24.04.2017 19:12


Není to o tom, zvládnout to na pódiu fyzicky, ale především psychicky

Autor: Marie Mrázová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Reportérka Stisku se zúčastnila jako soutěžící šestého ročníku mistrovství České republiky v pole sport minulou sobotu v Praze. Jaké to je zúčastnit se tak velké soutěže a jak to reportérka zvládala, se můžete dočíst v reportáži.

 

Autor: autor CPASF

Praha – Je poledne, vystupuji z tramvaje na náměstí Republiky a rychlým krokem se vydávám k divadlu Hybernia. Na zádech mám těžký batoh, přes rameno nacpanou plátěnou tašku, a ještě k tomu v ruce táhnu cestovní tašku, ve které mám podložku na cvičení. Do toho se snažím zakrývat deštníkem, jelikož se docela rozpršelo. Dnes je první soutěžní den semifinále mistrovství České republiky pole sport a já jsem jeho součástí.

Vcházím do divadla a jdu se registrovat ke stolečku, přikládám svoji občanku a kartičku pojišťovny, poté dostanu visačku s kartičkou, na které je nápis soutěžící. Přichází kamarádka s mým přítelem, kteří už jsou na místě. „Máte někoho nahlášeného do zákulisí?“ ptá se mě slečna u registrace. „No tady kamarádku bych chtěla nahlásit,“ odpovídám. „To jste ale měla nahlásit dopředu, teď už s tím bohužel nic neudělám,“ odvětí mi slečna. Zhluboka se nadechuju. Jsem naštvaná, že nemůžu mít v šatně psychickou podporu v mé kamarádce. „To bude dobrý, nějak to zvládnu. Půjdu si to prohlédnout a pak se půjdeme najíst,“ říkám kamarádce a mému příteli.

Stoupám po několika úzkých schodech, až se konečně dostanu nahoru k šatně. Vcházím dovnitř. Vládne tu naprostý chaos. Všichni se tu malují nebo češou a nezapomínají si u toho v tom malém prostoru řádně nalakovat vlasy. Všechny židle jsou samozřejmě obsazené. Nedá se tu téměř hnout. Všude se válí tašky a batohy, některé účastnice mají dokonce i kufr. Jsem nesmírně ráda, že líčení a většinu účesu jsem si udělala dopředu. Po chvíli, která mi bohatě stačí, raději vycházím z šatny a jdeme se s kamarádkou a přítelem najíst do nedalekého nákupního centra.

Po lehkém obědě se vracím do divadla. Blíží se čas, kdy bude mít skupinka, ve které jsem i já, čas na rozcvičení, něco jako generálku. Samozřejmě, vše nejde podle plánu a máme zpoždění. Konečně je přestávka a my máme možnost si jít osahat tyče, na kterých za několik chvil budeme tančit naostro. Upřímně řečeno, některé slečny či paní mi svou úrovní vůbec nepřijdou jako amatérky. Naopak si myslím, že klidně mohly jít do profesionálů. Musím však přiznat, že jsem ráda, že jsem si zvolila (pro mě) poměrně jednoduchou choreografii. Ono je něco jiného nacvičit si to ve studiu a předvést na čtyřmetrových tyčích před stovkami diváků. Některým děvčatům to při nácviku klouže, mně naštěstí tolik ne.

Tyče jsou dvě, jedna statická, která pevně stojí a druhá spinová. To znamená, že se protáčí. Všichni účastníci se musí předvést na obou. Statiku jsem si zkusila, ještě přechod mezi tyčemi. Ten mi vychází dobře. Vzdálenost mezi tyčemi je prý tři metry, ale přijde mi to méně. Na chvíli se uvolní místo na spinové tyči. Vrhám se na ni a neskutečně mě to roztočí. Je to podobný pocit, jako byste byli na centrifuze. Ve studiu máme už starší tyče, které se tolik netočí, takže mě to malinko vyvádí z míry. Nakonec si řeknu, že si našvihnu nohou tak akorát, lepší se točit víc než se úplně zastavit, za to se strhávají body, připomínám si.

Jdeme zpátky do šatny, dávám si banán, abych měla energii. Říkám si, že mám ještě skoro dvě hodiny času kvůli zpoždění. Ale vtom za námi přijde koordinátorka, která nám řekne, že to vlastně stíháme celkem na čas, takže vše se drží původního plánu. Načež si uvědomím, že na řadu jdu asi za pouhou hodinu a dvacet minut. Zrychleně dýchám a píši kamarádce, že se sejdeme dole na toaletách. Kamarádka mi pomáhá s posledními úpravami účesu. „Já to nezvládnu, nikam nejdu,“ naříkám. „Všechno zvládneš, budeš skvělá, vím to,“ utěšuje mě kamarádka. Naposledy mě pak objímá a já přes velké dveře běžím nahoru zpět do šatny.

Na sebe si beru si kostým, tepláky, mikinu a do ruky podložku a kostky na jógu. Jdu na balkón, který máme my, soutěžící, k dispozici na rozcvičení. Hodím podložku na zem, do uší si dávám sluchátka a pouštím si mou oblíbenou hudbu co nejvíce nahlas a u toho se protahuju. Bohužel ani hlasitá hudba úplně nepřibíjí řev z jeviště, stále pociťuji, že už za chvilku půjdu na řadu. Začínám být pekelně nervózní. A dost se to projevuje. Například zapomenu procvičit některé partie, na které běžně nezapomínám. Blíží se šestnáctá hodina, a tak vracím se zpět do šatny.

Dodělávám poslední nezbytnosti, přetírám si rty rtěnkou a už se hrnu dolů ze schodů k jevišti. Jdu sice na řadu až 16:22, ale musím tu být alespoň dvě vystoupení před tím mým. Což vede jedině k tomu, že mé tělo chladne. Znovu se tedy snažím zahřát a protáhnout se, ještě co to jde. Během setkání se tu utváří příjemná komunita, nervozita ze mě trošku opadává. Konečně si stoupám za černý závěs, ruce si pořádně namažu tekutým magnesiem, aby mi to neklouzalo. Pak konečně vysloví moje jméno a já jdu na řadu. Snažím se být co nejvíce narovnaná a působit přiměřeně sebevědomě. Stoupnu si k tyči a začne hrát pro mé uši tolik známá hudba.

Následující dvě minuty a čtyři sekundy jsem jako v transu. Najednou je konec, diváci tleskají, já se ukláním. „Bylas nejlepší!“ slyším křičící kamarádku z hlediště. Moderátorka si mě volá a po mém náročném výkonu mě zpovídá. Funím do mikrofonu, jak kdybych právě uběhla maraton (taky se tak trochu cítím). V břiše mám hodně zvláštní pocit, jaký jsem ještě nikdy neměla. Po pár minutách mě konečně propustí. „Asi nikdo nepoznal, odkud jsem se inspirovala pro mé vystoupení, ale to nevadí. Hlavně, že to dává smysl mně,“ myslím si.

Potkávám se slečnou, co byla na řadě přede mnou a plácneme si dlaněmi. Vybíhám pak nahoru do šatny, kde se stále chystají ostatní soutěžící z kategorie ženy amatéři. Cítím takovou úlevu, že to jde i vidět. „Já ti tak závidím, že už to máš za sebou,“ říká mi slečna a přitom si povzdechne. Míchám si protein a z tašky vytahuju to, na co se těším celý den – čokoládu! Za chvíli sbíhám do foyer, kde se objímám s kamarádkou a přítelem. „Bylo to perfektní,“ říkají mi. „Vážně? Pokazila jsem spinovku, viděli jste to?“ ptám se jich. „Trochu ti to ujelo, ale nespadla jsi, a to je hlavní!“ uklidňuje mě kamarádka.

Hlava mi třeští, nemůžu uvěřit, že celé dva měsíce dřiny se najednou sfoukly ve dvou minutách. Volám s trenérkou, která tu dnes nemohla být. Sděluji jí své pocity. „Hele, i kdybys nepostoupila do finále, tak už to, že si tam šla a před všemi lidmi to odtančila, je úspěch,“ říká trenérka. A já si v tu chvíli uvědomuji, že má pravdu. Pro mě je důležité, že jsem překonala samu sebe, a i přes nespočet hodin plných dřiny, modřin, slz a psychického vyčerpání jsem to nakonec zvládla. Byla to pro mě první soutěž a první obrovská zkušenost. A já vím, že rozhodně není poslední.

Klíčová slova: Pole dance, pole sport, mistrovství České republiky

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.