25.05.2019 23:37


Objevil jsem, že se moje tělo rádo hýbe, říká Dominik Lipovský o inkluzivním divadle

Autor: Silvie Kadlčíková | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Název Tyátr ModroDiv už na první pohled napovídá, že se jedná o divadelní soubor. Není to ale pouze skupina herců. Někteří z jeho členů mají některou z poruch autistického spektra (PAS). Spolek už má za sebou představení ve Zlíně a Olomouci a plánuje vyjet i do dalších měst. Jak probíhají zkoušky a jak komunikovat s lidmi, kteří kvůli poruše někdy komunikovat nezvládají? O tom všem vypráví Dominik Lipovský, jeden ze členů souboru.

Člen TyátruModroDiv Dominik Lipovský.

Dominik je členem Tyátru ModroDiv od jeho vzniku před dvěma lety, kdy ho také spoluzakládal se členy souboru divadla Malá scéna a s pracovníky zlínské organizace Za sklem. Ta se zabývá podporou lidí s poruchou autistického spektra.

Pod spolkem nyní fungují dva soubory, jeden pro dospívající a dospělé a druhý pro dětí s PAS. Mimo to členové spolku pořádají workshopy a semináře týkající práce s lidmi s poruchou autistického spektra.

KAŽDÝ JE JEDINEČNÝ

Co vás napadne jako první, když se řekne inkluzivní divadlo?

Bezpečí.

Proč právě to?

Protože pro to, čemu se věnujeme, je bezpečí zásadní. Když jsem se spolkem v divadle, cítím bezpečí všude okolo. Pocit, že můžu být sám sebou, i když se třeba necítím zrovna nejlíp. Že můžu jít naplno do improvizace a neklepat se, že udělám chybu.

Od koho přišel první impulz založit divadelní soubor pro osoby s autismem?

Od mého kamaráda a učitele Martina Dominika Polínka, jenž je zároveň pedagogem dramaterapie na Univerzitě Palackého. Díky své profesi navštívil ruský festival Proteatr, kde se potkal s ruskou psycholožkou Natalií Timofejevnou Popovou a její metodou plasticko-kognitivního pohybu. Zaujalo ho to tak, že po návratu tuto metodu zkusil s námi v literárně-dramatickém oboru na Základní umělecké škole. Všechny nás to chytlo a vyústilo to právě v založení spolku ModroDiv.

Na začátku jste však byli pouze vy, mladí lidé z dramatického kroužku. Aby mohl vzniknout inkluzivní soubor, potřebovali jste najít znevýhodněné osoby, ve vašem případě s autismem. Jak se vám to povedlo?

Manželka Martina, Zdeňka Polínková, pracuje jako psycholožka v organizaci Za Sklem, která lidi s  PAS podporuje. Lidé, co se k nám přidali, pocházeli právě z komunity okolo tohoto centra. Nakonec se spojili divadelně vzdělání pedagogové z Malé scény, my, osoby s PAS a jejich terapeuti.

Spektrum autistických poruch je široké, jak je to u vás ve spolku?

Většina členů s PAS v našem souboru má Aspergerův syndrom, ale jsou tam i lidé s jiným typem autismu, například s atypickým a také osoby, kteří se více blíží nízkofunkčnímu. Ale přistupujeme k tomu tak, že každý člověk nacházející se v tomto spektru je jedinečný. Většina z nich ale mimo soubor žije naprosto normální život - chodí do školy, pracují nebo dobrovolničí.

Lidé s Aspergerovým syndromem často mívají potíže s komunikací. Jak se vám daří spolupracovat s tak rozdílnými osobnostmi?

Řídíme se heslem, že na pohybové úrovni jsme všichni stejní. Proto komunikujeme hlavně pohybem. I když třeba lidé s Aspergerem mohou mít asociální tendence, komunikace s nimi není vůbec obtížná. Nicméně jsme měli jednoho člena, co dříve nemluvil vůbec a když už, tak jen s lidmi, co znal blíže. Byl to pro něj příliš osobní akt, a proto jsme s ním mluvili jen posunky. V říjnu minulého roku pak přijela paní Popová se svým souborem z Moskvy a díky jejímu vedení byl nakonec schopný recitovat svou báseň před plným sálem. A od té doby komunikuje úplně běžně.

Vyskytly se za tu dobu ještě jiné problémy?

Je běžné, že lidé s PAS mají problém s dotykem. Třeba člověk, o kterém jsem před chvílí mluvil, má i tento problém, proto používáme rukavice, jelikož nesnese dotyk přímo na kůži. Ale stejně jako každý i lidé s PAS dotek chtějí a potřebují. Jen jim trvá dlouho, než si vybudují pocit bezpečí a dovolí, aby se jich někdo dotýkal.

 

TĚLO SI VŽDY NAJDE CESTU, JAK SE HÝBAT

Zmiňoval jste metodu plasticko-kognitivního pohybu, kterou používáte jako jediný divadelní soubor v Česku. Jak si ji mám představit?

Je velmi kontaktní a pohybová. Plastický pohyb znamená, že je intuitivní. Když to zjednoduším, jde hodně o improvizaci a komunikaci mezi těly. Máme nějaké styčné body a pravidla, které nám slouží k orientaci, ale jak každý do daného bodu dojde, je na něm. To se děje pomocí pohybu, který může připomínat tanec. Mimo to ale používáme i výrazové prostředky a mluvené slovo.

Jak moc se liší zkoušky na představení založené na improvizaci od toho v klasickém dramatickém kroužku?

Je tam mnohem méně stresu. Princip inkluzivního divadla je, že kdyby tam nebyli členové se specifickými potřebami, tak to divadlo ztrácí smysl. Například naše příprava na první představení s názvem Navzdory osudu probíhala tak, že jsme všichni skládali básně na tohle téma a z nich jsme to poté seskládali. Jak jsem už říkal, dále se určí body jako je třeba tah nebo tlak a okolo nich se koncentruje pohybová improvizace. Tělo si pak vždycky najde cestu, jak se hýbat.

Jak probíhá vaše spolupráce s Natálií Popovou jako autorkou pohybového konceptu? Jezdí za vámi představení pravidelně konzultovat?

Zatím tu byla jednou, v říjnu minulého roku, což bylo dost ojedinělé. Snažíme se, aby mohla přijet znovu, zároveň se i my snažíme s ní zůstat v kontaktu, například přes e-mail. V březnu jsme byli já a Martin D. Polínek v Moskvě na Proteatru, kde jsme se s ní potkali. Pořádá i workshopy v Polsku nebo v Řecku, na které bychom chtěli jezdit, ale zatím nemáme tolik peněz.  

Přemýšleli jste o spolupráci s jinými inkluzivními divadly například pro neslyšící nebo pro hendikepované?

Tyto snahy tady určitě jsou, i když fungujeme krátce a musíme se teprve etablovat. Dostali jsme pozvaní na festival Vedle Jedle pro osoby různě zdravotně a sociálně znevýhodněné. Nakonec nám to bohužel nevyšlo. Ale do budoucna určitě chceme navazovat kontakty.

 

INKLUZE MÁ SKVRNU, KTERÁ PŮJDE TĚŽCE SMAZAT

Slovo inkluze má v českém prostředí spíše negativní význam kvůli nové školské reformě. Setkali jste se s nějakými negativními reakcemi?

Vůbec ne. Ale asi to bude tím, že se pohybuji v komunitě lidí, která je chápavá a rozumí tomu, o co se snažíme.

Jak vy sám vnímáte inkluzi ve školství?

Nesmíme ji zahazovat jako myšlenku. Praxe a provedení reformy ve školách, jak to stanovili lidé na ministerstvu, ale není úplně šťastná. Myslím, že si neuvědomili, že jde o proces. Říká to i speciální pedagog Viktor Lechta, že před zavedením jakékoliv inkluze je nutná osvěta. Ta se musí důkladně připravit, není to lusknutím prstu. To rychlé zavádění byla spíše medvědí služba, která nechá na inkluzi skvrnu, která půjde těžce smazat.

Co vám osobně přinesla práce s lidmi s PAS?

Začnu od pohybu. Říkám tomu dynamická jóga, protože po dvou hodinách je člověk sice zpocený, ale dokonale odpočatý. Objevil jsem to, že se moje vlastní tělo rádo hýbe, i když jsem nikdy neměl k žádnému sportu blízko. Pak je to komunita lidí. Obohacuje mě to, jak jsou všichni rozdílní a zajímaví, jak přemýšlí. Je to věc, na kterou jsem hrdý a která mi dává smysl.

Klíčová slova: inkluzivní divadlo, ModroDiv, spolek, autismus

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.