším problémem masné produkce je obrovská spotřeba obilovin jako krmiva pro zvířata. K získání jednoho kilogramu masa je zapotřebí několika desítek kilogramů potravy. Zatímco osm set milionů lidí na planetě trpí hladem, více než třetina světové sklizně obilí skončí jako krmivo pro hospodářská zvířata.

Plýtvání potravou pak také úzce souvisí s plýtváním vodou. Alarmujících sedmdesát procent roční spotřeby vody jde na úkor hospodářského chovu. Jeden kilogram hovězího masa například vyžaduje spotřebu patnácti tisíc litrů vody. To už jsou čísla, která je třeba brát vážně.

Zavedený systém produkce masa je tudíž neekonomický, škodlivý pro lidské zdraví i životní prostředí a je také jedním z významných faktorů způsobujících miliony hladovějících lidí na světě. Jednu z možností vyjádření nesouhlasu s touto situací přitom najdeme u sebe na talíři.

Daň za svíčkovou, řízek i krkovičku

Nelze si nevzpomenout na výrok zarytých milovníků masa: „Zeleninu jedině přepasírovanou přes prase“, který náhle jakýmsi ironickým způsobem působí jako škodolibý, avšak přesný popis smutné situace. Ano, maso se v Česku jedlo vždy. Ano, recepty jako tradiční svíčková či svatomartinská husa jsou součástí naší kultury. Je však pečeně denně na talíři důležitější než boj za záchranu životního prostředí?

I když mnozí vnímají vegetariánství či veganství jako stravovací módu s cílem zapůsobit na okolí, nebo jako pouhou přecitlivělost, je třeba si uvědomit, že způsob stravování začíná přesahovat běžný rámec života jednotlivce. Plýtvání jídlem a vodou a emise skleníkových plynů jsou globálními problémy, k jejichž vyřešení povede ještě velmi dlouhá cesta. Pro začátek si však stačí uvědomit, že maso se nemusí jíst každý den.

Ať už návrh dánských vládních představitelů projde či nikoliv, lze jej brát alespoň jako krok kupředu k vyřešení kontroverzní situace s hospodářským chovem zvířat. Dánskou diskuzi je možno vnímat alespoň jako začátek možného obratu k lepšímu, ke kterému se Česká republika bohužel ještě nedostala.