10.11.2018 15:53


Noc v CPS: Zahraniční studenti ano, hluční opilci ne

Autor: Sabina Žilková | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Centrální počítačová studovna Masarykovy univerzity si v minulých letech získala špatnou pověst. Nedá se v ní učit, je přecpaná opilými zahraničními studenty, je v ní rušno a hlučno. Jiní si ji ale nemohou vynachválit a mnohým jistě zachránila známku, předmět či dokonce bakalářskou práci, když zbývalo jen pár nocí do odevzdání. Jak je tomu doopravdy, jsem se rozhodla zjistit na vlastní pěst a strávila ve studovně noc. 

Noc v Centrální počítačové studovně

Vybírám si hned první žlutou studovnu a usedám k počítači naproti dveřím. Místnost je poloprázdná, zaplněná především jednotlivci, kteří listují ve skriptech a zuřivě buší do klávesnic. Začínám pracovat na seminární práci do školy. Občas se z jednoho či druhého místa ozve šepot, evidentně v cizím jazyce. Obvykle však účastníci hovoru mluví tak tiše, že nedokážu rozeznat ani jazykovou skupinu, ve které se pohybují. Znaky mi vesele přibývají a od psaní mě trochu ruší snad jenom občasné klapnutí dveří.

Po čase přichází první vyrušení večera – dvě, česky mluvící kamarádky se zjevně potkaly po dlouhé době a mají potřebu to oslavit nadšeným pištěním hraničícím s jekotem. Sotva po třech větách se však s ohromující sebereflexí rozhlíží po tiché studovně a vydávají se dokončit rozhovor na chodbu, ať „tady jakože asi neruší“.

Přichází na mě hlad, a tak se nořím pátrat do hlubin batohu. Kombinace jeho krajní přecpanosti, šustivosti obalů od sušenek a mojí nešikovnosti ze mě rázem dělá největší zdroj hluku v místnosti. Po prvním hlasitém křupnutí mezi zuby drcené sušenky si od kluka sedícího vedle vysloužím tak pobouřený pohled, že si jdu zbytek raději dojíst na chodbu. Co bych teď dala za povídající si zahraniční studenty. Aspoň by mě přehlušili. 

Noc se překlápí do ranních hodin a víčka se začínají klížit. Místnost je prázdná až na pár postav, které se patrně stejně jako já nachází v jistém kofeinovém transu. Rychlá procházka po chodbě mi potvrdí, že ostatní studovny jsou ještě prázdnější. Dostihuje mě krize z nevyspání a touha po měkoučké posteli. Jak bych teď ocenila opilého „Erasmáka“, aspoň jednoho. Klidně malého.

Ale novinářský duch mi zjevně v tuto noc není nakloněn. Kolem čtvrté ráno mě vše obklopující nuda konečně finálně zmáhá a já se připravuji zatroubit na ústup. Když si ale melancholicky sbalím batoh a vykročím na chodbu, zastavuje mě zmateně vypadající slečna. Lámanou angličtinou se mě vyptává na noční autobusy v Brně, prý se snaží dostat někam za kamarádkou a vůbec neví, jakým autobusem má jet. Snažím se jí pomoct, ale vzhledem k pokročilé hodině se mi nedaří rozklíčovat, kam že se to chce vlastně dostat. V jedné chvíli se hovor dokonce překlopí do francouzštiny, kdy slečna znatelně ožije a začne na mě chrlit vodopád slov, který se pokouším zachytit svojí velice mělkou naběračkou ukutou z několika let francouzštiny na gymplu. Nakonec ji raději posílám směrem na hlavní nádraží a přeju jí hodně štěstí. 

Mé pátrání po hlučných „Erasmácích“ tedy končí neúspěchem. Asi nejsou zrovna v sezóně, nebo jsem je možná vyplašila hlasitým křupáním sušenek, kdo ví. Ploužím se ven a svůj investigativní výkon završuji spuštěním alarmu u turniketu. Vysloužím si několik vlažných pohledů od pánů z místnosti vedení, ale můj lehce strhaný a těžce vyděšený obličej je zřejmě utvrzuje o mojí nevinně, protože vzápětí ztrácí zájem. Odebírám se tedy do postele a utěšuje mě jediná věc, a to že mou seminárku pro jednou nebudu odevzdávat pět minut před půlnocí.

Klíčová slova: CPS, univerzita, noční život

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.