27.03.2016 19:37


Nezáleží na místě, důležití jsou lidé, říká student Kirill J.

Autor: Hana Drahokoupilová | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Široký úsměv a neuhasínající optimismus, tak se dá v několika slovech popsat dnes jednadvacetiletý student Masarykovy univerzity Kirill J. Do České republiky přišel z Ruska v roce 2001, tehdy to pro něj byl jen výlet, který se ale poněkud protáhl. I přes prvotní jazykovou bariéru se ale mezi ostatní rychle začlenil a dnes se od ostatních českých studentů liší pouze svým ruským jménem.

Kirill shlíží ze svého bytu na Brno. Foto: Hana DrahokoupilováKirill J. se se svými rodiči přestěhoval do severních Čech, když mu bylo sedm let. V Rusku bydlel s rodiči a s babičkou asi čtyři sta kilometrů východně od Moskvy na vesnici, která byla modernizovaná a nijak zvlášť se nelišila od těch českých. „Měl jsem dokonce tu herní konzoli, co by se dala nazvat jako předchůdce playstationu,“ vypráví o Rusku Kirill. Takřka středověkým vesnicím se ale nevyhnul, v jedné z nich bydlela jeho prababička, která žila bez elektřiny, a k první zastávce autobusu musela ujít pět kilometrů lesem.

Dlouhou cestu ze vzdálené části Ruska stihli Kirill a jeho rodiče projet autem za extrémně krátký čas. „Poprvé jsme jeli asi dva dny, protože táta po cestě skoro nespal. Na hranicích s Běloruskem jsme se ale dostali do několikadenní kolony, kterou uměle vytvářeli místní mafiáni nebo podobný spolek obchodníků. Bez zeptání si sedli do našeho auta a nabídli nám výměnou za nemalou částku přední místo v koloně, kde měli nastrčená svá auta. To rodiče odmítli. Máma vystoupila a šla za hraničáři. Když se vrátila, řekla mi, abych se snažil brečet. Po chvíli přišli policisté, a když viděli malé vzlykající dítě na zadním sedadle, poslali nás dopředu, a dokonce zadarmo,“ popisuje Kirill svoje vzpomínky z první cesty do České republiky.

Když poprvé přijeli do České republiky, byl květen, takže téměř konec školního roku. Kirill hned nastoupil do první třídy, aby se začal učit český jazyk. O prázdninách pak češtinu poslouchal hlavně z televize a po nástupu do první třídy už česky mluvil tak dobře, že nikdo nepoznal, že se nenarodil v České republice. Jediné, co ho od českých dětí odlišovalo a od ostatních Čechů odlišuje dodnes, je jeho ruské jméno. „Když se někomu představím, předstírá, že se mu moje jméno zdá normální, ale normální se mu zdát nemůže. Druhá možnost je ta, že mi na rovinu řekne, že to jméno je divné,“ popisuje s úsměvem Kirill.

Toho, že má Kirill ruské kořeny a ruština je jeho mateřštinou, využívá pro čtení ruské literatury, poslouchání ruských audio knih, k prohledávání ruských webových stránek nebo si přivydělává občasným doučováním ruského jazyka. „K jednomu zájemci o ruštinu jsem přišel tak, že jsem kdesi v supermarketu mezi ostatní inzeráty naškrábal svoje telefonní číslo s nápisem „výuka ruštiny s rodilým mluvčím“, a zabralo to. Jen škoda, že to dlouho nevydrželo,“ vypráví Kirill o svém prvním žákovi, který ale neměl čas na osobní setkání a tak probíhala výuka po Skypu, což oba brzy omrzelo a doučování skončilo.

Do Ruska se Kirill vrací v nepravidelných intervalech, většinou jednou za dva roky, ale někdy i dvakrát v jednom roce. Část rodiny žijící v Rusku ale do České republiky občas také zavítá, „naposledy tu byli o letních prázdninách. Opravdu jsem se styděl za hluk, který dělali opilí teenageři pod našimi okny. Měl jsem chuť na ně zavolat policii,“ vypráví o poslední návštěvě ruských prarodičů Kirill. Rusko mladému studentovi práv ale obzvlášť nechybí, i když touží po návštěvě Moskvy. Říká, že nezáleží na místě, kde žijeme, důležití jsou hlavně lidé, které potkáváme a kteří tu žijí s námi. Na otázku, zda se cítí být spíše Rusem nebo Čechem, odpovídá Kirill nerozhodně, ale nakonec se přiklání spíše k příslušnosti k Rusku. To platí i v hokeji, podle jeho slov to ale není spíše kvůli týmu jako takovému, ale protože jde rád proti davu.

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.