16.12.2018 21:54


Obraz ženy vytvářeli odjakživa muži, umělkyně sedmdesátých let chtěly změnu, říká kurátorka Gabriele Schor

Autor: Veronika Kusalíková | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Kultura

Když se největší rakouský dodavatel elektřiny rozhodl, že by rád vlastnil nějakou uměleckou sbírku, nevěděl, že bude nakonec majitelem více než dvou set feministických děl několika desítek umělkyň z celého světa. Sbírka Sammlung Verbund dorazila do Brna, kde ji tento týden Dům umění představil pod výstavou Feministická avantgarda 70. let.

Brno – Výstava, která bude v Domě umění města Brna k vidění až do konce února příštího roku, vyjadřuje skrze malbu, video, fotografie, body art a performance pocity umělkyň, které už nebaví být pouhou matkou a ženou v domácnosti. O tom, jak tyto ženy proti tomuto společenskému nastavení prostřednictvím svých děl protestovaly, promluvila ředitelka sbírky Gabriele Schor.  

Jak je možné, že jeden z největších evropských dodavatelů elektřiny vlastní sbírku feministického umění?

Všechno začalo v roce 2004, kdy se Verbund rozhodl vytvořit uměleckou sbírku. Mě požádali, abych jim zvolila koncept sbírky. Napadly mě sedmdesátá léta, kdy se hodně věcí měnilo, výtvarní umělci přecházeli k performance a k novým médiím jako je fotografie a video. V souvislosti s tím jsem dělala výzkum a přišla také na to, že umělkyním ze sedmdesátých letech není věnována příliš velká pozornost, a to obzvlášť ve Vídni. Proto mi dávalo větší smysl zaměřit se na tyto ženy a jejich umění. Spolupráce s Verbundem mi velmi vyhovovala, firma se starala o elektřinu a já o umění, a tak jsem měla naprosto volné ruce. Což si myslím, že je velké privilegium, mít jako kurátorka tolik svobody.

Sbírku tvoří díla šedesáti dvou umělkyň z celého světa. Mají ty ženy něco společného?

Na této sbírce je velmi zajímavé, že i když se umělkyně navzájem neznaly, měly stejné estetické strategie. Vidím mezi nimi vztah nezávisle na tom, jestli žily na západě, na východě, v Americe nebo v Evropě. Spojuje je to, že vytváří o ženě jako takové nový obraz, a to z perspektivy ženy. Po staletí to totiž byli muži, kdo v umění vytvářeli obraz ženy. Také vlivem revolučních šedesátých letech, lidskoprávních a feministických hnutí se ženy rozhodly, že je načase samy ukázat, jaké vlastně jsou. A to konečně pohledem subjektu, a ne pouhého objektu.

Znamená to tedy, že předtím feministické umění neexistovalo?

Ne, tak to není. I předtím bylo na scéně mnoho feministicky smýšlejících umělců. Šlo o to, že tohle byla kolektivní záležitost, a nejen otázka pár umělců. V naší sbírce je sice dvaašedesát umělkyň, jsem si ale jistá, že by se to číslo mohlo zdvojnásobit.

Sbírka si osvojila heslo „osobní je politické“. Co za tím stojí?

Záměrem toho hesla je přenést intimní život ženy do veřejné sféry. Ve sbírce ženy vtipným způsobem poukazují na svou roli matky a ženy v domácnosti. Ironicky zobrazují klasické aktivity jako je žehlení, uklízení, vaření… Součástí toho je i liberalizace ženské sexuality.

Kolekcí se prolíná několik společných témat jako redukování ženy na manželku a matku, diktát krásy, hraní rolí či objektivizace ženského těla versus ženská sexualita. Myslíte, že jsou tyhle otázky v dnešní společnosti stále aktuální?

Před Mahenovým divadlem jsem si všimla instalace fotek švédských otců, jak tráví čas se svými dětmi na mateřské dovolené. To je skvělý námět, ale jinak si nevšímám, že by se feministické otázky v současném uměleckém světě příliš diskutovaly. Zároveň si všímám, že mnoho mladých umělců dává svá díla na Instagram, kde diskutují nad ženskou sexualitou a ženským tělem, takže je to téma pro ně stále relevantní.

Jaký měly tehdy tato feministická díla v jednotlivých zemích ohlas? Byla přijata?

V sedmdesátých letech bylo složité takové věci vystavovat, ale umělkyně byly natolik průbojné, že si vždycky našly cestu, alespoň v některých menších galeriích. Za svá práva se nebály bojovat a protestovat, bylo například dost skupinových výstav, ze kterých bývaly ženy vyloučeny. Ženské umělkyně si tak založily vlastní časopisy a diskutovaly nad tou otázkou na různých konferencích.

Cítila jste nějaký rozdíl v dílech umělkyň z východu a ze západu?

Když srovnáme srbskou umělkyni Katalinu Ladik, jak dává ve svých fotografiích obličej na sklo, s Anou Mendietou z Ameriky, která dělá podobnou věc, nevidím národnostní rozdíl. Takže i když byly umělkyně v jiných situacích, nemůžeme na dílech poznat, zda jsou typicky západní nebo jestli pochází z východu.

Kam bude Feminisitická avantgarda po Brnu dál putovat?

Mnohé evropské země už navštívila, ale nyní hodláme sbírku prezentovat v Barceloně, poté to bude New York a nakonec Berlín. 

Klíčová slova: umění, výstava, feminismus, gender, stereotypy, brno

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.