09.11.2016 01:21


O vlivu počítačových her s programátorem a komentářem psychologa: Většina her u většiny lidí nerozvíjí vůbec nic

Autor: Lucie Chaloupková | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

V rámci série přednášek vystoupil na konferenci OpenAlt v Brně programátor Václav Müller. Ten ve svém výstupu s názvem „Jak se (ne)vzděláváme při hraní“ mluvil o kladných a záporných vlivech hraní her, tak jak jsou vnímány mezi hráči. K jednotlivým bodům jeho výstupu se vyjádřil psycholog Lukas Blinka vyučující na Fakultě sociálních studií přemět „Počítačové hry v kontextu psychologie“.

Výstup s názvem „Jak se (ne)vzděláváme při hraní her“ programátora Václava Müllera bylo možné vyslechnout na konferenci OpenAlt, která se konala tento víkend v Brně. Müller mluvil o pozitivních a negativních vlivech hraní počítačových her na hráče. Nejednalo se tedy příliš o téma vzdělávání, jak by bylo možné předpokládat z názvu. Svůj výklad podkládal zkušenostmi, které nasbíral během své dlouholeté hráčské kariérym, také rozhovory a poznatky hráčů, se kterými se setkal. Fundovanější vyjádření k Müllerovu výkladu  nám poskytl Lukas Blinka, který vyučuje psychologii na Fakultě sociálních studií Masarykovy university. Mimo jiné zde vede také kurz s názvem Počítačové hry v kontextu psychologie.

 Programátor Václav Müller přednáší o vlivu her.

Müller otevřel svůj výklad zamyšlením nad tím, proč vůbec lidé vůbec rádi hrají počítačové hry. Důležitá je podle něj aktivita a pocit podílení se na utváření děje. Domnívá se také, že hry dokážou konzumenta lépe „vtáhnout“ do sebe sama. Müller hry srovnává s knihami: „Dohrát jednu hru je rychlejší a většinou zábavnější, než přečíst jednu knížku." K tomuto se Blinka vyjádřil: „O tom by se asi dalo diskutovat. U čtení knih jsme zase svobodnější díky fantazii – věci si například můžeme představovat, jak chceme." Obě média tedy umožňují aktivizaci konzumenta. Zdá se, že pocit účasti na aktivitě je tedy zřejmě spíše daný spíše zájmem o danou činnost.

Poté se Müller začal věnovat pozitivům, které podle jeho názoru hry přinášejí hráči. Jako první jmenoval multitasking. „Pokud hrajeme hry, učíme se vnímat a vykonávat více věcí najednou, zpracovávat velké množství informací,“ popsal Müller. Právě tohle je podle Blinky jedním z nejvýznamnějších témat výzkumu her posledních let. Vyjadřuje se k němu však spíše skepticky. „Je  třeba si přiznat, že multitasking je z velké části mýtus,“ upozorňuje Blinka. „Jednak se týká jen činností perfektně zvládnutých, takže hry rozvíjejí multitasking jen pro potřeby té hry samotné, jednak dělání více činností najednou snižuje kvalitu práce.“ U dospělého je navíc nepravděpodobné, že by se multitaskingu naučil hraním hry, protože jeho centrální nervová soustava je již plně vyvinutá. Podobné pochyby vyjadřuje Blinka i k dalšímu bodu. „Hry nám opravdu pomáhají rozvíjet logické myšlení,“ přesvědčoval Müller. „Otázkou zůstává, jak které hry a jak u koho. Studie spíše naznačují, že většina her u většiny lidí nerozvíjí vůbec nic,“ shrnul Blinka. Ani další bod, který Müller považoval za významný, nedošel příliš kladného ohlasu komentujícího psychologa. Poznámka se týkala násilí ve hrách, na které si díky nim hráč zvykne. „Když se v normálním životě něco takového stane, zachovají si pak klidnou hlavu,“ uvedl Müller. „Ano, to otupování svým způsobem funguje, ale s tím důsledkem je to spíš naopak. Říká se tomu kultivační teorie, člověk interpretuje své okolí tak, jak je zvyklý z médií. Problém je, že pokud je z médií zvyklý na hodně násilí, může si třeba náhodné šťouchnutí v davu lidí vyložit jako záměrnou agresi,“ objasnil Blinka.


Lukáš Blinka            

V některých bodech se však Müller i Blinka do jisté míry shodují. Podle Müllerovy teze například pomáhají hry zbavit se strachu. „Když si strach ukazujeme často, tak potom, když například potkáme pavouka pod stolem, nebudeme už tolik vystrašení. To funguje například i u lekacích scén,“ popsal Müller. Podle Blinky je tohle sice nepřesné, ale něco podobného fungovat může. „Experimentuje se s terapií za pomocí virtuální reality, ale nejsou to hry jako takové. Jde o využití digitalizovaného prostředí, kde se člověk po krůčcích setkává s objektem svého strachu, například z výšek,“ vysvětlil Blinka. Dále se shodují také v tom, že hry učí hráče dokončit úkol díky systému odměn. „Tohle je však poněkud dvojsečná zbraň. Hráč může mít v běžném životě problém s některými činnostmi, protože za ně odměna není. Někteří lidé jsou navíc na odměňovaní citliví, vyvine se u nich tak závislost,“ upozornil Blinka.

Co se negativního působení her týče, oba se shodují na časové náročnosti her. „Hráč občas není schopný jít spát, říká si: ‚ještě jednu, ještě jednu‘,“ vyprávěl Müller. „Psychika se totiž zaměřuje na krátké úseky a celek (součet) jí uniká , “ doplnil Blinka. Oba se také shodují na možnosti vzniku závislosti. Müller tuto problematiku však dost zlehčuje: „Každý je na něčem závislý. Můžeme si ale říct: ‚Ano, jsme závislí a ano, můžeme si to užít!“ Müller navíc podotýká, že svůj čas při hraní často trávíme se svými přáteli, jde tak o normální sociální kontakt. To však Blinka uvadí na pravou míru: „Müller tady mluví o laické závislosti. Skutečná závislost je porucha dopaminového komplexu v prefrontálním laloku. Pro skutečně závislého je hra nejdůležitější věc v životě, bez ní má fyzické abstinenční příznaky.  Ví, že mu hra ruinuje život, ale nemůže si pomoct.“ Zdá se tedy, že závislý si hraní až tak neužívá. Co se ale sociálního kontaktu týče, Blinka víceméně souhlasí. „Vztahy ve hrách jsou definované spíše šířkou. Jsou snadné, nemají emoční hloubku a nemají aspekt závazku. Někomu tohle ale vyhovuje,“ uzavřel Blinka.

Ze srovnání názorů programátora a vášnivého hráče s názory vystudovaného psychologa vyplývá, že přednáška se mohla jmenovat spíše „Vliv počítačových her – jak to vidí hráči“.  Navzdory bohatým zkušenostem mezi hráči stále kolují jisté mýty, které s oblibou používají jako argumenty pro prospěšnost hraní, jako je tomu například s multitaskingem. Pokud však o tomto tématu chceme argumentovat na úrovni, je třeba nespoléhat se pouze na své dojmy a dojmy svých kamarádů, ale i seznámit se se základy fungování lidského mozku. Dále je důležité se vzdělat v oblasti zákonitostí fungování lidské psychologie a především studiemi, které často dokážou vyvrátit všeobecně přijímané informace. V našem případě tedy například při srovnání laického a odborného pohledu docházíme k závěru, že hraní je sice oblíbená zábava, ale není radno si hry plést s výukovými programy.

Klíčová slova: počítačové hry, OpenAlt

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.